Ať žije revoluce! Descartes je třída!

Protože během fotbalového Eura měli v Tours základnu Češi, hodil by se tam ještě jeden vzkaz. Znáte ho, často ho slyšíte skandovat: Hoši, bojovat!

Česká výprava se ve 140tisícovém městě v departmentu Indre-et-Loire zdržela 14 dnů, novináři o dva déle.

Jak co nejpřesněji vyjádřit mix emocí, historek, deště a vůní? Někdy slova nestačí.

Jak psát o milém (zmateném) recepčním v hotelu v Toulouse, jenž se ptal, jak se máme v Československu?

Jak psát o vysmátém pumpaři s bílými zuby, který nás o pár hodin a pár kilometrů dál litoval po porážce se Španělskem? Musím si pomoct jeho gestem: mezi palcem a ukazováčkem udělal několikamilimetrovou škvíru, kterou naznačil, že Češi byli hned v prvním zápase blízko senzaci.

V Lens nás ve svojí čarokrásné vile na předměstí Liévin rozmazlovali Catherine s Vincentem, kritickým fanouškem hostitelské země: „Když hrála Francie se Švýcarskem 0:0, ani jsem to nevydržel do konce. Kam to naši chtějí dotáhnout?"

Brzy se ukáže, drahý Vincente.

Všude český živel

Občas bylo složité něco pořídit nebo natankovat benzín, protože hrdí Francouzi nejradši mluví rodným jazykem.

Zaplatit? V pár restauracích nás číšníci suverénně ignorovali.

„Není krásné, že si Francouzi v globalizovaném světě udržují národní hrdost?" mrkl na mě jednou u snídaně Jan Šmíd, zpravodaj Českého rozhlasu. Francii zná dokonale: bývá pozorovatelem radosti či štěstí a bývá i tam, kde tečou potoky krve, jako loni 13. listopadu v Paříži.

Bylo těžké se ve Francii cítit jako v cizině, když všude byl český živel. Kde nebyli čeští fanoušci, tam byl třeba David Trávníček, šéf agentury Sport Invest zastupující například Petra Čecha. Usmíval se: dobře věděl, že díky Euru cena jeho klientů letí nahoru.

Euro bylo všude, nešlo si od něj odpočinout snad jen s výjimkou Tours. Na tréninkovém stadionu české reprezentace neplatily oficiální turnajové akreditace a ve městě se kromě českých vlajek nedalo poznat, že se právě koná největší fotbalový mejdan za poslední čtyři roky.

Víno v počítači

Ulice v Tours nejsou pojmenované po fotbalových legendách, nýbrž po francouzských velikánech. Dlouhou třídu tady má vojenský stratég André Maginot, romanopisec Émile Zola a tenhle text píšu v hotelu sídlícím v ulici prokletého básníka Arthura Rimbauda.

Rimbaud to měl snazší, v jeho době neexistovaly počítače. Ten můj přežil klinickou smrt.

Když jsem recepčnímu popisoval, jak jsem si do pracovního nástroje břídilsky vylil pár kapek vody, mávl rukou a rozchechtal se: „To nic není, já si do něj obrátil sklenku červeného vína. Bylo po něm."

Můj přežil a navzdory všem ajťáckým poučkám funguje líp než dřív.

Zázraky? I ty se ve Francii dějí. Fotbalisté se však toho svého nedočkali.

MARTIN MLS