V té době křídelník Tottenhamu tak 6. listopadu 2011 stál u jeho posledního pohybu v aktivní hráčské kariéře. „Mělo to tak být, teď se mi vše vrací v roli manažera. Necítím vůči Baleovi zášť, přímo mě nefauloval," říká s nadhledem šestatřicetiletý rodák z Přílep v rozhovoru pro Deník.

Přijde vám to už hodně dávno, co se osudový moment udál?
Ano, ale zároveň mám pocit, že ten další čas utekl strašně rychle. Říkám si, že je neskutečné, jak to běží. Na sobě to kolikrát ani nepoznáme, avšak jak rostou děti, na tom jde vidět ten rozdíl.

Už skoro čtyři roky tedy opět žijete v rodné vlasti. Zvykl jste si na zdejší život?
Moc lidí mi říkalo, že jsem měl raději zůstat v Itálii nebo někde jinde v zahraničí. Ale já, už když jsem odcházel ze Zlína do Drnovic, jsem byl přesvědčený, že se do našeho kraje vrátím. A za celou dobu se na tom nic nezměnilo. I teď třeba rád cestuju, poznávám nová místa, rád si zajedu na dva týdny do Itálie, nicméně vždycky vím, že se vrátím. V Holešově, ve Zlíně jsem vyrůstal, je to můj domov a mám to tady rád.

Nepostrádáte ani činnost v rámci fotbalu. V únoru 2015 vám jako bývalému slavnému hráči nevadilo jít „pouze" do druholigového celku. Vyplatilo se, že?
Možná je to ukázka pro ostatní kluky, že ani druhá liga nemusí být špatná. Ale v daném klubu samozřejmě musí být progres. Kdyby šel dnes někdo do Olomouce či do Ostravy, tak bude vědět, že chtějí postoupit. Pro fotbalisty, kteří nemají větší zkušenosti s funkcionářskou pozicí, to může být ideální chvíle si ji osahat a připravit se na první ligu. Byl bych jen rád, kdyby se více mých exspoluhráčů zapojilo do našeho fotbalu, ale to už musí každý sám zvážit.

Jste současnou prací naplněný stejně, jako když jste hrál?
Ano, dává mi radost. Po ukončení kariéry jsem si potřeboval od fotbalu rok dva odpočinout, načež přišlo oslovení od Zlína, jestli bych se nechtěl v klubu angažovat. Lákalo mě to, chtěl jsem u fotbalu zůstat i z druhé strany. Všechno nabralo tak rychlý spád, že dnes bych na tom nechtěl skoro nic změnit.

Stačí vám k činnosti manažera zkušenosti nabyté v hráčské kariéře?
Vesměs ano. Prošel jsem několika zeměmi a kluby, přičemž každý měl jinou strukturu a z každého jsem si chtěl vzít něco. Ale člověk se vždycky učí a u mě se to nejvíce týkalo jednání. Každý manažer má jiné vystupování, jiné vyjadřování, jinou metodu, takže to si člověk dává dohromady a snaží se najít klíč k tomu, aby byl výsledek pro Zlín co nejlepší. Hodně poznatků jsem samozřejmě načerpal také od majitele (Zdeněk Červenka pozn. red.), který zažil spoustu jednání, a to nejen fotbalových.

Na diskusích často čtu, jak vás fanoušci oceňují za práci a za to, že jste se vůbec dal do fotbalu. Vnímáte jejich názory?
Na komentáře se moc nedívám, takže z tohoto důvodu ne. A druhá věc je ta, že já jsem na pochvaly takový opatrnější. Vím totiž, že ve sportu to nejde vždy jen po stoupavé linii. Prožil jsem to v rámci své kariéry. Jednou se mi dařilo výborně, podruhé jsem se potýkal třeba se zraněním nebo s výpadkem formy. Tento přístup máme celkově ve Zlíně. Máme radost, když můžeme fanoušky potěšit, když výsledky a hra jsou pozitivní, ale pro slávu to neděláme.

Pojďme bilancovat. Už víme, že jste i po hráčské kariéře fotbalem naplněný. Ale co váš život, změnil se?
Jiné je to v tom, že si program můžu sám naplánovat. Už nejsem tolik řízený tím, kdy je trénink, nemusím nedobrovolně někde běhat a podobně. Na druhou stranu jsem měl v klubech kolikrát trénink jen hodinu a půl ráno a dál už jsem nemusel přemýšlet, co je ještě potřeba. Koncentroval jsem se už jen na sebe. Stejně jako dřív však prožívám cyklus mužstva. Za celou dobu jsem ve Zlíně nevynechal předzápasový trénink, debatuji s kluky, s trenéry a cítím to chvění, že další den vypukne finále týdne. A jak sobota nastane, ráno si jdu zaběhat, přemýšlím o utkání a žiju jím.

Co se týká volného času, máte jej víc?
Právě že ho moc nemám. Například ve středu probíhalo ligové fórum v Praze, návrat večer, ve čtvrtek od 10 do 12 hodin sezení na klubu, odpoledne trénink a poté autogramiáda ve Zlatém jablku a v pátek zase trénink. Manželka mi říká: „Ty máš pořád ten fotbal." Člověka provází i v jiných chvílích, v podstatě ani nejde vypustit z hlavy. S majitelem si hodně voláme a tak dále. Zabere to hodně času.

No, takže změny žádné převratné. Vezmu to z jiného úhlu jak se za pět let pohnula vaše váha?
Když jsem skončil, první půlrok to bylo v pohodě. Pak jsem něco přibral. Podílelo se na tom i to, že z člověka najednou opadl sportovní stres. Kila jsem se snažil srazit, ale vždycky přicházela období, kdy se mi váha zase trošku zvedla. Ovšem v posledním půlroce se mi hodně osvědčilo běhání. Po tom jsem se dostal na nejnižší číslo od ukončení kariéry. Shodou okolností jsem se po čase vážil před dvěma týdny a bylo to plus dvě kila oproti tomu, jak jsem hrával. Takže jsem byl pozitivně naladěný, čekal jsem horší čísla. Snažím se udržovat. V pondělí jsem si zaběhal deset kilometrů.

Symbolická tečka na závěr: jménu Grygera nemusí být konec na vrcholovém trávníku, fotbalu se věnuje i váš jedenáctiletý syn David. Baví jej?
Ano, prožíval ho vždycky. Teď je nesmírně spokojený ve Zlíně. U těchto kluků je nejdůležitější, aby ze hry měli radost. Na Vršavě je jich hodně šikovných, trenéři tam odvádějí výbornou práci. Syna podporuji, ale cestu mu nechávám volnou.