Ekonomický tygr. Velmoc na světové scéně. To jsou jen některé výrazy, které charakterizují Čínu. Ale (zatím) ne ve fotbale. Debakly, zklamání. Ten poslední zásadní neúspěch se udál docela nedávno: krach v kvalifikaci o mistrovství světa nezměnil ani vážený trenér.

Možná to víte, možná ne. Čínu vede italský odborník Marcelo Lippi. „Zlepšujeme se,“ vzkázal už několikrát do světa. Před startem China Cupu líčil, jak se smazává rozdíl mezi jeho výběrem a týmy jako Wales nebo Česko… Poté, co jeho tým dostal v Nan-ningu od Walesu šest gólů, toho moc nenamluvil.

Problém s hvězdami

Rázem bylo všem jasné, že jeho svěřenci neskončili v kvalifikační skupině za Sýrií a Uzbekistánem nějakou nešťastnou náhodou. „Když jsem přišel, svaz mi nedával velké šance. Bitva o šampionát byla prohraná. Ale my drželi naději až do konce,“ zmínil Lippi.

Zkušený kouč, jenž přišel na čínskou lavičku v roce 2016, si vzal na svá bedra pořádně těžký úkol. Číňané nejsou špatní fotbalisté, ale leccos jim chybí. Ví to i muž, který za pár dní oslaví sedmdesátiny. „Teď třeba postrádám někoho, kdo by dával góly. Prostě tady není útočník,“ uvedl. Kdyby tohle řekl čínský kouč, se zlou by se potázal. Avšak od Lippiho to zdejší činovníci berou.

Navíc je to pravda: v oné kvalifikaci dali Číňané pouze osm branek (v deseti zápasech). „Víte, čím to je? Tady si kluby přivádějí do ligy samé útočné hvězdy. Nám útočníci chybí,“ řekl Lippi.

Nutné investice

Pravda, zdejší Superliga by vydala na celý román. Historky o příchodech (a útěcích) cizinců by se mohly stát parádní inspirací pro nekonečný seriál. „Zdá se, že teď už lidem dochází, že jeden dva dobří hráči nic neznamenají. Aby tu šel fotbal nahoru, jsou zapotřebí investice hlavně do koučů,“ řekl Lippi.

A proto v Superlize působí třináct zahraničních trenérů (včetně Fabia Capella, Fabia Cannavara, Manuela Pellegriniho či Paula Benta). A proto Číňané neodcházejí do ciziny. V reprezentaci se vyskytuje jediný legionář (Zhang Yuning z Brém však není v aktuální nominaci).

Funkcionářům i politikům zároveň kdosi poradil, že je třeba investovat do mládeže. Ve městech, jako je třeba Nan-ning, vyrostla kromě mrakodrapů také moderní sportovní centra.

Rozdíl mezi tuzemskou realitou a čínským boomem je patrný na každém kroku. Potenciál? Obrovský. Ostatně: Češi by nedokázali ze všech obyvatel složit ani milion fotbalových jedenáctek, to dnešní soupeř by jich udělal 130 milionů. Lippimu netřeba závidět…

Mimochodem, když byla řeč o mládeži – Čína se pokusila dohnat svět také zajímavou „stáží“ v Německu. Ambiciózní projekt ale skončil dřív, než začal. Stačil poklidný protest – vyvěšení vlajky Tibetu na prvním zápase. Teenageři (či spíše jejich zástupci) tohle neunesli. A odešli ze hřiště. Zbývající zápasy čínské dvacítky ve čtvrté nejvyšší soutěži pak byly zrušeny. „Rozhodli jsme se tak na základě debaty s jejich svazem,“ vzkázali funkcionáři.

Jak vidno – i do fotbalu zasahuje politika. A v Číně dvojnásob.

PŘÍBĚHY ČESKÝCH HRÁČŮ, KTEŘÍ V ČÍNĚ HRÁLI:

(Od zvláštního zpravodaje Deníku)

Václav Němeček: Bylo to krásné

Dva roky. Tak dlouho v Číně vydržel český „průkopník“ Václav Němeček. Získal tu titul. Možná i proto dodnes vypráví, jak se mu v exotické zemi líbilo. „Rád na to vzpomínám. Bylo to krásné angažmá,“ řekl člen stříbrné party z Eura 1996.

Bývalý záložník v Říši středu oblékal dres klubu z Dalianu. „A my cizinci jsme byli oblíbení. Já byl asi vůbec první známější jméno, co si Číňané přivedli,“ podotkl nyní 51letý exreprezentant.

Starší ročníky prominou, mladší se vzdělají: Němeček začal v Hradci, brzy zamířil do Sparty. Potom následovaly štace v Toulouse a Ženevě. A návrat na Letnou. Krátce po třicítce vyslyšel Němeček volání exotiky: „Měli jsme výborný tým. Ale já musel skončit. Koleno mi už nedovolilo hrát.“ Lepší konec si ale nemohl přát. Kromě mistrovské trofeje si zahrál i zajímavou soutěž – asijský klubový pohár (nyní Liga mistrů). Dalian tehdy došel až do finále.

Němeček zažil v Číně mnohé: třeba přejmenování klubu (sponzora Wandu nahradil Shide) či shánění informací z nejrůznějších zdrojů. „Čínsky jsme se nedomluvili. A nedokážete si představit, jak byl tehdy pomalý internet,“ dodal s úsměvem. Zajímavost? Ač byl teď Němeček nedávno zrovna v Šanghaji, většinu týmu by asi nepoznal.

Z trenéra Xu GenBaoa se stal byznysmen – koupil si třetiligový španělský klub Lorcu, s níž hned postoupil o úroveň výše.
Dalian o dobrý fotbal nepřišel. Teď zde funguje jiný celek, který vede německý kouč Bernd Schuster.

Marek Jarolím: Uškodilo mi to

Byla to chyba. Marek Jarolím se za čínskou kapitolou své kariéry neohlíží moc rád. „Myslím, že teď bych se asi rozhodl jinak,“ poznamenal někdejší talent a synovec současného kouče reprezentace.

Hráč slavného jména šel do Číny z Teplic. Psal se rok 2013 a sám netušil, co ho v Asii čeká. „Zjistil jsem, že Číňané žijí úplně jinak.“ Jarolím nakonec v klubu Zhejiang Greentown strávil čtyři měsíce. Odehrál čtyři zápasy, nahrál na jeden gól. Víc nic. Prostředí ho takříkajíc semlelo. „Dá se tam hezky vydělat, ale když jste bez rodiny, tak ani peníze nepřeváží celé to trápení.“

Jeho zkušenost? „Hráči bydleli na báze. Neznali nic než tréninky, zápasy. Žádné zájmy, relax jim nic neříká,“ dodal muž, který během fotbalového života získal dva tituly se Slavií.
Rozpačitý dojem měl také z atmosféry. „Stadion to byl pěkný, ale lidé tam prostě mají jiný pohled na fotbal než my v Evropě.“ I to zmínil jako velký problém čínského fotbalu. „Jejich hráči jsou strojoví, vydrilovaní, ale k fotbalu potřebujete i cit. Pokud chcete hrát dobře a hezky, je zapotřebí chytrost, inteligence,“ dodal Jarolím, který se teď věnuje mládeži a studuje trenérskou licenci.

Možná proto vidí pokrok, který Čína za poslední roky udělala. „Mám dojem, že půjdou nahoru. Nedávno jsem koukal na zápas jejich sedmnáctky. Je znát, že děti mají lepší podmínky.“ Jedna okolnost ho však šokuje. „Oni tam bydlí na internátech. Ale ne od puberty. Co vím, tak je tam posílají už od šesti let,“ zmínil Jarolím.

Jan Rezek: Psa jsem nesnědl

Asi málokdo je takový fotbalový dobrodruh. Ale Jan Rezek se nebál: za svůj život poznal hned jedenáct klubů. A také jeden v Číně. „Co jsem tam viděl, to nikde jinde,“ konstatoval 35letý záložník (občas i útočník). Co třeba? Jako pejskaře ho děsily restaurace, kde kuchaři podávali psí maso. „Dával jsem si pozor, co jím,“ zmínil Rezek.

Dveře do Asie mu otevřely góly z angažmá na Kypru. Zlákal jej klub Changchun Yatai. Mimochodem, ten se pořád drží v elitní Superlize.

Zpět k minulosti. Český fotbalista se neocitl v ideální situaci. Přišel v rozehrané soutěži (v létě roku 2012), i tak ovšem třikrát skóroval (a další čtyři góly připravil). „Dařilo se mi a řekl bych, že jsem docela splňoval jejich nároky,“ usmál se současný hráč Teplic. „Tam se vždy hrálo na sebe. Proto je v Číně tolik borců z Jižní Ameriky. Lidi je tam milují, stačí klička a hned se dočkáte aplausu. Bohužel už neřeší, že třeba pak ten hračička přijde o míč a je z toho brejk. Taktické věci tolik nevnímají,“ podotkl Rezek, který v podzimní části zasáhl do všech zápasů. „Byla to zajímavá zkušenost. Šel bych do toho znovu, finance byly opravdu královské,“ dodal.

Přesto se Rezek rozhodl ukončit smlouvu předčasně. Narodila se mu dcera a chtěl být doma. „Bylo těžké překousnout, že bych nebyl s rodinou. Možná jsem je mohl přestěhovat. Nevím.“
Nakonec se někdejší reprezentant vrátil do Plzně (kvůli regulím jako amatér). A nyní opět obléká dres Teplic, které ho poslaly do světa velkého fotbalu.