Čemu se v současnosti věnujete?
Dělal jsem pro Sport Invest, ale asi před dvěma roky jsem se domluvili, že jsem skončil. Byl covid, nedalo se do Německa jezdit, takže jsem skončil a nějak jsem si odvykl. Jsem teď v Hradišti, mám tam svoje nemovitosti, máme čtyřletého vnuka… Jezdíme i s kluky z party na různé zájezdy, na golf. Prostě se bavit. Do fotbalu momentálně nic nedělám a ani neplánuju.

Jak se teď ohlížíte za svým fotbalovým životem?
Byla to radost, i když tam nebyly jenom šťastné chvilky. Hrál jsem dvacet let, z toho devatenáct profi. Rok jsem hrál divizi v Uherském Hradišti a jako devatenáctiletý kluk z divize jsem měl v ruce povolávací rozkaz, že jsem měl jít na vojnu do Tachova. Přišly ale Vítkovice, že o mě mají zájem, a řekly, že zařídí, že budu přijatý na vysokou školu a povolávací rozkaz vrátím. Všechno zařídily a já přestoupil z divize do první ligy a hned jsem hrál. Jako devatenáctiletý kluk jsem odehrál asi 25 prvoligových zápasů. Klobouk dolů před Jirkou Dunajem, který nás tenkrát trénoval, že měl tu odvahu a dal mi šanci. Šel jsem o tři soutěže výš a odehrál jsem ten rok hodně zápasů. Na vysoké škole jsem samozřejmě nepokračoval a po roce v lize jsem šel na vojnu okamžitě do Chebu. To byl první zlomový okamžik mé kariéry, že jsem nešel na vojnu do třetí ligy, ale šel jsem do Vítkovic do ligy. Přišel jsem do Vítkovic a hned jsme hráli s Bundesligou. To byly úplně jiné světy, když jsem viděl tu rychlost. Člověk se musel přizpůsobit. Jirkovi Dunajovi dlužím opravdu moc, že se nebál a stavěl mě.

Slavnostní vyhlášení ankety Fotbalista roku 2023. Vítěz Tomáš Souček
Fotbalista roku Tomáš Souček: Rok 2023 jsem měl jako na horské dráze

Jedním z vrcholů vaší kariéry bylo finále evropského šampionátu v roce 1996, před nímž jste jako kapitán představoval celý tým anglické královně Alžbětě II. Byl jste nervózní?
Člověk se chtěl soustředit na fotbal a do toho za mnou přišel tiskový mluvčí a začal mi vysvětlovat protokol a jak se máme chovat. Do toho tam běhaly pokyny od trenérů a ještě jsem musel vnímat, jak se máme chovat při slavnostním ceremoniálu. Určitě to nebylo nic jednoduchého, člověk to chtěl mít co nejdříve za sebou, aby začal fotbal. Než člověk kopne do balonu, tak tam nervozita je.

Bylo na tom něco složitého?
Moc složité to nebylo, spíš šlo o to, jak se člověk má chovat a jak má oslovovat. Já jenom velice stručně představil hráče jménem a šli jsme dál.

Byl jste víc nervózní než před semifinálovou penaltou proti Francii?
To ne. Kopnout penaltu v takhle rozhodujícím momentu není jednoduché. V tréninku kopeme všichni devět nebo deset z deseti, ale potom dělá hlava úplný masakr. Viděli jsme to za poslední roky několikrát. Když jde člověk na penaltu a přemýšlí, jestli to dá doleva, doprava, nahoru, dolů… Já jsem si vybral, že to kopnu doprostřed, protože jsem věděl, že brankář Lama jde docela dopředu a riskuje strany. Zase jsem to ale nechtěl kopnout, abych nepřestřelil. Podařilo se mi to a oddechl jsem si.

Byla to velká úleva, když jste viděl, že míč jde do sítě?
Velká. Když jde člověk z půlky k jedenáctce, tak je to dlouhá cesta. To vám musím říct. Nejhorší je, jak člověk přemýšlí, nemá určenou stranu a přemýšlí, kam to kopne.

Změnil se mu svět

Jak hodně mrzí, že finále pak nevyšlo?
Samozřejmě to mrzí. Chybělo nám jenom patnáct minut, to je velká škoda. Na druhou stranu Němci nás porazili už ve skupině. My měli štěstí, byli jsme ve skupině smrti a už postup z ní byl mimořádný úspěch. Portugalci nás v první půlhodině moc nepustili k balonu. Hráli jsme ze zajištěné obrany, věděli jsme, že se soupeřům nemůžeme herně rovnat. Proto jsme hráli ze zajištěné obrany a na brejky. To byl náš plán.

V roce 1990 jste si zahrál i na mistrovství světa, kde jste s Československem dokráčel do čtvrtfinále.
Mistrovství světa je pro mě hned na druhém místě, byl to milník kariéry pro mě. Změnil se režim, mohli jsme odejít do zahraničí, já měl to štěstí, že jsem mohl už ve 26 letech a nemusel jsem čekat do třiceti jako moji bývalí spoluhráči. Byl jsem na vrcholu sil a mohl jsem v zahraničí ukázat, co ve mně je. Po čtvrtfinále s Německem se pro mě změnil svět. Smlouvu jsem podepsal na hotelu u jezera Como. Přišel za mnou právník ze Stuttgartu a měl plnou moc od Kaiserslauternu, aby se mnou vyjednával o přestupu. Já tam podepsal předsmlouvu. Už jsem odlétal z Itálie s předsmlouvou, to byl neskutečný pocit.

V Německu jste pak získal dva mistrovské tituly. To má málokdo.
To má málokdo, myslím si, že to u nás nemá nikdo. Jeden mi ještě utekl v roce 1994, kdy jsme skončili o bod za Bayernem. To řadím hned za dva úspěchy v nároďáku. Je nepopsatelné získat v Německu titul. V Německu je fotbal svátek, to nemusím nikomu vykládat. Dvakrát to zažít… Měl jsem to štěstí, že jsem to zažil hned v prvním roce, kdy jsem přišel, a pak i poslední rok, kdy jsem končil. Je to jako pohádka.

Co říkáte na to, jak letos tři Češi táhnou za německým titulem?
Německo sleduju, dívám se na výsledky první i druhé ligy. Tím, že i Michal (syn) byl pět let v Leverkusenu, tak tam všechny znám. Výborný klub, nedám na Leverkusen dopustit. Ohromně jim to přeju, odvádějí tam výbornou práci, ale nikdy titul neuhráli. Mají jedinečnou šanci, doufám, že ji nepromarní, i když je to zrádné. V Bundeslize se může dvakrát třikrát prohrát, úroveň je tam vysoká. Přál bych jim to, sleduju i naše kluky, začali teď trošku víc hrát, což je dobře pro nároďák. Pro německou Bundesligu je to to nejlepší, co se může stát, když vyhraje někdo jiný než Bayern.

Pojedete se podívat na mistrovství Evropy do Německa?
Pojedu, ale až na třetí zápas s Tureckem. Předtím mám nějaké rodinné povinnosti, doufám, že nám přinesu nějaké štěstí a postoupíme ze skupiny.

S Německem máte bohaté zkušenosti, čekáte vydařený šampionát?
Je to svátek pro kluky, kteří se tam dostanou. Hrát mistrovství Evropy v Německu, to je opravdu svátek. Přeju jim, ať si to užijí.

Slavnostní vyhlášení ankety Fotbalista roku 2023. Vítězové Tomáš Souček a Klára Cahynová
Fotbalistou roku se stal Souček. Anketu ovládl potřetí v kariéře

Jak vidíte šance české reprezentace?
Portugalsko je samozřejmě favorit, ale s Turky umíme hrát, mají z nás respekt. Jestli tam bude Řecko… Šance na postup jsou. Vidím to tak 60 ku 40, možná i 70 ku 30, že bychom mohli postoupit.

Úspěšnou kariéru prožívá i váš syn Michal. Jak vás těší, že šel ve vašich stopách?
Klobouk dolů před kariérou, jakou má. V některých věcech mě i překonal. Měl motivaci, neměl to v začátcích jednoduché. Hodně lidí si myslelo, že mu zametám cestičku a zavolal jsem tamhle a tamhle. Vždycky jsem všem říkal, že to by byl můj konec, kdybych někomu volal kvůli synovi. To bych se musel propadnout pod zem. Nejvíc bych mu tím uškodil. Musel si tím projít sám, dvakrát šel na hostování, jednou ze Slovácka do Sparty a musel potvrdit, aby Sparta uplatnila opci. Podruhé šel ze Sparty do Leverkusenu, taky tam musel odevzdat nějaké výkony, aby za něj Leverkusen tolik zaplatil. Klobouk dolů před jeho kariérou. Přeju mu, ať se mu ještě daří.