Kanonýr Deníku
Přečíst článek >

Když se angličtí novináři kdysi ptali Petra Čecha, který útočník je pro něho nejméně čitelný, odpověď jim vyrazila dech. Žádný Rooney, Van Nistelrooy či Ronaldo. Česká gólmanská jednička vyřkla jméno rozhovického rodáka Radima Holuba! Poklona jako hrom pro populárního ,,Emila".

Chladnokrevnost ve vápně umocněná udivující kličkou od pánaboha, to je celý on. Klidně vás na místě vykoupe jako školáka, návdavkem přidá jesle a pak ,,ledabyle" zavěsí. Tenhle dar jej provází celou kariéru. Dnes už málokdo ví, že ji pořádně nastartoval coby šestnáctiletý klučina, jenž svými góly zachránil tehdejší VCHZ Pardubice v baráži o 1. Českou národní fotbalovou ligu. ,,Končil jsem třeťák a začal trénovat s chlapama. Trenér Kaufman mi dal šanci. První gól jsem dal za Čekanovy éry Viktorce Žižkov a už v áčku zůstal. Padalo to tam a my se udrželi," vzpomíná na první velké momenty.

Teď mu je čtyřicet a rozhodl se s fotbalem na vyšší úrovni skončit. A nebylo to ledajaké ádijé. V Chrudimi se mu při odchodu ze hřiště dlouho tleskalo, kouč Jirousek se dokonce neubránil slzám. Aby ne. Holub tu zanechal nesmazatelnou stopu. A těch gólů. Za pět let jich nastřílel kolem stovky. Možná si měl svůj krok ještě rozmyslet, vždyť Dobrovici v posledním podzimním utkání ČFL nasázel rozlučkový hattrick! Pan Fotbalista prostě umí.

Vizitka
Narodil se 12. listopadu 1975 v Pardubicích. První fotbalové kroky dělal v Rozhovicích, následně se přes Pardubice, Hradec Králové a Jablonec dostal až do pražské Sparty, kde si zahrál i Ligu mistrů. Poté působil v Kladně, Drnovicích, Mladé Boleslavi, Slovácku a Živanicích. Bohatou kariéru zakončil v Chrudimi. Na svém kontě má 304 prvoligových startů, vstřelil 77 branek.

Není škoda ještě končit?
Hodně jsem o tom během podzimu přemýšlel. Už jsem toho tolik nenahrál, klukům to šlapalo. Udělalo se třiačtyřicet bodů a já se takhle rozhodl. Dát tři góly v posledním utkání byla krásná tečka. Lidi si to aspoň budou pamatovat.

Nebude nuda ve fotbalovém důchodu?
Ještě si někde kopnu. Sice ne na takové úrovni, ale pro radost. Jezdím i za staré gardy Hradce a Sparty, takže se hýbat rozhodně budu.

Ulovily vás tedy konečně mateřské Rozhovice? (účastník okresního přeboru – pozn. red.)
Ještě se uvidí (směje se). Mám z Chrudimska nějaké nabídky, brzy se rozhodnu.

V kariéře jste toho dokázal moc. Ve Spartě jste byl dvakrát po sobě nejlepší střelec a získal s ní dva mistrovské tituly. Tuhle fotbalovou etapu asi stavíte nade vše, že?
Sparta je u nás nejvíc. V Čechách hráč víc dokázat nemůže. K tomu zápasy v Lize mistrů. Nádherné časy.

Nezapomněli tenkrát nějak záhadně v reprezentaci na Radima Holuba?
Jednou jsem byl v širší nominaci. Jenže tehdy jsme měli opravdu silný nároďák. Na hrotu řádili Koller nebo Lokvenc. Konkurence byla fakt velká, navíc se reprezentaci abnormálně dařilo. Musím se spokojit se starty za jednadvacítku (směje se)

Nasbíral jste 304 ligových startů a pronikl tak mezi železné muže naší ligy. Jste rád, že FAČR založila klub třístovkařů?
Je to takové ocenění, že si člověk dlouhodobě udržel nějakou výkonnost. Nebýt zranění, mohlo těch startů být i víc. Bohužel jsem měl snad sedmkrát operované koleno. Každopádně je pěkné vidět vedle sebe kluky, s nimiž jste se během kariéry potkával.

Ale klub ligových kanonýrů utekl. Branek jste nastřílel 77. Byla na vině právě zmíněná zranění, že jste to nedotáhl do stovky?
Je to takový paradox. Vždycky, když jsem měl dobře našlápnuto a padalo to tam, tak jsem si utrhl vazy. Pak vám trvá rok než se do toho dostanete zpátky. Asi by se těch zbývajících 23 gólů dalo dát, i zahozených šancí v zápasech bylo moc. Ale tak to chodí.

Velkou část kariéry jste prožil v Jablonci. Jak se tehdy vůbec rodil přestup do Sparty? Měl v tom prsty šíbr Pelta?
Tehdy tam byl trenér Hřebík a chtěl hrát systém, který mi moc neseděl. Navíc mi za půl roku končila smlouva. Měl jsem nabídku z Teplic a chtěl jim podepsat přestup. Jenže záhy mi volal pan Pelta, jestli bych nešel spíš do Sparty. To bylo jiné kafe.

Jak byste vůbec charakterizoval Miroslava Peltu?
V Jablonci to bylo takové rodinné prostředí. Pro klub toho udělal strašně moc. Je to zkrátka schopný chlap.

Nyní angažoval do Jablonce funkcionáře Ivana Horníka, jenž je symbolem rozsáhlé korupční kauzy, která před lety zasáhla český fotbal. Co tomu říkáte?
(vybuchne smíchy) To jsem docela koukal. Víc bych to radši nekomentoval.

Ještě ke Spartě. V Lize mistrů jste nastoupil třeba proti Bayernu Mnichov. Měl jste před podobnými zápasy klidné spaní?
To víte, člověk se na to dívá pořád jen v televizi a najednou je se všemi hvězdami na trávníku. Skvělý zážitek. Obrovské stadiony, prostě jiný svět. Vždycky jsem se na to moc těšil. Jsem hrozně rád, že jsem si to mohl vyzkoušet.

Jeden nezapomenutelný zápas v PVP jste prožil i v Hradci Králové proti Dynamu Moskva. Bohužel se špatným koncem. Vypadli jste na penalty…
Měli jsme během zápasu docela dost šancí, abychom rozhodli o postupu. Dařilo se nám, byl skoro plný stadion, i když se hrálo v mrazivém počasí. Vím, že jsem  z přímého kopu trefil břevno. No a pak to dopadlo, jak to dopadlo.

Dokázal byste si vybavit tehdejší sestavu?
Celou určitě ne. Chytal Standa Vahala, dále tu byli Rehák, Urban, Hynek, Urbánek, Ulich, Džubara nebo Pavel Černý.

Karel Urbánek už mezi námi není. Jestli se nepletu, vás s ním pojilo docela velké kamarádství.
Oťas byl skvělej člověk. Z kádru, pominu-li Bohouše Pilného, s nimž jsem vyrůstal, jsem ho znal nejdéle. Často jezdil právě za Bohoušem do Chrudimi. Měl jsem k němu blízko.

Co vůbec angažmá v Hradci znamenalo ve vaší kariéře?
Samozřejmě hodně. Byl to první velký přestup a výborná startovací stanice. Už jako kluk jsem sem jezdil s taťkou na ligové zápasy. Člověk si přál, aby tu jednou mohl hrát a stalo se. Poznal jsem tu skvělé hráče, zahrál si Pohár vítězů pohárů. V sedmnácti jsem tady za trenéra Nadzama debutoval v lize. A zrovna proti Spartě. Přišlo deset tisíc lidí a já hrál asi dvacet minut. Neskutečný zážitek.

Ale při finále Poháru ČMFS vaše jméno na soupisce chybělo. Čím to?
Zraněný jsem nebyl. Jenže jsem byl mladej a blbej. Nepohodl jsem se s trenérem Pálkou, který měl svoje vyvolené. Párkrát jsem mu něco odsek a on mě na to finále nevzal. V předcházejících pohárových duelech jsem jinak s týmem jezdil. Dneska bych se zachoval jinak. Držel bych hubu.

Vždycky vás zdobila svým způsobem zvláštní chladnokrevnost při řešení gólových situací. Nechybí současné generaci při zakončení trocha toho klidu? Skoro každý trenér si stěžuje na malou produktivitu…
Musíte se s tím narodit. Výběr místa v šestnáctce, to je prostě dané z vrchu. Já to do vínku naštěstí dostal. Druhá věc je, že se fotbal za poslední roky strašně zrychlil. Na všechno máte mnohem míň času. Proto těch top střelců tolik není.

Vy jste dal krásných gólů nepočítaně. Je nějaký, na který nikdy nezapomenete?
V Jablonci jsme porazili Slavii 5:2. Dal jsem hattrick a jeden gól padl docela kuriózně. Zdeněk Jánoš vykopl, míč přeskočil obránce a já to z první trefil přes Radka Černého do branky.

No a taky jste pěkně míchal zadáky Olympique Marseille v Poháru UEFA při povedené štaci v Mladé Boleslavi…
Měli jsme dobře poskládaný tým. Vyhráli jsme 4:2. Povedlo se mi dát dva góly. Celá Boleslav byla vzhůru nohama. To z paměti nezmizí.

Nikdy jste nedal dopustit na parťáky Marka Kuliče a Adriana Rolka. Kouče Dušana Uhrina jste prý svými lotrovinami kolikrát pořádně dopálili.
Nějaké kulišárny jsme občas vyvedli. Trenér Uhrin pro to měl pochopení, věděl, že mu to na hřišti stokrát vrátíme.

Kdy se vám začalo říkat Emile? Prý tato přezdívka nevznikla podle slavného cestovatele…
Ono to je tak napůl. Už při vyslovení příjmení Holub se Emil nabízí. Ale je taky pravda, že jsem v sedmnácti přišel do Hradce a byli jsme na tradičním výběhu někde kolem Orlice. No a já dorazil asi o čtvrt hodiny později. Michal Šmarda si to samozřejmě nemohl nechat ujít a pravil: konečně dorazil pan Emil Zátopek.

Dá se říct, že končíte s vrcholovým fotbalem. Na nižší úrovni už se tolik netrénuje. Budete si vědět rady s volným časem?
Hejbat se musím, to je jasné. Jinak bych byl za chvíli jako koule. (směje se) Jsem typ, který přibere pár kil ani neví jak. S váhou jsem bojoval vždycky a teď to bude ještě těžší. Musím provozovat i jiné sporty. Třeba tenis, ten mě hodně baví.