Kdo nejvíc těží z rozšíření počtu účastníků Eura na 24 týmů? Skoro by se chtělo říct, že reprezentanti postkomunistické Evropy. Na letošním šampionátu jich je celkem jedenáct, nejvíc v historii. Znamená to, že se fotbalové těžiště Evropy přesouvá ze západu na východ?
Tak jednoznačné to není. Případný triumf kteréhokoli z jedenáctky „východňáků“ byl stále znamenal ohromný šok, i když vyloučit se samozřejmě nedá. Hlavní adepti na zlato jsou všichni ze západu, kde se na země někdejšího sovětského bloku leckdo pořád dívá jako na plné oprýskaných paneláků, podivných aut a rasistických fanoušků na stadionech.
„Ve fotbale je možné všechno. Určitě nejsme favorité, ale cítím, že můžeme dokázat něco velkého,“ řekl při startu turnaje polský kanonýr Robert Lewandowski, který kvůli zranění během prvních dvou zápasů na Euru odehrál jen půl hodiny.
Nedá se ale přehlédnout, že role postkomunistických zemí na evropských šampionátech roste. Letos se do Německa kvalifikovaly reprezentace Česka, Slovenska, Polska, Slovinska, Srbska, Chorvatska, Rumunska, Maďarska, Ukrajiny, Albánie a poprvé v historii také Gruzie.
Na předchozích dvou Eurech bylo pokaždé osm zástupců východní Evropy, tedy o tři méně, v roce 2012 pouze pět, a to včetně pořadatelských zemí Polska a Ukrajiny (závěrečný turnaj tehdy ještě byl pro šestnáct týmů). Posun je jednoznačný.
Gruzie využila šanci
Čím to? Hlavními důvody jsou zřejmě právě rozšíření počtu účastníků a vznik Ligy národů. „Tento kvalifikační systém dává šanci menším, ale ne těm úplně miniaturním, zemím s fotbalovou tradicí, které až dosud nebyly tak úspěšné,“ všímá si ve své analýze list The Guardian.
V kvalifikaci na letošní Euro s výjimkou Dánska zcela pohořely severské země, neuspěly ani další relativně silné týmy jako Řecko či Wales. A stačí se naopak podívat na Gruzii: ve své kvalifikační skupině sice skončila až čtvrtá s osmi body (vítězné Španělsko mělo o třináct bodů víc), díky výsledkům v Lize národů se však procpala do baráže, v níž uspěla. Norové měli ve skupině víc bodů, a Euro museli oželet.
Pro srovnání lze uvést, že na mistrovství světa, které se konalo předloni v Kataru, se ze třinácti evropských účastníků kvalifikovaly jen tři postkomunistické země (Polsko, Chorvatsko, Srbsko). Z toho je na první pohled poznat, na který turnaj je pro méně hvězdné reprezentace snadnější se dostat.
Kluby vychovávají hráče pro cizinu
Na druhou stranu však nejde jen o kvalifikační kritéria. Například analytický web CIES Football Observatory před časem zveřejnil žebříček nejúspěšnějších klubových akademií, hodnocených podle toho, kolik vychovaly fotbalistů aktivních v 31 evropských nejvyšších soutěžích. V první desítce je pět klubových akademií z východní a jihovýchodní Evropy – Dynamo Kyjev, Dinamo Záhřeb, Šachtar Doněck, Partizan Bělehrad a Crvena Zvezda (a na 18. místě se umístila Sparta Praha).
Nejlepší hráči z těchto akademií samozřejmě míří už v relativně mladém věku do bohatých lig na západě Evropy, takže pro klubový fotbal v jejich domovských zemích to znamená setrvávání v tak či onak podřadném postavení, reprezentační týmy však z této produkce talentů těží.
play_fill
Jak uvádí v obsáhlém textu o problémech fotbalu ve východní Evropě list New York Times, stále ještě doznívá šok z pádu komunismu, rozpadu státních tréninkových center a následného chaosu. Někde, jako třeba v Česku, se podařilo (ne bez problémů) vykročit standardní „západní“ cestou klubů v soukromých rukou, v zemích jako Maďarsko se zase fotbal těší masivní podpoře státu (premiér Orbán je znám jako vášnivý fotbalový fanoušek).
Jinde je to horší. „Bez státní podpory to může dopadnout jako v Bulharsku a Rumunsku, tedy zemích, které zářily na mistrovství světa v roce 1994, ale dnes to jsou spíš fotbalové pouště,“ píše New York Times.
Ať už jde o (údajné) pouště, nebo rozkvétající oázy, role fotbalových týmů z postkomunistických zemí pozvolna roste. Kdoví, třeba se v dohledné době dočkáme i triumfu jedné z nich na Euru.
