O svém životě a kariéře hovořil už nesčetněkrát, odpovídat na mnohdy opakující se otázky mu ale nevadí. „Sice si kolikrát říkám, že jsem o všem mluvil, ale každý se chce na něco zeptat. Navíc se občas objeví něco nového,“ přiznává Luděk Mikloško.

A co si říkáte, když si uvědomíte, že vám je už šedesát?
Že to letí. A že čas prostě zastavit nejde.

Slavil jste?
Neslavím a nebudu. Jen doma s rodinou, a ani se tomu nedá říct oslava. Spíše klid. Prošel jsem se s pejsky a vše je v pohodě.

Nejste tedy na nějaké juchání?
Vůbec, a zvlášť v tuhle dobu.

Když jste byl mladý, co jste si myslel o šedesátnících?
Že to jsou staří dědkové a babky. (usmívá se) Ale já si myslím, že člověk je tak starý, jak se cítí, a já mám to štěstí, že pracuji s mladými lidmi. To mě celkem drží v mladém duchu.

Takže když se říká, že do padesáti se žije, pak přežívá, tak nemáte pocit, že byste už deset let jen dožíval?
To nemám. Myslím si, že každý to má tak, jak si to udělá.

Luděk Mikloško se stal po konci hráčské kariéry vyhledavačem brankářských talentů.
První Čech, který se prosadil v Anglii, slaví. Legendární Mikloško má šedesát

Co kromě venčení pejsků děláte ve volném čase?
No, já jsem věčně na cestách, nebo na fotbale, takže volného času moc nemám. Jsem rád, když se trocha nabídne a aspoň s těmi psi můžu zajít.

Kdy jste stál naposledy v bráně?
To už bude asi pět sedm let, ani nevím, když svolal Mark Noble do Upton Parku zápas. Tam to bylo naposledy. Neláká mě to. Nejsem takový blázen, abych do brány vlezl a ještě si něco udělal.

Patříte k těm, kteří se ohlíží za kariérou a hodnotí ji?
Abych řekl pravdu, nikdy jsem takhle nepřemýšlel. Já osobně jsem spokojený s tím, jak vše v mém životě probíhalo. Člověk udělá různá rozhodnutí, a potom už by neměl hledět zpátky a říkat si: co by kdyby. Spíše jít za tím, pro co se rozhodne.

Kdybyste měl vypíchnout zlomový okamžik, který by to byl?
(přemýšlí) Možná změna doby, ve které jsme žili, a následně možnost jít do zahraničí. Mně se to naštěstí podařilo před třicítkou, jiní starší spoluhráči šli totiž až po ní. Ale šlo o tuhle dobu temna, která tu byla, a pomalu zde přichází, protože vidíme, jaká je tady cenzura, takže jsme pomalu tam, kde jsme byli před více než třiceti lety.

Opravdu?
Se podívejte. Nemůžete říct svůj názor, všichni jsou dezinformátoři a všechno, co řekli ti nahoře, tak se plní. Myslím si, že jsme tam, kde jsme byli. Tenhle národ se musí vzpamatovat.

Setkání hráčů Baníku Ostrava, mistrů od roku 1976 až 2004, 31. října 2021 v Ostravě. Pavol Michálik.
Legenda Baníku Michálik má sedmdesát: Nejdůležitější je ráno se postavit na nohy

Přemýšlel jste, kde byste byl, kdyby komunismus padl dřív a vy neodcházel do Anglie až ve 28 letech?
Těžko říct, to je zase to „kdyby“. Nakonec jsem spokojený s tím, co jsem měl, že jsem tu šanci dostal, mohl si to vyzkoušet a všem dokázat, že i z malého Česka se lze prosadit v možná nejtvrdším fotbale na světě. Myslím, že se mi to podařilo, Českou republiku i českou ligu jsem dal v Anglii do povědomí a otevřel tím tam cestu i dalším klukům. Za to vděčím i manželce, která se podřídila a všude se mnou šla. Celkově bez rodiny bych to nedokázal.

Syn fotbal nehraje a žije v Anglii, že?
Ano. Věnuje se property managementu (správě nemovitostí).

Vy jste chytat začal až ve čtrnácti letech. Na jakém postu jste byl předtím?
Vyzkoušel jsem vše. Začínal jsem v útoku, ale postupně jsem couval dozadu, až jsem skončil v bráně. Ale v té době jsem se nikde neviděl. Fotbal jsem hrál pro zábavu, byl jsem rád, že můžu běhat, kopat do balonu, bavit se s kluky a být v kolektivu. Nakonec jsem ale skončil v bráně. A byla to dobrá volba.

A fotbal, to byla jasná volba?
Na začátku úplně ne. Miloval jsem kolektivní sporty. Blízko jsem měl k házené, kterou si myslím, že jsem hrál také velice dobře. Nakonec asi rozhodlo, že funkcionáři z Agrostroje Prostějov přišli o týden později, než ti ze Železáren, kteří mě přemluvili na fotbal. Být to naopak, třeba bych hrál házenou. Těžko říct, jak by to vypadalo. Každopádně bych nebyl brankář, hrával jsem levou spojku a myslím, že jsem byl šikovný. Dařilo se mi.

Šlo by dnes do čtrnácti patnácti let hrát, pak přejít do branky a být v ní tak úspěšný?
Já myslím, že jo. Znám takové, kteří do čtrnácti hrají v poli, pak přejdou. A neublíží jim to. Naopak pomůže, protože dnes brankář už je další hráč v poli, hraje se hodně nohama a musí mít kopací techniku pomalu lepší, než někteří hráči. Mladí ať chytají, ale neměli by se bát hrát i v poli. Vyzkoušet si to.

Kdo vás inspiroval a byl vaším fotbalovým vzorem?
Když jsem už chytal a zajímal se o to, tak asi Ivo Viktor, který byl vynikající brankář. Zároveň i on doplatil na ten režim, který tu byl.

Utkání 8. kola první fotbalové ligy: SK Sigma Olomouc - FC Baník Ostrava 17. září 2021 v Olomouci. Trenér Ostravy Ondřej Smetana.
Duo Klíma, Almási = výhra Baníku. Není to dogma, říká kouč. Azeveda musí mačkat

V Baníku jste začínal, ve West Hamu jste legendou. Který klub je pro vás víc?
Já myslím, že oba kluby jsou na tom stejně. V Baníku jsem strávil dlouhá léta, ve West Hamu ještě víc, ale oba mi přirostly k srdci. A to i díky fanouškům, protože tyto kluby mají zrovna hodně podobné. Tvrdě pracující lidé v dolech či hutích na Ostravsku, ani v Londýně to ale nemají lehké. Ale určitě bych zmínil i Cheb, kde jsem byl na vojně, tam mi to dalo hodně moc. V Anglii pak v závěru kariéry Queens Park Rangers, kde mě přesvědčili, abych si udělal licenci na trenéra brankářů a pomohli mi, že jsem po dvou a půl letech, kdy jsem skončil, mohl jít zpět do West Hamu.

Nabídka elitních anglických či evropských klubů nepřišla?
Vím, že se mě trenér po jednom nebo dvou letech ve West Hamu ptal, jestli bych šel do Manchesteru United. Že se ho na mě ptal Ferguson, měl by zájem. Jenže v té době to ještě nebyl ten Manchester United, jakým se stal později, nebo je dnes. Ferguson tam v podstatě začínal a moc se jim nedařilo. Já byl spokojený ve West Hamu a neměl jsem zájem odcházet. I sám trenér mi řekl, že by mě nepustil, protože by si to nemohl dovolit vůči fanouškům, kteří by ho asi zabili. (usmívá se) Tak jsem odmítl, zůstal, ale… Opět rozhodnutí, které si myslím, že bylo správné. Ve výsledku i jako trenér brankářů jsem tam strávil asi sedmnáct a půl roku.

Na druhé straně jste mohl mít nějaký ten titul…
Samozřejmě, to patří k tomu. Tenkrát nikdo nemohl vědět, jak na tom Manchester bude. A kdoví, jak by se mi tam dařilo, třeba bych nebyl spokojený, jako ve West Hamu. Za rozhodnutím si stojím.

Díky tomu se do United dostal Peter Schmeichel, je to tak?
Dá se říct. Když jsem nešel já, tak šel Peter.

Fanoušci West Hamu mají i popěvek, kde se o vás mluví, že jste přišel kousek od Moskvy. Víte, jak to vzniklo?
Akorát vím, že to složil jeden kluk. Když jsem přišel do Anglie, ve školách visely mapy Evropy, kde Západním Německem končila hranice západních zemí. Československo, Polsko, Maďarsko, vše bylo v podstatě Rusko. Jinak se o tom neučili, jen věděli, že hlavní město je Moskva. A ta se mu rýmovala se jménem Mikloško, takže to složil takto. Dneska si už fanoušci z toho dělají legraci, jelikož vědí, že do Moskvy je to z Prahy dál, než do Londýna.

Ve čtvrtek se na Twitteru objevila fotka, kde přebíráte po některém ze zápasů cenu pro nejlepšího hráče utkání. Tou cenou byla televize. Vybavujete si to?
Abych se přiznal, nevím, o jakou fotku jde, neviděl jsem ji. Přece jen utkání, kdy jsem byl vyhlášen nejlepším hráčem, bylo víc. Takže si toto neuvědomuji. Ale televizi jsem dostal, to si pamatuji. Byla taková malá, potěšilo to. Vždy záleželo, kdo byl sponzorem.

Co třeba po zápase s Manchesterem United, kterému jste remízou v roce 1995 vzali titul a vy jste Rudé ďábly vychytal?
Opravdu nevím. Ten zápas mi vyšel, asi to byl co do počtu zákroků jeden z mých nejlepších. Ale já šel s cílem podat co nejlepší výkon do každého duelu. Tady to bylo vyšperkované tím, že šlo o poslední kolo a United hráli s Blackburnem na dálku o titul. Prostě se mi dařilo, měl jsem i štěstí, nemohli mě prostřelit víckrát než jednou a to jim nestačilo.

Unikly policejní odposlechy! Ozaniak se chlubil Berbrovi, že „umí“ ultras Baníku

Za svou kariéru jste čelil řadě slavných útočníků. Byl některý, proti němuž se vám obzvlášť dařilo, a naopak takový, proti kterému jste nerad nastupoval?
To takhle nejde říct. Třeba Ian Wright byl technický, snažil se vás obstřelit, Alan Shearer byl zase nepříjemný. Využíval veškeré možnosti, jak vás rozhodit. Při rozích štípal, šlapal po palcích, postrkoval. Vy jste to musel přehlížet, vyrovnat se s tím a soustředit. Já se připravoval na hráče individuálně a snažil se je přečíst, co budou chtít dělat.

Ačkoli byl fotbal v Anglii hodně tvrdý, vám se nestalo, že byste laboroval se zraněním. Jak si to vysvětlujete?
Myslím si, že jsem na tom byl fyzicky velmi dobře, na svou výšku a postavu jsem byl hodně flexibilní. Dost zpevněný. Věřím, že i protahovací cvičení mi hodně pomáhala, že jsem neměl skoro žádná zranění. Kromě výronu v kotníku a to bylo ještě v Baníku. Vlastně největším zraněním, kvůli kterému jsem málem zápas minul, bylo roztržené obočí. Ale to jsem dochytal a za týden jsem znovu nastoupil.

Jednou jste tak vynechal zápas kvůli červené kartě. Za co jste ji obdržel?
Bylo to v Leedsu, šel na mě sám útočník, já proti němu vyběhl, nastřelil mě, balon vyletěl do vrchu. Já věděl, kterým směrem i to, že tam nabíhá další jejich hráč, ale skočil jsem mu do cesty. Tím jsem ho strhl k zemi, vyloučili mě a navíc dali trest na jeden zápas. Bylo to zrovna v době, kdy jsem odchytal asi sto šedesát utkání za sebou, pak jsem jednou chyběl, a následně dalších sto šedesát.

Máte přání do své další šedesátky?
Do šedesátky… (zasměje se) Asi aby se svět zase uklidnil a začalo se tu normálně žít, protože jsem si nedovedl představit, že pro návštěvu restaurace se budu muset prokazovat očkováním. Absolutní diskriminace celého národa, vrchol. Jen věřím, že to brzy skončí a ti lidé, kteří za tím stojí, budou jednou pykat.

Spřádáte plány na důchod?
Ne, to ne. Tak daleko nekoukám, nikdy nevíte, co je za rohem.

Baník se zvedá, West Ham druhou sezonu hraje v horní části tabulky. Věříte, že se dočkáte pronikavého úspěchu?
Zase jsme u toho. Jsou to kluby, které spolu tak nějak táhnou. Pomaličku se to dostává nahoru, daří se, ambice Baníku jsou vysoké, ale vše chce čas, trpělivost, tvrdou práci, takže věřím, že úspěch přijde.

A ještě jeden společný faktor, ani jeden z klubů nehraje na vlastním stadionu…
Přesně tak. A tábory fanoušků jsou naštvané. Jsem zvědavý, který klub ho bude mít jako první.