Za vůbec nejkřiklavějším případem musíme do Itálie. „Uděláme z Interu Milán opět ten skvělý klub,“ líčili zástupci firmy Suning.

Psal se rok 2016 a slavný celek ze San Sira dostal do rukou byznysmen z maloobchodu Zhang Jindong. Za velkoklub zaplatil 270 milionů eur (tehdy asi 7,3 miliardy korun).

Očekávaní byla velká. Leč po takřka dvou letech jsou fanoušci rozčarovaní loni Inter nepostoupil do pohárů, letos je pátý. A co víc: nový majitel nezlákal do Nerazzurri zářivé hvězdy.

Snad největší pohromu však způsobili sami Číňané: státní televize CCTV přišla loni s tezí, že si společnost Suning koupila Inter jen proto, aby mohla „vyprat“ peníze.

Milán má vůbec na Čínu štěstí (smůlu). Konkurenční AC vlastní Li Yonghong.

Tenhle pán sice vyplatil magnáta Silvia Berlusconiho (údajně 740 miliony eur), dal hodně peněz na přestupy, ale klid beztak nemá. Týmu patří až sedmé místo a on musí vyvracet fámy o bankrotu.

„Poškodilo to mě, mou rodinu, firmu i klub. Vše funguje,“ vzkázal.

Kde to už „nefunguje“, to je Atlético Madrid. Španělský klub opustil menšinový vlastník Dalian Wanda. Po třech letech zůstaly dluhy.

Přesto se v Evropě čile obchoduje dál. V Anglii, kolébce fotbalu, mají mezi předními celky už pět čínských bossů (mj. vládnou třeba Southamptonu).

Situace zašla tak daleko, že vše sleduje i Evropská fotbalová federace. Podle jejího výzkumu hrála Čína roli v 70 % všech obchodů s evropskými kluby za poslední dva roky.

Budoucnost je nejistá. Teď jen, aby to nedopadlo jako v onom českém šlágru Hany Zagorové. „Ze všech slibů zbyl jen cár a žádná radost, žádný žár.“

(maj)