Ještě pro úplnost: Tomáš dělá v reprezentaci dvojku Tomáši Vaclíkovi, Miroslav je asistentem trenéra Karla Jarolíma.

Pánové, jaké je mít v národním týmu jmenovce?
Miroslav: Je to fajn. Tomáše jsem dlouho znal jako trenér soupeře a vždycky jsem v něm viděl talent, který naštěstí nenechal usnout. Viděl jsem, že má potenciál, což potvrdil: z Hradce Králové se přes Liberec dostal do Sparty, kde je jedničkou.
Tomáš: Dva Koubkové v reprezentaci? Hezká hříčka osudu.

Povězte, kdo je pro vás nejlepším brankářem na světě?
Miroslav: David Ospina, parťák Petra Čecha v Arsenalu. Nevidím na něm žádnou chybu, pro mě je dokonalý gólman.
Tomáš: Možná ho trochu limituje výška, 183 centimetrů není pro dnešního brankáře moc. Ale kvalitu má, stejně jako Manuel Neuer. To je moje volba.
Miroslav: Neuer je jistota a perfektně umí hrát nohama. Čím lepší je gólman má, tím lépe pro tým, který pak skutečně hraje v jedenácti a je ještě silnější.
Tomáš: Souhlas, trenére.

Otázka pro staršího: stoupl byste si ještě do branky? Chtělo by se vám tam?
Miroslav: Chtělo! Kdybych chytal, znamenalo by to, že jsem mladý. Když jsem byl mlád, byl jsem šťastný. Teď jsem stár a jsem méně šťastný, ale ne nespokojený. A ty, Tomáši?
Tomáš: Já fotbal pořádně vnímám zhruba od Eura 96, měl jsem doma videokazetu se sestřihem turnaje. Vybavuju si i brazilské kouzelníky Ronaldinha nebo Rivalda, proti nim bych si chtěl zachytat.
Miroslav: Mimochodem, víš, že když jsem v roce 78 přišel do Sparty, neměli jsme ani vlastního trenéra brankářů?
Tomáš: Vážně?

Připojuji se k Tomášovi: vážně, pane Koubku?
Miroslav: Ač jsme byli v zemi mistrů Evropy, brankářům se věnoval běžný asistent, který ani nebyl gólman. Taky jsme neměli speciální tréninky na obratnost jako dneska, prostě jsme jen chytali střely.

Miroslav KoubekZdroj: ČTK/Petr Eret

Jak dlouho vám musely vydržet jedny rukavice?
Miroslav: Ani se neptejte. Když jsem je roztrhal a přišel za kustodem, houkl na mě: Trochu si je oprav, zásilka s novými přijde časem. Teď pro tebe žádné nemám.
Tomáš: Zato my si rukavice ještě vybíráme… Máme maximální servis a při zápase je už všechno jen o nás, žádné výmluvy neexistují.
Miroslav: Dnešek se nedá srovnávat s našimi časy. Vždyť já si jezdil pro výplatu do ČKD, kde jsem byl jako ostatní sparťani papírově zaměstnaný, protože jsme nebyli profíci.

Ještě u vás na chvíli zůstaneme: za socialismu nefrčelo ani tetování, první decentní jste si nechal udělat po loňském titulu s Plzní – říkal jste, že až to uvidí vaše žena, vyhodí vás z domu. Jak to dopadlo?
Miroslav: To byla nadsázka, možná pokus o humor. Moje paní mě má tak ráda, že by mi odpustila, i kdybych udělal větší průsery. (usmívá se)

Co je pro vás na brankářském řemesle nejpřitažlivější?
Tomáš: Fascinuje mě třeba tohle: jediný okamžik může rozhodnout o tom, jestli budete slavný, nebo jen jedním z davu.

Cítíte se slavný, Tomáši?
Tomáš: Co je to sláva? Když vás někdo zastaví na ulici a řekne, že vás zná? Nepřipadám si slavný. Důležitější je vnitřní pocit, že svoji práci dělám dobře.
Miroslav: Někdy pomůže náhoda. Já vyrůstal na Žižkově, kde jsme s klukama hráli na plácku velké fotbalové mače. Já byl nejmladší a nikomu jsem nestačil, takže na mě jednoho dne ukázali: Nepřekážej a jdi do brány! Vidíte, už mi to zůstalo.

Stejné příjmení, fotbalová branka, Sparta, reprezentace… Pojí vás i to, že jste teď oba na vrcholu?
Tomáš: S tím bych byl opatrný, snad mám na vrchol ještě čas. Doufám, že moje kariéra teprve začíná. Je mi čtyřiadvacet, pořád mám v sobě obrovskou chuť něco dokázat.
Miroslav: Mně je pětašedesát, s Plzní jsem vyhrál ligu a teď jsem kromě zajímavého angažmá v Bohemce asistentem u nároďáku. Co můžu chtít na sklonku kariéry víc?