„Měli jsme poslední šanci a ta nám vyšla,“ vzpomíná syn bývalého fotbalisty Opavy a slovenské Petrželky.

Šestnáctiletá naděje Zlína, kde v zimě podepsala svou první profesionální smlouvu, si společně se spolužáky z páté Základní školy Komenského II zahrála na stadionu v Jihlavě. „Chtěli jsme medaili, ale bohužel ji nezískali,“ lituje dodnes sedmého místa.

Na Vysočině se sešel silný ročník. Na jednom hřišti proti sobě bojovali třeba sparťan Adam Hložek nebo Antonín Svoboda, jenž nastupuje za Salcburk.

„Byla to skvělá akce. Už jenom z toho důvodu, že jsme nemuseli jít do školy a mohli hrát fotbal. Všichni jsme se na ni dopředu těšili a pokaždé jsme chtěli postoupit,“ vypravuje Hellebrand.

V okrese ani v kraji neměli zlínští mladíci konkurenci. Jediným vážnějším sokem byla Sportovní škola Uherské Hradiště, v níž vyrůstají naděje prvoligového Slovácka.

„Dvakrát nás porazili, ale pak jsme jim to vrátili a radovali se my,“ popisuje s trochou pýchy v hlase Hellebrand. Aby také ne, Zlín dotáhl mezi elitu právě on. „Byl jsem nejlepší střelec v kraji,“ pochlubí se. V jednom dresu s ním tehdy bojoval třeba další současný hráč ligového Fastavu Martin Cedidla. „Byli s námi všichni kluci, co prošli Vršavou,“ připomíná.

Největší motivaci měli kluci z vesnice

McDonald's Cup.Zmiňovanou sportovní školu navštěvoval Hellebrand celých devět let. Dobře si pamatuje, s jakou oblibou všichni nastupovali do největšího fotbalového mládežnického turnaje.

„Největší motivaci měli kluci z vesnice. Vždyť si mohou zahrát s budoucími ligovými hráči. Dostat se až do finále, které sledují známí trenéři,“ líčí.

Ti, co už jsou zvyklí na klasické hřiště, mají určitý handicap. Zatímco jemu přechod na menší prostor nevadil, jiným fotbalistům hra sedm na sedm tolik nesvědčila.

„Někteří kluci byli skvělí na menším hřišti, na tom velkém se ale neprosadili,“ podotýká. To však nebyl problém zlínského klenotu. „Já jsem tehdy hrával v útoku, takže jsem se mohl pořádně vyřádit,“ dodává se smíchem.