"Tělo mi dlouho říkalo, že už nechce, ale vždy to přebila hlava. A teď mi vypla i ta," usmíval se při tiskové konferenci. Bylo však vidět, že oznámit slovo "konec" ho stojí veliké úsilí.

Tomáši, jak jste ke svému rozhodnutí dospěl?
Rozhodl jsem se tak po dlouhém uvažování. Jak končila podzimní sezona, tak jsem sám cítil, že se to blíží. Připravovat se na zápasy stálo velké úsilí a začalo to docházet do stavu, kdy to bylo těžší a těžší. Dostali jsme tréninkové plány a já si řekl, že už tohle nechci. Po zdravotních problémech mi tělo dlouho naznačovalo, že už nechce, ale hlava to vždy přebila. Táhl jsem to hlavou, silou přes závit. Teď mi vypla i ta mysl a já přišel na to, že nemá smysl pokračovat. Jsem vděčný, že jsem mohl zažít krásnou kariéru a i přes moje zdravotní peripetie bych bez rozmýšlení všechno dal okamžitě znovu.

Důvod tedy není zdravotní stav?
Ne, nekončím ze zdravotních důvodů. Nemám momentálně problém, který by mi ukončil kariéru. Jde o čistě moje osobní rozhodnutí. To, co bych chtěl spoluhráčům i klubu nabídnout, už nemůžu.

Nerozmlouval vám to někdo?
Nejsem impulzivní člověk a když nějaké rozhodnutí udělám, tak si za ním stojím a cítím, že je správné. I kdyby se mě někdo snažil přesvědčit o opaku, tak by neuspěl.

Co budete dělat dál?
Mám fotbal rád a je velmi dobrá šance, že budu ve Spartě pokračovat. Fotbal dělám celý život, něco o něm vím a mám co nabídnout. K tomu ale dospějeme, uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Můžete být konkrétnější?
Nechci nic prozrazovat, pořád se o tom v klubu bavíme. Nejblíže mám pochopitelně ke sportovnímu úseku, to je bez debat. Vlastně co jiného bych také mohl nabídnout… (směje se) Všude, kde jsem byl, jsem se zajímal o celou strukturu klubu, jak je vedený a jak vše funguje. V Arsenalu jsem strávil deset let a zajímal se o vše, ne jen o sportovní úsek. Ten je nejvíce vidět, ale je spousta dalších věcí, které na něj navazují a to mě vždy zajímalo. 

A do nové role byste se rád pustil hned nebo si dal nejprve nějakou pauzu?
Mám dobrou představu, jak by měla vypadat řada věcí, ale také si uvědomuju, že spoustu věcí neznám a musím se je naučit. Vše je na dalších rozhovorech s vedením klubu.

Nechtěl byste se rozloučit spíše přímo na hřišti?
Samozřejmě, že ano, ale s tím se dá ještě něco udělat. (usmívá se) Rád bych se loučil za jiných podmínek, můj návrat do Sparty jsem si představoval určitě jinak, asi jako každý. V žádném případě jsem toho ale ani na chviličku nelitoval. České prostředí je v něčem velmi specifické a jsem rád, že jsem to mohl před možnou novou budoucností zažít.

Sprint Rosického s Ronaldem

Zdroj: Youtube

Koho byste si rád pozval na případnou rozlučku?
O tom jsem ještě nepřemýšlel, ale asi bych byl rád, kdyby se něco takového uskutečnilo. Za kariéru jsem měl možnost potkat fantastické světové hráče a kdyby byla možnost je pozvat a udělat něco pro lidi, tak by to bylo super.

Budete hrát fotbal na amatérské úrovni?
Určitě si budu chtít zahrát pro radost. Vždy jsme si chtěli zahrát společně s bráchou, ale na profi úrovni to nevyšlo. Tak mu pošlu životopis a uvidíme, jestli bude mít Sokol zájem. (směje se)

Dokážete vybrat jednu vzpomínku, kterou si budete vždy rád připomínat?
Těžké vybrat jednu, protože skvělých momentů byla spousta. Vzal bych to spíše z druhé strany a vybral moment, který mě bude mrzet.

Jaký?
Že jsem nikdy nepřišel na to, jak dobrý jsem mohl opravdu být. Vždy jsem říkal, že nejdůležitější věk fotbalisty, kdy zúročí všechny zkušenosti, které nasbíral, je zhruba mezi 27 a 31 lety. To každý hraje svůj nejlepší fotbal a já o to byl ochuzený, protože v této době jsem 18 měsíců pauzíroval. Takže když jsem už věděl, o čem fotbal je a měl za sebou spoustu těžkých zápasů, jsem musel dohánět veliké manko. Než se mi zranění šlach přihodilo, cítil jsem se nejlépe ve své kariéře. A cítil jsem, že můžu být ještě lepší. Blížilo se Euro, Arsenal vedl ligu, zkrátka vše bylo naplánované tak, jak jsem si plánoval. Bohužel jsem nakonec neměl šanci ukázat všem i sám sobě, že jsem mohl být mnohem lepší. Manko jsem sice dohnal a vrátil se na úroveň, na níž jsem byl, než se mi to stalo, ale už to nebylo na to, abych se posouval dál. Na to už jsem neměl věk.

Jaké vzpomínky si uchováte na reprezentaci?
Jsem pyšný na to, že jsem i přes trable pokořil stovku zápasů. Jezdil jsem na reprezentaci rád, jakmile to šlo, přijel jsem. Když se ohlédnu, tak si samozřejmě vybavím mistrovství Evropy v Portugalsku v roce 2004. Měli jsme to celé vyhrát a je veliká škoda, že jsme to tenkrát nedotáhli do konce.

Budete vést k fotbalu i svého syna?
Bylo by perfektní, kdyby hrál fotbal, ale nebudu ho nikam tlačit. Vím, jak je těžké být opravdu dobrý a na nejvyšší úrovni. Cokoliv si vybere, tak ho v tom budu podporovat.

Co byste dnes poradil sedmnáctiletému fotbalistovi, který je na začátku dospělé kariéry, jako jste byl tehdy vy?
Že to stojí za to. A že i když to vypadá jednoduše, tak to není pro každého. Stojí to spoustu obětování, odříkání a síly. Ne každý je ochotný pro svůj sen něco obětovat. Absolutně to stojí za to, fotbal vám otevře všechny dveře, poznáte spoustu skvělých lidí, díky fotbalu jsem viděl celý svět.

Jak si užijete své první Vánoce, kdy se nebudete muset nijak hlídat?
Nespalo se mi dobře, protože jsem věděl, že oznámím konec kariéry, celá ta situace pro mě byla hodně těžká. Uklidnil jsem se krabicí s cukrovím a tím jsem vlastně začal nový život bez restrikcí. (směje se)