„Účast na turnaji se v naší funkci dědí. To se týkalo i mě, když jsem před deseti lety na svazu vystřídal Vladimíra Betka. Ten byl u úplných počátku McDonald's Cupu,“ vypráví.

Už v té době šlo o významnou akci a za zmiňovaných deset let udělala další ohromné kroky dopředu. „Když jsem na svaz nastoupil, všechno běželo a nebyly s ním žádné starosti. Poté, co jsem začal jezdit na okresní, krajská i celostátní kola, tak si člověk uvědomil, jak obrovský turnaj to je. Pro všechny zúčastněné jde o výbornou akci,“ pochvaluje si bývalá opora nejen Sparty, ale i belgického Lokerenu.

Aby také ne. Vždyť se do turnaje zapojuje téměř 80 tisíc chlapců a dívek ve věku od šesti do jedenácti let. Ti nejlepší se pak probojují do velkého celostátního finále.

Pravé kouzlo turnaje ale podle svazového sekretáře mládeže hledejme v těch nejzákladnějších kolech.

McDonald's Cup.„V republikovém finále většinou narazíme na týmy reprezentující města. Jde o kluky, kteří už dávno kopou ve Spartě, Slavii, Plzni nebo Baníku. Největší kouzlo mají okresní kola, do kterých může zasáhnout naprosto každá škola, každé dítě. A to včetně děvčat,“ těší Vonáška.

„Ano, je hezké vidět celostátní finále na velkých stadionech, ale pro mě je rozhodující zejména radost dětí, které mají možnost zahrát si proti svým spolužákům nebo vyzvat v krajských kolech jiné školy,“ dodává k tématu.

Na škole lepší atlet než fotbalista

Přestože se Roman Vonášek zapsal do sportovních análů jako vynikající fotbalista, v době své školní docházky šanci na to reprezentovat svou školu nedostal. „Takový turnaj neexistoval,“ vzpomíná dnes 50letý rodák ze Strakonic. „V tomhle byla lepší atletika, se kterou se na závody jezdilo často. Na základní škole jsem tedy byl atlet, a ne fotbalista. Ale to mně vůbec nevadilo, hlavně že jsme se ulili ze školy a bavili se,“ směje se.

Doba pokročila a fotbalový svaz začal postupně klást veliký důraz na mládežnický sport. „Peněz není nikdy dost, ale podpora je veliká,“ míní. „A pomáhá nám samozřejmě také McDonald's Cup. Děti se totiž mohou jeho prostřednictvím dostat k fotbalu,“ popisuje.

Spousta bezprostředního nadšení, radosti z gólů i slzičky po prohře. To vše je vidět při zápasech těch nej-menších.

„Učitelé i rodiče jsou vděční za každou akci, povedenou přihrávku svého potomka a výsledek v nejmladší kategorii nehraje velkou roli. A když u někoho ano, přítomní ho vykáží do patřičných mantinelů, aby dětem fotbal nic neznechutilo. Musí je hlavně bavit,“ doplňuje spokojeně.