Udělalo vám uvedení do síně slávy velkou radost?
Radost z toho mám, je to ocenění týmu, který si to opravdu zaslouží. Je to už 21 let od doby, kdy jsme mistrovství vyhráli, a nikomu dalšímu se to nepodařilo. To jenom ukazuje, jak výjimečné to bylo. Jsem rád, že náš tým má hvězdu mezi všemi velikány českého fotbalu.
Jaká je nejhezčí vzpomínka z šampionátu?
Utkvěla mi hlavně soudržnost a parta lidí. Přestože v prvním zápase jsme hráli špatně a prohráli s Francií, tak jsme se všichni dokázali sebrat a vyhrát zbylé zápasy. Ve finále proti týmu, který byl už v tu dobu nabitý hvězdami, jsme to dokázali dotáhnout do vítězného konce. Myslím, že to ale bylo opravdu zasloužené. V průběhu kvalifikace, baráže i mistrovství jsme si to za týmovost, za kvalitu, kterou jsme na hřišti měli, a hlavně za charakter týmu, který to nikdy nepoložil, zasloužili.
Oslavili jste se spoluhráči uvedení do síně slávy?
V pondělí po Fotbalistovi roku byl na konci raut, takže jsme si všichni sedli k jednomu stolu a zavzpomínali jsme. Bylo to dost příjemné. Při různých výročích se tahle parta schází. Vždycky samozřejmě schází lidé, kteří nemůžou pracovně, nebo žijí v zahraničí, ale pravidelně se tým i s trenéry a realizačním týmem schází. To jen dokresluje, jaká tam byla skvělá parta. Pořád to nějakým způsobem drží.
Sešel jste se tu i s bývalým spoluhráčem Tomášem Hübschmanem, který stále hraje FORTUNA:LIGU. Dovedete si představit sebe ve vrcholném fotbale?
Kdyby mi vydrželo zdraví, tak si to představit dokážu. U hráče ale v pokročilejším věku hodně záleží na zdraví a Tomáš sám včera říkal, že se cítí zdravý a nemá problémy. Může se připravovat, bez toho by to nešlo. Druhá věc je ta, že člověk musí mít odhodlání a motivaci jít každý den na trénink a hrát dál. Jeho to baví, je to na něm vidět. Když pořád cítí radost ze hry a zdravotně může, tak by byla škoda, kdyby nehrál. I pro hráče v týmu to musí být velká škola.
Proč od roku 2002 jednadvacítka čeká na úspěch? Mohlo by se do budoucna něco podobné povést?
My jsme měli výhodu taky v tom, že předchozí jednadvacítka nám pomohla. Sice prohráli s Itálií finále a ne všichni potom pokračovali dál, ale měli jsme tam hráče, kteří to zažili. I jejich zkušenost nám pomohla v další kvalifikaci. Vychází to z té pyramidy. Když se týmům daří v jejich mladších kategoriích a dojdou do jednadvacítky, tak mají sebevědomí i kvalitu, že se můžou měřit s těmi nejlepšími i ve vyšších kategoriích. To potom trochu chybělo, že nebylo úspěchů tolik. Věřím ale, že se na to zase dokáže navázat.
V jednadvacítce je teď poměrně silná generace, kterou čeká mistrovství Evropy. Co říkáte na tyhle hráče?
Výhoda jednadvacítky je, že spousta hráčů hraje první ligu a hrají ji pravidelně. To je vždycky klíčem, když se parta sejde tak, že hráči hrají pravidelně i ve svých klubech a daří se jim. To se samozřejmě projeví i na jednadvacítce. Mají dost zkušeností na to, aby jeli na mistrovství Evropy a pokusili se udělat co nejlepší výsledek. Takové turnaje jsou ale taky někdy o štěstí. Všechno se musí sejít, jestli hráči vydrží zdraví… Věřím, že mistrovství, které si vybojovali v baráži, bude úspěšné.
Čemu se teď věnujete? Jaké jsou vaše plány po konci v Chelsea?
Do konce června nemůžu pracovat ve stejné funkci jinde kvůli smlouvě. Teď jsem si vzal čas na sebe, na rodinu a na studium a vzdělávání se. I co se týče trenérství. Čas teď využívám na tyhle aktivity. Uvidíme, co přijde v létě. Nechávám si otevřené dveře, možností mám spoustu. Mám výhodu, že bude záležet čistě na mně, jakým směrem se budu chtít ubírat. Uvidím, co si vyberu.
Trénování by vás lákalo, nebo to vidíte spíš na nějakou funkcionářskou práci?
Trénování mě baví stále víc a víc. Bavilo mě i předtím, ale ubíralo se to jiným směrem. Přicházím tomu ale na chuť a je to jedna z variant, které mám v hlavě. Jak jsem ale říkal, uvidíme, co přijde v létě, jakým směrem se rozhodnu pokračovat. Možnosti mám a bude čistě na mně, jak budu chtít pokračovat vzhledem k rodině.
Dovedete si představit zapojit se v českém fotbale?
Jestliže se chce člověk zapojit do důležitých aktivit v Čechách, tak musí trávit čas tady. To je alfa a omega té práce. Tím, že nežiju v České republice trvale, tak je to možnost omezená. Co se týče asociace a studia licencí a brankářů, tak jsem v kontaktu s panem Psotkou, Petrem Koubou a lidmi, kteří vzdělávání trenérů v České republice dělají. Bavíme se o různých možnostech, jak využít moje zkušenosti, co se týče trénování brankářů a různých brankářských škol. V tomhle je dobré, že budu moct zkušenosti předat. Bavíme se o určitých variantách.
Máte otevřené dveře k trénování třeba i v Chelsea? Že byste třeba začal v mladších kategoriích…
Všechno závisí na tom, kdo bude potřebovat trenéra, jakou bude mít představu a jakou představu budu mít já. Momentálně si nechávám čas na to, abych se věnoval rodině a vzdělávání. Uvidím, co se mi bude chtít.
Co říkáte na to, jak se vyvíjí situace ve FORTUNA:LIZE, kde bojují o titul tři týmy?
Letos to není jen boj o titul, ale i v sestupovém pásmu. Byla tam díra, najednou se Pardubice dotáhly, takže teď může sestoupit prakticky šest týmů. Tři zase můžou vyhrát titul. To je pro českého fanouška to nejlepší, co může být. Až do posledního kola se na obou koncích tabulky bude hrát o všechno.
Sledujete práci Briana Priskeho ve Spartě, která se bodově dotáhla na první Slavii?
Sparta byla pod tlakem, protože se očekávají výsledky a vítězství. Pro celý klub i pro trenérský štáb a Tomáše Rosického je dobře, že má teď Sparta formu a chytla lauf, který ji dotáhl na čelo tabulky. Tahle série může pomoct k tomu, aby titul dotáhli. To si určitě všichni přejí. Jak jsme se o tom ale bavili, jsou tam tři týmy, které můžou do pořadí jednoduše promluvit. Uvidíme, jak si každý z nich poradí ve zbytku sezony.
Ukazuje se, že může být cesta se zahraničním trenérem ta správná?
Cesta musí být taková, aby seděla jak klubu, tak všem okolo. Aby si to sedlo. I Brian Priske měl na začátku svoje potíže, aby se adaptoval a pracoval s týmem. Výsledky taky nebyly takové, jaké by si přál, ale je vidět, že je to kvalitní trenér a momentálně se to otočilo a týmu se daří. Mají dost velkou šanci, aby titul opravdu vyhráli. Hodně záleží na osobnosti zahraničního trenéra, není to jenom o tom, že to je zahraniční trenér. Musí to být člověk, který pochopí mentalitu fotbalu v zemi, kam jde. Jeho výhodou může být to, že, co se týče velikosti, počtu hráčů a přístupu, je Dánsko dost podobné Česku. To třeba taky hraje dost velkou roli.
U Slavie a Plzně se pro změnu střetávají trenérské filozofie Jindřicha Trpišovského a Michala Bílka. Která je vám bližší?
Trenér vždycky musí vědět, co má v týmu za hráče a jaký styl bude týmu vyhovovat, aby byl co nejsilnější. Člověk může mít představu, jakou chce, ale když na to nemá hráče, tak se to úplně nedá. Síla trenéra je i v tom, že dokáže hrát svůj styl fotbalu, který umí připravit tak, aby hráči hráli se svými silnými stránkami. Ne aby se hráči předělávali a hráli na jiných postech. To je také jedna z věcí, která je důležitá. Sami jsme to viděli. Každý má nějaký svůj styl a Michal Bílek vyhrál titul, Jindřich Trpišovský vyhrál titul, Brian Priske může vyhrát titul… Není to tak, že řekneme, že budeme hrát jako Guardiola, a všichni budeme vyhrávat. Tak to není. Tým musí mít svoji tvář podle toho, jaké hráče charakterově i kvalitativně má ve svém středu. Podle toho by to mělo vypadat.
Ve Spartě teď dostává hodně prostoru mladý gólman Matěj Kovář. Co na něj říkáte?
Matěj má výhodu v tom, že má zkušenosti jak z Anglie, tak z mezinárodního fotbalu díky mládežnickým reprezentacím. Je v jednadvacítce, teď hraje za klub, který má v Čechách největší tradici a očekává se od něj vítězství. Celá tahle kombinace ho předurčuje k tomu, aby společně s Jindrou Staňkem a Jirkou Pavlenkou tlačili na Tomáše Vaclíka a mohli s ním bojovat o pozici reprezentační jedničky. V tomhle směru pořád máme kde brát. Je to výhoda českého fotbalu, že na postu brankáře má trenér možnost výběru.
Občas se mu vyčítá, že hodně rád riskuje. Co byste mu poradil?
Já bych neřekl, že hodně rád riskuje. Jestliže hrajete s týmem, který chce hrát rozehrávku odzadu, tak budou situace, kdy je brankář pod tlakem presingu. Pokud chce tým hrát s brankářem tímhle způsobem, tak jsou klíčoví jeho spoluhráči. Aby mu dali nabídku, aby měl ne jednu nabídku, ale dvě nebo tři. Aby si mohl vybrat, když je pod tlakem. Tímhle směrem se i fotbal ubírá. Když se podíváme na Manchester City, tak je úžasné vidět, že v každé situaci, i když je brankář pod tlakem, tak pořád má tři čtyři možnosti, kam nahrát. To je klíčem. Jedna věc je hrát s brankářem odzadu, druhá je ta, aby mu hráči dali možnost, aby měl kam nahrát. Aby to nebylo o tom, že pak musí ve vápně kličkovat a dostávat se ze situací sám. To je největší rozdíl. Když se dívám na různé týmy, které chtějí tímhle stylem hrát, tak jsou některé, které to hrají jen proto, že to hrají všichni. Pak jsou jiné, které to opravdu umí. To je dost velký rozdíl.
Sparta i vedle Kováře dává velký prostor mladým hráčům. Je to podle vás správná cesta?
U každého týmu je důležité umět si vychovat vlastní hráče a pracovat s mladými, kteří můžou dorůst do osy mužstva. Když se podíváme na úspěšné týmy, tak tam vždycky byli zkušení hráči a hráči, kteří k nim postupně dorostli. Takhle se tvořily silné týmy. Pro Spartu je dobře, když dokáže zapracovat mladé hráče, kteří v pozdější době můžou tým několik let táhnout.
