Z jihu Čech prchal narychlo, takže když se poprvé z nové adresy po Skypu spojil s rodinou, jeho otec žasl: „Kde to jsi? To přece není tvůj byt."

Byl to váš byt, ale v Tromsö, městě na severu Norska daleko za polárním kruhem.
Když jsem Tromsö poprvé hledal na mapě, nemohl jsem ho najít. Manažer mi říkal, že mě odtud chtějí, ale v telefonu jsem mu nerozuměl jméno města. Prosil jsem ho, aby mi to napsal v textovce.

Překvapila vás nabídka z Norska?
No jéje! Ležel jsem doma po operaci zlomeného prstu a počítal dny do uzdravení. Najednou mi zazvonil telefon, na druhém konci byl tehdejší budějovický manažer Kotrba: Okamžitě přijď na stadion! Za dva dny jsem letěl do Norska.

Utíkal jste i před sebou samým? Hrál jste na automatech, neodpustil jste si cigaretku…
Zpětně jsem rád, že jsem v Budějovicích nebral závratné peníze, mohl jsem prohrát daleko víc. Nechoval jsem se jako profesionál, byl jsem mladej divočák. Ani nechci domýšlet, co by se stalo, kdybych neodešel do Norska.

To se vám tam tak výrazně změnil život?
Hned, jak jsem vystoupil z letadla, věděl jsem, že mám před sebou šanci, která se už nemusí opakovat. Uměl jsem jen dvě slova anglicky, dobrý den a jdi někam, ale rychle jsem dělal pokroky. Všichni mi pomáhali, i trenér Per-Mathias Högmo.

Vida, dnešní kouč norské reprezentace.
Skvělý chlapík! Můžete s ním poklábosit o čemkoliv, na komunikaci s hráči mu hodně záleží. Probere s vámi problémy a brzy si získá vaši důvěru. Má ambice a ví, co dělá.

Vás v prvním zápase posadil na střídačku.
Ve druhé půli na mě ukázal a já za tři minuty dal první gól. Vyhráli jsme a byl jsem za hvězdu. I fanoušci si mě rychle zamilovali: všude mají rádi ty, co na hřišti všechny pokopou. (usmívá se)

Povězte, jak se přihodí, že se člověk hned v první sezoně stane nejlepším střelcem norské ligy?
Sám nevím. U mě se tenkrát všechno sešlo: gól v prvním zápase, důvěra trenéra, nový život… Hnala mě dopředu nějaká síla, kterou ani neumím popsat.

Mrzelo vás, že si na vás tehdejší trenér reprezentace Bílek nevzpomněl?
Každý sní o tom, že přetáhne přes hlavu dres nároďáku, poslechne si hymnu a půjde se rvát za svoji zemi. Já taky. Byl jsem v širší nominaci, ale na sraz jsem nikdy nejel. Škoda. Trochu mi to vynahradily tři zápasy za jedna-dvacítku. Ale nikdy neříkej nikdy, před zraněním se mi dařilo i teď v Krakově.

Ještě k Norsku: jaká je tamní liga?
Zajímavá. Nevyzpytatelná. Najdete tam jen pár týmů, které dokážou vyhrát třeba pětkrát za sebou. Jinak Norové v jednom kuse běhají, což je na jednu stranu fajn, ale taky je to ubíjející: chtějí být všude, ale nejsou nikde.

A co jejich bojovná severská povaha? Ozývají se v norských fotbalistech geny drsných Vikingů?
Můj vzkaz nároďáku: jakmile jim v pátek ukážete, že mají šanci, narostou jim křídla a dokážou toho využít. Na druhou stranu Nory může srazit rychlý gól, stačí je
nenechat hrát.

Mimochodem, jak se vám žilo stovky kilometrů za polárním kruhem?
Všechno pro mě bylo nové. Doma jsem moc sněhu nezažil, zatímco v Tromsö chumelilo hodně často. Většinou byla pořád tma, sluníčko vykouklo jen na tři hodiny. Zato v létě byl klidně 24hodinový den. Já s tím nijak nebojoval, nechal jsem život jít a udělal jsem dobře.

Co vám ve střední Evropě chybí z Norska?
Kamarádi, zbylo mi jich tam spoustu a doteď jsme zůstali v kontaktu. Když jsem se do Tromsö v květnu na otočku vrátil, krásně mě přivítali. Norové mají vůbec zvláštní povahu.

Na co narážíte?
Klub měl finanční problémy, ale bylo pro něj nemyslitelné, aby někomu dlužil. Výplatu jsme dostali normálně v termínu, jako by se nic nedělo.

Proč jste loni před Vánoci odešel?
Chtěl jsem změnu a taky se mi hodilo být blíž domovu. Už to nemám dva tisíce kilometrů, z Krakova můžu jet do Česka skoro kdykoliv. Ale nemyslete si, Norsko mi zůstalo v srdci.