Kvůli plavání ho poslali studovat k Volze. Trenér Komňacký slaví sedmdesátiny

Samozřejmě čím jste starší, tím víc se vracíte do času, kdy jste starý ještě nebyl, kdy jste pracoval, fungoval na sto procent. Je to samozřejmě přirozený lidský běh, nikdo tomu neujdeme. Já se tím netrápím, takhle to je. Snažím se, abych úplně nezlenivěl, byl pořád v kurzu, věděl, co se děje, zvlášť ve sportu, ve fotbale. Sleduji velmi podrobně každý týden naši ligu, evropské soutěže, národní tým, fotbalu je pořád všude plno. Teď začali Vyškováci hrát v Drnovicích, i to je pro zpestření důchodcovského života. Snažím se taky trochu sám hýbat, abych se udržoval a dožil třeba i osmdesátin.

Jaký sport je vám aktivně nejbližší, pořád tenis?

Třikrát čtyřikrát v týdnu chodíme na tenis, občas na kolo, v zimě samozřejmě Alpy a sjezdování. Tenis mě baví, mezi chlapama je pořád hecování, jde o to udělat si žízeň, vyhodnotit si to pak. Opravdu se snažím udržovat, váha zůstává zhruba stejná, jako když jsem šel do důchodu. Dělám sport i proto, abych se cítil dobře, v této době máme všichni nad pětašedesát strach, že nás může něco chytit. Správná životospráva taky musí být. V době trénování jsem taky zůstal dlužen rodině, snažím se jí vrátit trochu času. Mám dvě dcery, i když jsou daleko, jedna v Německu a druhá v Praze, trávím čas s vnučkami. I s paní občas na tenis zajdeme, rozhodla se, že bude hrát. Máme doma zahrádku, tam je práce dost, takže se nenudím. Na druhou stranu už mě to na lavičku opravdu netáhne, žiju takový život spokojeného důchodce.

Objednám si týden v Bohnicích, řekl Valachovič po další výhře. Líšeň je už druhá

Opravdu už vás trénování neláká?

Nechybí mi a na lavičku se nevrátím, to je dané jednou pro vždy. Rozhodl jsem se tak už před několika lety a nic na tom měnit nebudu. Trénování přináší každodenní stres, je to náročná práce s přípravou, jste pod tlakem od sponzorů, majitelů. To je pro mladé lidi, kteří mají ještě chuť, energii a sílu, mají i určitou ctižádost ve sportu se někam dostat. To je přece jen u člověka nad pětašedesát dost těžké, nepřirozené, proto se řídím zásadou, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet. V sedmdesáti letech už člověk jen doutná, není to o žádném velkém ohni. (úsměv)

Ale fotbal pořád sledujete, komu fandíte?

Samozřejmě podrobně sleduji mužstva, která jsem trénoval, kde jsem byl a znám třeba nějaké funkcionáře nebo i hráče, těm trochu víc fandím. Jinak si snažím udržovat určitý nadhled a přehled o tom, co se ve fotbale děje, když se ozve někdo z novin nebo televize, abych byl schopný se k tomu vyjádřit. Fotbal mám rád a neumím si představit, že bych se díval na něco jiného, kdyby byl v televizi.

Na jakou štaci nejraději vzpomínáte?

Samozřejmě v trenérském životě máte těžké chvilky, kdy se moc nedaří. Není to tak, že kam přijdete, tam vyhráváte, všude spojení není takové, abyste se tam udrželi dalších deset let. Trenérský život je křehký, vyhazovy jsou na každoročním pořádku, to člověk sleduje i dnes, když se mužstvu nedaří, nejjednodušší je vyměnit trenéra. V tom smyslu vzpomíná člověk hlavně na ty štace a mužstva, kde byl úspěšný a práce se dařila, prožil tam světlý půlrok nebo rok, všechno bylo okay, vyhrávalo se, postupovalo, udělal se titul. Na ty hezké roky vzpomínáte nejradši. V mém případě jde o Baník, se kterým jsme vyhráli ligu v roce 2004, o Ružomberok, kde jsme dosáhli historického úspěchu a vyhráli jsme ligu i pohár v jednom roce. Občas si vzpomenu, když jsem začínal v Poštorné, první rok jsme byli třetí a mohli postoupit do ligy, ve Starém Městě, v Synotu jsme se dostali do ligy. Kontakty mám i v Baníku, s Jabloncem nebo Zlínem.

Nejvíc pro vás v kariéře znamená mistrovský titul s Baníkem v sezoně 2003/2004?

Asi ano. Nebylo to jen o fotbale, tehdy se celý region do fotbalu možná zbláznil, byla to ohromná euforie. Všichni, kdo to prožili, potvrdí, že to je věc, na kterou nejde zapomenout. Hrozně bych přál každému trenéru, aby v životě aspoň jedenkrát poznal takový rok, kdy vidíte, že práce má smysl, strhává nejen jedenáct fotbalistů na hřišti, ale desetitisíce lidí v hledišti a možná další desetitisíce kolem. Ostravsko je historicky takový zanedbaný kraj, lidi mají život trochu drsnější a Baník je pro ně reprezentant, životní filozofie. Když se daří Baníku, jako by byl život trochu veselejší, na co lidé mohou být hrdí. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, dala se dohromady výborná parta, fotbalisté i vedení s námi byli na jedné lodi. Na každý zápas bylo vyprodáno, nádherná chorea, to je něco, co člověk prožije jen jednou a na to se zapomenout nedá.

Ovšem historický úspěch jste si prožil také na Slovensku v Ružomberoku o dva roky později?

Nechci Baník moc odlišovat od Ružomberoku, euforie byla podobná, ale v menším. Taky tam začalo chodit na fotbal místo patnácti set až pět nebo sedm tisíc lidí, plný stadion a atmosféra nádherná, vyhrávalo se, v poháru jsme došli až do úplného konce. O to je možná cennější, že Ružomberok nikdy předtím nic takového nezažil a možná dalších sto let už tam ani nebude. Podařilo se nám to navíc v roce, kdy slavil stoleté výročí založení fotbalu. Jsem rád, že jsme sami sobě i ružomberským fanouškům připravili tenkrát takový dárek v podobě double, to byl taky moc hezký rok ve fotbale.

Výrazně jste se zapsal i do jablonecké historie, dosáhli jste s týmem na druhé místo, líp na tom klub nikdy v historii nebyl.

Jablonec patří taky spíš mezi menší regionální kluby, ale vzhledem k tomu, že tam působí velmi schopný manažer Pelta, už léta se drží hodně nahoře. V tom roce druhého místa jsme sahali i po titulu, chyběl jeden bod. Bohužel se tam nestalo, co bylo typické pro Ostravsko nebo Ružomberok, aby se lidi zapojili. Základna fanoušků je tam trochu menší, taky dokáží vytvořit na stadionu dobrou atmosféru, ale není tam kotel dvaceti tisíc lidí jako na Baníku, divácké zázemí je trochu slabší. Fotbal se tam hraje i hrál velmi dobrý, klubem prošla řada výborných fotbalistů. Z období, kdy se nám dařilo a byli jsme druzí i třetí, rád vzpomínám na hráče, kteří se odrazili výš, jako David Lafata, který nastřílel nejvíc gólů ve Spartě. I Jablonec patří mezi kluby, kde jsem byl rád, vydržel jsem tam skoro pět let, což není běžné, aby trenér tak dlouho zůstával. Svědčí to o tom, že i vedení klubu v osobě Miroslava Pelty bylo ve vztahu k hráčům i trenérům na úrovni.

Kam ve vaší kariéře řadíte tři roky v národním týmu?

To byla pro mě taková trochu odpočinková etapa od klubového fotbalu. Byl jsem ve funkci asistenta, nebyl jsem hlavní trenér, ta odpovědnost a mediální tlak byly na Michalu Bílkovi, se kterým jsem spolupracoval. Období v nároďáku neměl jednoduché, moc to neuměl s médii, byl na něho velký tlak, z ochozů se ozývalo také: „Bílek ven“. Spíš jsem cítil, že jsem tam ve smyslu podpory Michala, vytvořili jsme tým, který drží při sobě, i když je tlak zvenku. Na druhou stranu se nám podařil docela dobrý úspěch, probojovali jsme se na mistrovství Evropy, vyhráli jsme skupinu a dostali se mezi posledních osm. Na takovém období v nároďáku mám ovšem velmi malý podíl, byl jsem jako asistent v pozadí. Jsem rád, že jsem mohl poznat práci u národního týmu, předtím jsem o tom moc nevěděl. Potkal jsem se s nejlepšími fotbalisty, kteří u nás nebo v zahraničí běhali, včetně Toma Rosického, Jardy Plašila a tak dál. Myslím, že tenkrát byla parta v nároďáku velmi dobrá.

Jak se vůbec vystudovaný pedagog dostane k trénování fotbalu?

Nemá to k sobě daleko, kantorování a vedení mančaftu jsou podobné. Ve svojí třídě si taky musíte zjednat pořádky, připravujete program, vedete lidi k něčemu, abyste je něco naučil a zlepšil. Fotbal mě bavil hrát odmalička, i když jsem nikdy nehrál na profesionální úrovni. Na prvním místě jsem sice měl civilní zaměstnání, fotbal byl něco k tomu, ale je pravda, že jsem se v něm chtěl zlepšovat a něčeho dosáhnout, proto jsem udělal všechny trenérské zkoušky, abych mohl samozřejmě pracovat. Ve třiačtyřiceti jsem z místa ředitele školy ve Vyškově odešel dělat asistenta Karlu Brücknerovi do Drnovic.

Co vás k tomu tehdy vedlo?

Přišli za mnou vyškovští inspektoři, kteří měli naši školu pod dohledem, na základě anonymního dopisu, který na mě někdo poslal, že odjíždím v průběhu dne do Drnovic na tréninky. Dali mi nůž na krk, abych si do týdne rozmyslel, zda fotbal, nebo ředitelování. Nepotřeboval jsem týden, řekl jsem hned, že budu dělat fotbal. Šel jsem do velkého rizika, ale vzhledem k tomu, že jsem měl nadřízeného Honzu Gottvalda, což byl můj kamarád z mládí a přivedl mě do Drnovic, velmi rychle jsme se dohodli, že budu začleněný do realizačního týmu A mužstva jako profík s Karlem Brücknerem. Třeba jsem zarmoutil rodiče, kteří mysleli, že ředitel byla lepší funkce, ale musím říct, že jsem nikdy nelitoval. Zavřel jsem kapitolu kantorování a vrhl se střemhlav do fotbalu, kde jsem nebyl bez úspěchu.

Pedagogickou školu jste na počátku sedmdesátých let minulého století studoval v Sovětském svazu, jaké to bylo?

Náročné. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Hlásil jsem se na pajdák do Brna, ale neudělal jsem zkoušku z plavání, přestože jsem měl asi nejvíc bodů, nepřijali mě. Bylo jim však líto, že by moje ruština přišla vniveč a udělal jsem na ně asi dobrý dojem, poněvadž mi nabídli, že mě pošlou studovat do Sovětského svazu do Volgogradu, kde teče Volha a mohu se naučit plavat, což se mi moc nepodařilo. (úsměv) Nakonec jsem z vesnice, kde mě neměl kdo pohladit, rodiče měli starosti, aby se rodina uživila a pracovali, těžko mě od toho mohli zrazovat. Vzal jsem to jako další výzvu v životě.

Zvykl jste si tam rychle?

Studium bylo pro nás docela náročné, ve Volgogradu neměli zkušenosti s cizinci. Byli jsme v provinčním městečku, které je sice historicky slavné a velké, ale není to Moskva nebo Petrohrad. Nebylo to jednoduché, ale nehrálo roli, že šlo o Sovětský svaz, i když v roce 1970 vztahy nebyly moc dobré. Sešla se tam mladá a výborná parta, scházíme se dodneška. Absolvoval jsem studium celkem bez problémů a uplatnění pak našel velmi rychle na gymnáziu v Kyjově, kde jsem učil. Zažili jsme trochu komplikace, oženil jsem se s ruskou státní občankou, narodilo se nám dítě, přivezl jsem je sem, ale nezvládala to a musela se vrátit, takže jsem dítě vychoval docela sám. Sovětský svaz v mém v životě taky zanechal výraznou stopu a nelituji ničeho, co se stalo. Kdybych žil znovu, udělal bych to taky tak.

Ve Volgogradu jste hrál fotbal za tamní Něfťanik. Jak vás tam přijali?

Byl jsem tam s kamarádem, který hrál druhou ligu v Liberci, jakýsi Pepa Dyntar z Třebíče. Přihlásili jsme se do klubu, který hrál volgogradskou oblast, byla velká asi jako Česká republika a měla úroveň naší divize. V žádném případě to nebyla profesionální soutěž, ale byla pravidelná. Rusové jsou relativně dobří fotbalisté, fyzicky velmi dobře připravení. Byli jsme tam ohromně populární, co jsme se tam objevili, chodili na fotbal lidi hlavně kvůli nám. Ta česká chytrost a spolupráce byla pro ně něčím zajímavým.

Měl jste i nabídku zůstat, že?

Myslím, že jsme tam zanechali docela dobrou stopu, jeden rok jsme byli přeborníci volgogradského kraje. Dařilo se nám fotbalově, samozřejmě nešlo o profesionální soutěž, ale každoročně jsme hráli s profesionálním klubem, který tam hrál druhou nejvyšší soutěž, utkali jsme se v přáteláku. Půl roku před mým odjezdem za mnou přišel trenér Rotoru a nabídl mi, že by mě tam vzali do mužstva, abych zůstal. Ale to nepřicházelo v úvahu, měl jsem toho za tři a půl roku dost, těšil jsem se domů a s díky odmítl.

Kdo z hráčů na vás v kariéře udělal největší dojem?

V mančaftu nestavíte jednoho nad druhého, neprotěžujete nikoho, i když máte srdečnější vztah k některým hráčům, lídrům mužstva. V každém si vzpomenu na jednu dvě osobnosti, které mi přirostly k srdci, měli jsme společný náhled na fotbal, byly prodlouženou rukou na hřišti, pracoval jsem s nimi radši než s těmi, kteří ve vás emoce nevzbuzovali. Když bych to vzal po mančaftech, v Ružomberoku jsem měl Honzu Nezmara, Pepu Dvorníka, Marka Saparu, Igora Žofčáka, v Baníčku bych vypočítal celou sestavu, to byla jedna bomba vedle druhé. Vždycky máte v mužstvu hráče, o které se můžete opřít po stránce fotbalové, nebo té psychologie, morálky, budou nositeli vaší filozofie.

Kdo je vám blízký ze současných prvoligových trenérů?

Vždycky hlavně sleduji trenéry, se kterými jsem spolupracoval jako s asistenty. Mých bývalých protivníků už moc není, hrál jsem snad jen proti Karlu Jarolímovi, Mirku Koubkovi. Byli jsme spíš partneři, nikoli kamarádi, že by je člověk obdivoval trenérsky, chtěl jsem je přechytračit. Mnohem lepší vztah máte k asistentům a musím říct, že teď v lize působí tři, se kterými jsem měl možnost pracovat. A to Pavel Vrba, s nímž jsme vybojovali titul na Baníku a jsme ve styku, ne často, ale občas si zavoláme nebo se potkáme. Pak Jožka Weber, který byl v Jablonci a má shodou okolností postavený baráček sto metrů vzdušnou čarou ode mě, takže se potkáváme víc, když je teď bez práce. Pak Martin Svědík se mnou chvilku byl v Baníku, teď pracuje ve Slovácku, ke kterému mám taky srdečnější vztah než k jiným klubů, je blízko a zažil jsem tam asi čtyři a půl roku intenzivní a zajímavé práce s rodinou Valentů, ke které chovám velké sympatie a obdiv.

Koho z trenérů u nás považujete za nejlepšího?

Po odborné stránce jsou v současné době v naší lize dva top trenéři Vrba a Trpišovský, což opakovaně dokazují. Hlavně Pavel, že je schopen mužstvo povznést, dát mu impulz a vyvést do špičky, povedlo se mu to v Žilině, Plzni, věřím že i ve Spartě. Jeho práce má kvalitu a filozofie je založená na kvalitní hře, útoku, samozřejmě tomu člověk musí fandit. Sleduji všechny bývalé kolegy, hlavně starším fandím, Peťa Rada je taky trenér, proti kterému jsem nastupoval a pořád odvádí dobrou práci v Jablonci. Trenérský život je opravdu složitý, chlapi to nemají jednoduché a vždy jim přeji. Když vidím, jak s nimi majitelé velmi často zacházejí nešetrně až nelidsky, veřejnost to moc nebere, ale jako veterán jsem to prožil a vím, jak těm lidem v tom okamžiku je, což nikomu nepřeji. Naopak je potřeba jim pomoct.

Fotbal se vrátil i do Drnovic, sledujete Vyškov ve druhé lize?

Nebyl jsem na všech zápasech, ale dvakrát třikrát jsem na utkání zašel. Ze začátku se nějak moc nedařilo, nebyly nejlepší výsledky. Jsem rád, že se se teď daří, kluci se chytli a jsou v klidu v prostředku tabulky. Měl jsem trochu strach, jak to zvládne mužstvo, které se dostalo do druhé ligy administrativně, protože se nehrálo celý rok a bylo najednou vhozeno do profesionální soutěže. Myslím, že pro nás všechny, co fotbalu nějak fandíme a rádi vzpomínáme, je dobře, že si vede překvapivě dobře v lize. Je to takové zpestření sportovního života tady v Drnovicích, chodí návštěvy asi sedmnáct set lidí, je to taková příjemná nostalgie k tomu, co se dělo před třiceti lety, když se postavil nový stadion a byla tady větší kulisa. Spravili hlavní tribunu včetně vnitřku kabin, vipka funguje stejně jako v devadesátých letech. Potkal jsem se po nějakém čase i s Honzou Gottvaldem, taky s kluky, co fotbal hráli. Jde o příjemné zpestření poklidného drnovického života. Jsme rádi, že se stadion využívá, v jednu chvilku to vypadalo, že celý spadne lidem na hlavu. Je to příjemná změna.

Co říkáte na Zbrojovku Brno ve druhé lize?

Sleduji druhou ligu a Zbrojovku zvlášť, mužstvo je za humny a pamatuji slavnější časy Zbrojovky, i jako divák rok 1978. Vím, co je schopné Brno pro fotbal udělat, hlavně fanoušci. Kraj v okolí Brna se umí do fotbalu zbláznit, kdyby se hrál opravdu dobrý fotbal jako v sedmdesátých letech, zase by byl plný stadion a zase by to žilo na Brněnsku trochu jinak než teď. Nazvu to ostudou, že tak velké město s ohromnou tradicí není stálým členem prvoligového pelotonu. Brno do první ligy patří a že se proplétá mezi první a druhou ligou, je špatně. Samozřejmě to není ostuda jen funkcionářů a hráčů, řekl bych celého města, mělo by pro fotbal udělat víc. Je to o stadionu, o fotbalových plochách, aby do Brna přitáhli zase fotbalovou kvalitu, která by garantovala, že bude úspěšné v první lize a že bude sahat po titulu, hrát o poháry. Je mi líto, že region postrádá první ligu.

Fotbalová čísla z kraje: Kuřim je skokan roku, Ivančice nabízejí dramata

Příští sezonu si ji Brno může zase zahrát.

Viděl jsem Zbrojovku v televizi a řekl bych, že je pořád taková druholigová, sice vyhraje, ale kdo jiný by ji měl vyhrát, když tam jsou Sparta B, Vlašim, Líšeň? Myslím, že by se tam mělo dát dohromady vedení Brna i sportovní část, která je za to zodpovědná. Fotbal je nejrozšířenější a nejpopulárnější sport, Brno má ohromnou tradici a možná by stálo za úvahu, aby se do čela klubu postavil majitel jako v Ostravě, kdo je schopen a ochoten věnovat nejen čas, ale i prostředky. Byli jsme tam u stého výročí, pozvali mistry z minulých let i z našeho ročníku a ukázali nám, co se tam všechno událo, jak se Bazaly změnily, jaký mají areál na přípravu žáci, akademii, všechno je o penězích.

No právě, někdo je musí do Zbrojovky investovat…

Nezmění se to, pokud nebude v Brně dost lidí ochotných dát peníze na rozvoj, nebude postavený opravdu reprezentativní stadion, na který by se vešlo aspoň dvacet tisíc lidí, když Brno bude hrát dobře, bude plný na každý zápas, to se dá garantovat. Do té doby se Brno bude houpat na rozhraní první a druhé ligy, nepřiláká hráče, kteří by mohli pomoct. Doba, kdy hráli jen odchovanci, které měly Brno i Ostrava, je bohužel pryč. Musíte umět najít do mužstva hráče, kteří nejsou regionální, ale pasují po typologické stránce a klubu mohou přinést sportovní úspěch. Všechno je o penězích, ale kde jinde než ve čtyřsettisícovém městě by se měli takoví lidé najít.