Na pozemku v Bukovce vybudoval hřiště ve stylu svého nejoblíbenějšího klubu na světě Boca Juniors. To není všechno. Vstupuje se na něj kolem třímetrové sochy koho jiného než Diega Armanda Maradony.

Kdy jste poprvé zaregistroval argentinský fotbal?
Jako čtyřletý jsem údajně koukal na mistrovství světa v Argentině. A líbilo se mi, že domácí hráči měli dlouhé vlasy, protože jsem si rád hrával na indiány (úsměv).

Jak se váš vztah vyvíjel dál?
Z argentinského fotbalu číší energie, člověk ví, proč ho hrají. Je radost se dívat, jak na hřišti tancují. Když mi bylo dvanáct konal se světový šampionát v Mexiku a tam mi učaroval Maradona. Vlastně mi změnil život.

Navštívil jste nějaký zápas, ve kterém nastoupil Maradona?
Vidět Maradonu hrát naživo byl holý nesmysl. V době mého dětství či dospívání se mohlo jen do socialistických zemí. No a když se otevřely hranice, stálo to strašně peněz. Mě nenapadlo jet ani na mistrovství světa do Itálie. Pocházím z chudých poměrů. Koupali jsme se jenom v neděli a všichni v jedné vodě. To si dneska nikdo nedokáže představit. To bylo úplně stejné jako přemýšlet o tom, že se vydám na Měsíc. Já byl rád, když jsem zachytil nějaký zahraniční fotbal v televizi. Kdykoliv jsem viděl Diega, tak to bylo něco neuvěřitelného. Potom začali někde dávat relaci Nejlepší góly a akce týdne a on tam byl poměrně často.

Neměl jste nutkání se s ním osobně setkat v pozdějším věku?
Stoprocentně. Když jsem před několika lety začal budovat hřiště, měl jsem v plánu Diega jednou přivézt k nám do Bukovky. Mám kontakty na jeho dceru přes argentinské kámoše. Jenže jsem ho s tím nechtěl otravovat, protože vím, že takhle to dělají všude. Jednou jsem viděl, jak odhalovali jeho sochu v Indii. Tam mu pravděpodobně dali i nějaké peníze. Jenže ta socha byla tak šeredná, že to vůbec nebyl Maradona. To si schválně dohledejte na youtube. Takže jsem řešil se sochařem, že jeho socha musí být dokonalá, abych ho mohl pozvat. Byl to obrovský sen. Jednou se mi beze srandy zdálo, že u mě na hřišti přistál vrtulník. Vystoupil, řekl: Jděte všichni do háje a odletěl. Bohužel už se nesplní ani tento sen.

A nikde jinde ve světě, jste se nemohl k němu prodrat?
Tak to ani náhodou. On měl svojí suitu lidí a přes ní, to nebyla šance. Nejblíž na metry jsem mu byl v Petrohradě na mistrovství světa při zápase Argentina – Nigérie. Předvedl tam možná větší show než kluci na hřišti. Prostě typický Maradona.

Myslíte, kdybyste jeho lidi oslovil s tím, že máte doma Maradona imperium, že byste je neobměkčil?
Podle mě by se mi vysmál. Hodně toho o něm vím, reálně ho sleduji celý život. Protože on by si myslel, že jeho stadion by měl mít každý jeho druhý fanoušek. Že to není žádná zvláštnost.

Čistě hypoteticky. Kdyby jste se potkali, co byste mu řekl?
Snad bych se kvůli tomu naučil i španělsky. Ale neříkal bych mu nic dlouhého. Jenom bych mu poděkoval, za to že je, že existuje, že na hřišti předváděl neskutečné kousky. Čtyřicet let poctivě sleduji fotbal. Dokonale trpím třeba u české ligy, kde ti atleti běhají podél lajny. Chápu, že podávají skvělé atletické výkony, a že se fotbal velice změnil. Ale ptám se, kde je ta vášeň, to překvapení, udělat něco pro lidi? Já to mám puštěné jen proto, že se celý život dívám na fotbal, ale upřímně přiznávám, že takový styl se mi nelíbí. To už není fotbal z jeho doby. Dnes mi ho připomíná jedině Messi, který se mu blíží koordinací těla. Má nízko položené těžiště a ty kličky. Navíc jeho levačka, to je něco. Samozřejmě, byl jsem mladý a možná si Maradonu idealizuji, ale za jeho let byl ten fotbal óda na radost. Pamatuji si fauly na něj. Jak ho kosili, jak mu řezník Goikoetxea z Bilbaa zlomil kotník. Dopředu plánovaná likvidace. V tomto momentu pochopitelně přestal hrát, ale v těch jiných vyskočil a běžel dál za balonem. Jako malé dítě. Tomu také nikdo neřekne, že to byl faul…chce jen hrát dál. A on tak hrál i když to byl už chlap. V dnešní době někdo strčí do Neymara a on se překuluje po trávníku, jako kdyby měl umřít. Přitom jinak je to vynikající fotbalista…

Jste nějakým členem fan clubu Diego Armando Maradona?
Ne, to vůbec. Od dob svazáků nemám rád organizované skupiny. To přímo nesnáším. Já jsem byl vždy individualista. V těch stádech se dají lidi docela slušně ovládat.

Vaše láska k argentinskému fotbalu není jen platonická. Kdy vás napadlo vybudovat si Boca Juniors centrum na vlastním pozemku?
Chtěl jsem ukázat obrovskou lásku k fotbalu, v tom smyslu, že i malý kluk z vesnice, někde uprostřed Čech, která je ve své podstatě bezvýznamná, může něco podobného vybudovat. Ukázat argentinským fanouškům, že jejich vztah k fotbalu přesahuje nejen hranice ale možná i světy. Mini stadion Boca Juniors tady mám pro to, že s ním je nedílně spjatý i Maradona. V jeho klubu kolují kondolence s datem narození 1960 a u data úmrtí je nekonečno. Pro ně i pro mě je nesmrtelný. Chtěl jsem ocenit šílené argentinské fanoušky a to jak mám fotbal neskutečně rád. Nebylo mi líto peněz ani ničeho jiného. Proto jsem oslovil akademického sochaře Františka Bálka a ne někoho, kdo tu sochu jen tak narychlo uplácá.

Jaké máte ve své sbírce nejlepší úlovky z éry Maradony?
Nejlepší věc co mám je podepsaná fotka z Neapole od kámoše z Holandska. On jim jako dítě napsal, že je fanouškem Maradony a oni mu poslali dvě podepsané fotografie. Když pak viděl, co jsem vybudoval, tak mi jednu nabídl. Tak jsem ji za sto euro koupil. Dnes ji mám vystavenou v kanceláři a podepsaný Diego se tam na mě pořád dívá. Kámoši z Argentiny mi také přivezli zarámované fotky – Juan Román Riquelme, Claudio Caniggia, Gabriel Batistuta, Maradona. A zrovna na té, kde je Maradona chybělo sklo. Vysvětlili mi, že ho rozbili čeští celníci na letišti, jestli tam náhodou nepašují drogy. Mám také několik jeho dresů. V jednom stále chodím. Samozřejmě se jedná o originální argentinský dres s desítkou z Mexika. Ten je můj nejoblíbenější. Mám také ten z jeho rozlučky s aktivní kariérou.

Mám tomu rozumět, že v nich hrál Maradona?
Ne. K těm není šance se dostat. I když. Měl jsem možnost jeden sehnat. Konala se charita pro psí útulek a dražil se pro ni Diegův podepsaný dres. Nabídl jsem pětatřicet tisíc a pak jsem zapomněl, že se blíží konec aukce. Ve finále mě někdo o tisícovku přebil. To mě hodně mrzelo. Navíc to bylo před třemi měsíci. Tluču se do hlavy, protože to bylo blízko. Ještě jsem nabídl větší sumu, ale už bylo pozdě.

Máte spočítány artefakty ve své sbírce?
Já je nesbírám pro počet. Když uvidím, že si mohu něco koupit, tak si to hned pořídím. Ono se k tomu nedostává úplně lehce. Jsou to i drobnosti, jako třeba klíčenka. Pokud bych to měl odhadnout tak jsou to desítky předmětů.

Rozhodl jste nejen být sběratelem, ale také budovat. Jak jste hřiště budoval?
Mám tady doma to hřiště, říkám mu Bombonerita (zdrobnělina) podle stadionu Boca Juniors, který se jmenuje Bombonera. Původně tady bylo pole. Jsem strašně rád, že jsem mohl přikoupit pozemek. Sousedi byli strašně hodní, že nám prodali tisíc metrů, kde jsem mohl vybudovat tohle menší hřiště. Fakt jim děkuji, protože pozemky v Bukovce se dost drží. Nejtěžší asi bylo to přesvědčování. Možná těžší než vysušit močál.

Počkejte vaše hřiště stojí na bývalých mokřadlech?
Přesně tak. Celé jedno léto jsem čekal, až zemědělci sklidí, abychom tam mohli tatrami navozit kvalitní hlínu. Samozřejmě nechybí podzemní závlahy. Budování trvalo asi čtyři roky. Teď si říkám, že jsem měl udělat umělou trávu, kde by se dalo hrát celoročně. Navíc starost o trávu je šílená. Je to nekonečný boj. Dvakrát týdně musíme posekat vřetenovou sekačkou. Jsem perfekcionalista a musím to mít tip ťop.

Lidé mají na zahradách obvykle, altánky, domky a vy hřiště. Co tomu nápadu řekla vaše partnerka?
Moje žena tady chtěla mít ovocný sad. Chápete to? Sad!!! Já sem si myslel, že se snad zbláznila, haha. Říkal jsem, to nejde, v žádném případě. Tam bude hřiště! A všichni se mi smáli a ptali se: Tady v té bažině bude hřiště? Já už měl v počítači od kamaráda projekt na celé hřiště. Měl jsem vizi a šel jsem si za svým. Už jsem viděl před očima ty plakáty a bannery, co mají na stadionu Boca Juniors.

Jak se takové bannery dají sehnat?
Všechno řeším s kamarády z Argentiny. Když se o vás roznese, že jste fanouškem Boca Juniors, tak vám snesou modré z nebe. V tu chvíli pro ně není nic problém. Buď mě to posílají nebo přivezou. Všechno, co tady mám, designovali přímo v Argentině. Byla to skvělá zábava vybírat jaké hráče na stěny pověsíme, koho ze starších hráčů, které já už si pochopitelně nemohu pamatovat, vybereme. Neskutečná, ale strašně zábavná práce.

Pomyslné bráně na hřiště dominuje socha Maradony. Proč?
Maradona je hlavní postava fotbalu, jak ho znám já. Toho fotbalu, který mám rád. V posledních letech se tato hra rozdělila na fotbal a kopanou. Fotbal pro mě znamená to, co hrál Maradona. Jak byl zaťatý, jak chtěl vyhrát, ty ďábelský kličky, ta touha pobavit lidi a něco pro ně udělat. I v klubech, které nebyly kvalitní. Do Neapole by v té době nešel nikdo. Byl šok, že tam šel on, v té době nejdražší hráč světa. V době, kdy tam přišel, tak to brali jako vtip, když prohlásil, že s Neapolí získá titul. V tu dobu totiž byli někde na jedenáctém místě. Novináři se mu smáli a měli ho za joudu. Tak jim odpověděl po svém na hřišti a s Neapolí vyhrál dvakrát italskou ligu. Když to shrnu do dvou slov: absolutní vášeň.

Díky té soše pro vás zůstane Maradona nesmrtelný?
Tak to je naprostá tutovka. Podívám se z kuchyně a vidím Maradonu. Co můžu jako fotbalový fanoušek chtít víc? Mohu si vyběhnout na hřiště, to mě vždy tak neskutečně uklidní. Mohu si Maradonu otočit, takže se na mě dívá nejlepší fotbalista všech dob, když třeba hřiště sekám.

Znamená to, že v podstavci sochy je ukrytý motorek?
Ano. Socha je vymakaná do posledních detailů. Motor má dokonce svůj vlastní projekt.

Apropos. Co říkal sochař na to, když za ním přišel člověk z ulice, že by si u něj rád objednal sochu Maradony?
Víte, že ani nebyl překvapený. Oslovil jsem akademického sochaře Františka Bálka a on reagoval jako na každou zakázku. Hned to vzal jako obrovskou výzvu a bylo jasné, že to chce udělat co nejlépe. O fotbal se tolik nezajímá, ale Maradonu znají všichni. Alespoň já nevím o nikom, kdo by ho neznal.

Jak se socha fotbalového velikána rodila?
Na úvod potřeboval mraky fotek Maradony, ze všech stran, ze všech úhlu pohledu. Musel jsem sehnat z Argentiny desítky až stovky různých fotek. Pak k nám přijel a vybral místo, kde by měla socha stát. Už jsme na pozemku měli postavené kabiny. Dokončovali jsme wellness a zrovna přivezli a usadili předtím vířivku. A Franta Bálek tam skákal v blátě a křičel, tady bude stát ta socha. Hned jak přišel tak nám říká: „Tahle trampolína, myslel tu vířivku, musí pryč, protože na sochu nebude dobře vidět“. No neskutečný…Maradona musel stát přesně v prostředku a kde jinde než před hřištěm. Protože kolem koho jiného procházet na trávník, že?

Určitě jste potřebovali někoho, kdo bude stát vzorem.
Sháněli jsme model, který bude mít strašně silné nohy, protože Maradona je měl jako špalky. Ruce má podle mého dalšího kamaráda, který mu stál den vzorem. Prostě týmová práce. Chtěl jsem ho také dokonale ustrojit. Objednali jsme z Argentiny originální dres i se štulpnami, aby to bylo všechno perfektní. Sehnal jsem kopačky Pumy, ve kterých hrával Maradona. Jeden můj kamarád, který ho také zbožňoval, je zapůjčil. Tu sochu tvořil snad přes rok. Když jsem viděl, jak mu stéká ta hlína, tak jsem ho obdivoval. Když ji pak přivezl, tak jsem nemohl nadšením popadnout dech.

Z čeho je socha vyrobená?
Přestože vypadá jako bronzová, tak je odlitá z pryskyřice. Na bronzovou bych neměl, tam se částky šplhají do milionů. Ten bronz dělá speciální barva od Mercedesu.

Takže není tak těžká?
Maradona váží třicet kilo. Unesou ho dva týpci v ruce.

Maradona svítí?
A nejen Maradona, ale také mám osvětlené hřiště a kabiny. Ty září v modro žlutých barvách klubu Boca Juniors.

Maradona měřil 168 centimetrů. Proč není socha v životní velikosti?
To jsem původně zamýšlel, ale František mě jednoznačně přesvědčil, že socha musí být vyšší. Vysvětlil mi to tak, že pokud se na ní člověk bude dívat zespodu, tak jen takhle bude realisticky odpovídat tomu, jak vypadal. Takže má dva metry a k tomu metrový piedestal, kde je ten motor. Na druhou stranu ve finále nevypadá obří, ani když měří tři metry. Trefil to všechno úplně fantasticky.

Jak dlouho už stojí hřiště a monument Maradony?
Hřiště čtyři roky a socha asi dva roky. K její instalaci se váže krásný příběh. Když ho přivezli, byl únor. A jak je známo, na Pardubicku jsou poslední zimy velmi mírné. Sněží jednou za uherský rok. Tehdy to také nevypadalo, bylo akorát zamračeno. Maradonu jsme instalovali a začal padat sníh. Napadlo ho asi pět centimetrů. Považoval jsem to za neskutečně vtipné a říkal si, že Maradona je neskutečný kouzelník (smích).

Jak se artefakty do sbírky shánějí?
Kluci z Argentiny mi předměty posílají nebo vozí. Každý ví, že to mám rád. Takže není divné, když mi na nějaký hudební festival někdo donese argentinský dres. Když jsem pobýval v Argentině, tak jsem dostal od kámoše teplákovku od hráče přímo z reprezentačního áčka. Říkal mi, nevím jestli je to přímo od Messiho ale určitě to oblékal hráč La Albiceleste a ty si tu teplákovku užiješ víc než já.

Máte doma nějakou speciální místnost, kde máte všechny předměty vystavené?
Zatím nemám, ale plánuji to v dohledné době. Diego by si zasloužil mít minimálně nějakou stěnu jen sám pro sebe.

Vědí o vašich aktivitách v Argentině a co na to říkají?
Když jsem byl před dvěma lety naposledy v Buenos Aires, tak jsem šel do Maradonova muzea, které je v Buenos Aires. Nachází se vedle stadionu Argentinos Juniors , na kterém Diego začínal. Vzniklo z bytu, který dal klub Maradonovi. Byla v něm televize a telefon. V době, kdy oba přístroje neměl skoro nikdo. Vždycky mu zavolali na pevnou linku, že má trénink. Zajímavé je to, že tam zůstalo vše původní. On se totiž sbalil, všechno tam nechal a odešel. Teď je tam nahoře ještě navíc svatyně, kde se může člověk k němu pomodlit. Majitelům muzea jsem ukázal svůj fotbalový areál i sochu a oni z toho byli nadšení. Tak jsem jim nabídl, že jim nechám udělat kopii sochy a pošlu ji.

V jaké to je fázi?
Byli u nás kluci z brněnské vysoké školy. Udělali perfektní 3D scan a z toho se vyrobila malá socha. Má šedesát centimetrů a stojí na dřevěném podstavci. Kolem si vystaví fotky mého stadionu, úplně to vidím. Měl jsem v plánu tam jet v březnu a mini sochu předat, ale koronavir všechno oddálil.

Měl jste Maradonu tak rád, že jste mu odpustil všechny hříchy, jako například „boží ruku“ na MS v Mexiku?
V době šampionátu mi bylo dvanáct. Já ho za tu ruku úplně nenáviděl. Ptal jsem se, jak je to možné? To si nemůže dovolit nikdo, proč zrovna můj Maradona. To je podvod a jako dítě jsem byl úplně zlomený. Jenže pak, jak člověk stárne, tak si uvědomí, že to musel udělat. Těch důvodů bylo víc. Touha vyhrát mistrovství světa, historický spor Argentiny s Velkou Británií o Falklandy. Všechno v jednom.

Udělal to chytře. Prakticky vzápětí předvedl sólo snů.
Musel to mít v plánu, protože za pár minut předvedl báječné sólo a vsítil druhý gól. To mu musel člověk odpustit snad už v tom zápase. Před pár dny jsem viděl speciál o Maradonovi, ve kterém Gary Lineker říkal, že by mu normálně za ten gól zatleskal. Jenže jako Angličan, navíc aktér toho památného utkání nemohl. Vyprávěl o tom zajímavou věc, že trávník na stadionu Azteca byl akorát čerstvě položený. Takže se trávník propadával. Dodnes Gary nechápe, jak mohl na takovém trávníku předvést akci, která všem vyrazila dech.

Je to láska až za hrob? Už nebudete nikoho, takhle obdivovat?
Mám strašně rád Messiho. Toho sleduji od jeho sedmnácti let kdy debutoval v Barceloně. S Maradonou je ale stejně nesrovnatelný. A pochybuji, že ještě někde bude. Je to hodný kluk, mám ho rád. Můj syn se jmenuje na jeho počest Lionel. Ale Maradona je úplně někde jinde. Ale samozřejmě nejvíc obdivuji svoji ženu! A to z mnoha důvodů (rozesměje se)

A že se žádné vaše dítě nejmenuje Diego Armando?
To jsem pochopitelně chtěl. Pro třetího syna, který se nám narodil před pěti lety. Jenže mé partnerce to už připadalo moc kolotočářské. Takže jsem to neprosadil. Ještě v porodnici jsem ji prosil. Odpověděla, že nikdy. Takže máme tři kluky. První se jmenuje Nathaniel Miloslav, druhý Maxim Lionel a třetí nakonec Nicholas Quentin. Tak jsem si alespoň prosadil oblíbeného režiséra Tarantina (směje se). A Nicholas je po siru Wintonovi. Paradoxně, zatím to nejdál ve fotbale dotáhla naše dcera…

Máte v hlavě nějaký epitaf pro Maradonu?
Fantastické je, že je nesmrtelný. To on vždycky chtěl. Teď se tam někde nahoře směje, co se tady děje. Pokud je nějaký život po životě, tak je strašně spokojený. Viděl jsem fotky z Neapole. Stadion je v obležení tisíců fanoušků, kteří tam dělají bengál. Střílejí rachejtle na jeho počest dokonce celý stadion přejmenují! Maradonu jsem měl rád také proto, že to byl hrdina i padouch v jedné osobě. Nehrál si na nic. Vždycky řekl všechno, co si myslel. I když mu to mohlo ublížit. Všichni měli rádi Pelého, protože je nekonfliktní. Vždycky řekne, co po něm chce FIFA. Podobně je na tom i Messi. Dá se říct bez zápachu, nekonfliktní. Maradona někam vtrhl a všude ho bylo plno.

Neovlivnil svou živočišnou povahou i váš život?
Mně se na něm líbilo, že si jde ukrutně za svým. V tom jsme si podobní. Všechno dělá na maximum. Vzal jsem si od něj, že musím žít naplno, nonstop. Každý den, ať se děje, co se děje. Bojoval jsem s alkoholem, byl jsem na odvykací kúře. Boj s těmi závislostmi je strašně složitý. I v to jsme si podobní. Je to čtyřiadvacátý rok, co nepiji alkohol. Vlastně žiji svůj druhý život a jsem absolutně šťastný. Dělám si co chci, je to pro mě jedna velká fantazie. Mrzí mě, že jemu se to po celý život nepodařilo…

Co děláte v civilním životě?
Začal jsem jako velký fanoušek muziky. Je to u mě fandovství zhruba na stejné úrovni jako fotbal. Když se otevřely hranice, tak jsem okamžitě psal do celého světa. Spolubudoval jsem v České republice metalovou scénu. Dělal jsem fanzine, potom časopis, vydával jsem kapely pod svou firmou. Emaily nebyly, psal jsem tisíce dopisů. Pak jsem postupoval dál. Vydával jsem jim desky. Začal s nimi jezdit na turné. Leckdy i divoké turné, jako třeba do jihovýchodní Asie nebo Jižní Ameriky. Potom jsem začal pořádat turné i tady u nás. Zvali jsme zahraniční kapely. K pětadvaceti narozeninám jsem udělal v Trutnově festival Obscene Extreme. Ohlasy byli fantastické, takže přestože jsem to neměl v plánu, tak v tom pokračuji dál a dnes je vlastně právě tohle hlavní část mé práce.

Jste tedy promotér?
(směje se) Něco jako je Diego ve fotbale, tak je Čurby v undergroundu, samozřejmě v milionkrát menším. Taková značka. Dodnes jsem navštívil téměř sto zemí světa a všude jsem se potkával se skutečně oddanými fanoušky našeho festival, ať už jde o jižní či severní Ameriku, Japonsko, Austrálii, Nový Zéland nebo Singapur. Já sám jsem velký hudební fanoušek a proto pro muziku něco dělám. Když děláte práci, která vám je i vášnivým koníčkem tak nemůže být nic lepšího. Je to svobodné povolání. Nazval bych to podporovatel scény.