„Jsem na to dobře fyzicky i psychicky,“ prohlásil čahoun Jan Koller v první den reprezentačního srazu. A pronesl větu pro českou fotbalovou reprezentaci naprosto klíčovou.

Na sobotní utkání roku se Slovenskem v Bratislavě totiž bude tým moc potřebovat jeho fotbalový um i zkušenosti.

„Mám rád velké zápasy,“ potvrdil kanonýr Samary, který se do národního celku vrátil po roce a čtvrt.

Kromě duelu se Slovenskem odehraje i středeční duel se San Marinem, další kvalifikační zápasy jsou u něj s otazníkem. Také už v nich nemusí o nic jít…

Petr Čech pravil, že každé utkání je pro reprezentaci něco jako finále mistrovství Evropy, souhlasíte?

Má pravdu v tom, že si nemůžeme dovolit zaváhat. Každý nevydařený zápas znamená konec. Jako v play – off.

Cítíte větší zodpovědnost?

Určitě, už jenom proto, že jsem tady tak dlouho nebyl.

Fanoušci od vás osobně očekávají hodně, možná až příliš. Lze si to vůbec nepřipouštět?

Já se o to snažím. Noviny nečtu, nevím, co se v nich píše, jak se můj návrat bere. Nejsem žádný spasitel, ale člen týmu. Chci se dobře připravit na zápas, to je vše. A že by se mi třeba špatně spalo? To ne (úsměv).

Slováci vás ale pochopitelně dobře znají. A vaše angažování, společně s comebackem Tomáše Rosického, může mít i psychologický efekt, může je i zastrašit.

Tak to nevím, to je spíš otázka pro ně.

Čím mohou naopak postrašit vás, český soubor? Překvapuje vás, že jsou slovenští fotbalisté tak vysoko, že vedou kvalifikační skupinu?

Abych pravdu řekl, tak ani ne. Už delší dobu na nich je vidět, že se zlepšují. V této kvalifikaci dokázali otočit zápas s Polskem, to je jistě nakoplo. A pokročili hlavně v sebevědomí. Škrtel, Hamšík, Hološko a další, to jsou důležití hráči velkých klubů.

S tvrďákem Martinem Škrťelem, stoperem Liverpoolu, jste ve svém posledním duelu proti Slovensku svedl několik ostrých soubojů. Takže nyní přijde odveta?

Ještě není jisté, jestli nastoupí, měl zdravotní problémy. Každopádně nejen on, ale i další slovenští obránci jsou velmi dobří v osobních soubojích, jsou to kvalitní hlavičkáři. Ale rozhodně se nebojím (úsměv).

Také nemáte proč, se Slovenskem jste nikdy neprohrál. Na jaře, u prohry 1:2 na Letné, jste nebyl. Vzpomenete si, kde jste ji sledoval?

Tenkrát jsme byli na Českém domě v Moskvě. Přibližně půlka Čechů, půlka Slováků. Za „nás“ kromě mě ještě Jirka Jarošík, Martin Jiránek nebo Luboš Kalouda.

A nesvrběly vás nohy? Povězte, kdyby před rokem reprezentaci byl býval netrénoval Petr Rada, ale už Ivan Hašek, vyslyšel byste volání a vrátil byste se? (Rada Kollera v souvislosti s návratem do týmu oslovil hned po svém nástupu – pozn. red.)

Stejně bych se nevrátil. Měl jsem po nevydařeném angažmá v Norimberku, čekala mě nová štace v Rusku. Neměl jsem do toho chuť, nevěděl jsem, jak na tom budu herně. Teď se mi daří v Samaře, je to jiný.

Také se změnilo vedení českého fotbalu, které vás v rozhodování velmi kladně ovlivnilo, to jste sám přiznal.

Je pravda, že se mi líbilo, jak se Ivan Hašek do všeho vrhnul po hlavě, jak na sebe naložil velkou tíhu odpovědnosti. Rozhodl jsem se, že se mu pokusím pomoct, aby měli on a celá fotbalová vláda co nejlepší začátek.

A když se to povede a celek se probojuje na mistrovství světa, co pak? Pojedete?

Já, v mém věku, nevím, co bude za týden, natož takhle dopředu (smích). Vůbec o tom nepřemýšlím. Vážně ne.

Ani o své budoucnosti? V listopadu vám končí smlouva v Samaře, nedávno se ozval další ruský klub, mistr z Kazaně. Proč jste nepřestoupil?

Ztroskotalo to na finančních požadavcích Samary. Samozřejmě, bylo to lákavé v tom, že bych si ještě letos mohl zahrát Ligu mistrů ve skupině s Interem Milán a Barcelonou. Ale nijak extra mě to nemrzelo. Prostě to nevyšlo a nejpravděpodobnější variantou stále zůstává, že na podzim odejdu do Francie.