V moderní historii se objevilo několik příčin pádu po vzestupu. Po Euru 1996 si zčistajasna vykvetlé hvězdy zvykaly na život v zahraničí a nepostoupily na mistrovství světa 1998. Po Euru 2000 povolené mravy rozložily tým před baráží o světový šampionát, a byla z toho další ostuda. Pak přišel Karel Brückner a s ním polistopadová generace „dospělých“ mladíků. Vyšlo to dvakrát v řadě.

Trenér však jako hodný děda – ten vnoučky přece nikdy neplísní – pořád vidí své nadšené kluky z juniorského týmu. A ne muže velkého fotbalového světa se všemi rozmary. I proto pozbývá obezřetnosti. K tomu přispěla i některá média, která donedávna fotbalisty většinou nekriticky adorovala. A teď z nich zas naopak činí psance. Nic zásadního se přece neudálo, jen se to veřejně provalilo…

Teprve skandál s noční párty donutil Brücknera vystoupit ze skleněné věže, kde si hověl. Což však není pouze jeho chyba. Je jediným skutečným odborníkem a respektovanou osobností u reprezentace. Co chcete od Mokrého, Košťála nebo Dudla? Veřejnost na ně shlíží s opovržením, nebo úsměšky. Co pak hráči, zvyklí na významné osobnosti v klubech? Nebo aspoň vzpomínající na předminulého předsedu Chvalovského, který - přes jiné chyby - aspoň rozuměl fotbalu. Proto – bohužel – trenér nemá konstruktivního oponenta. Málokdo se za takové situace ubrání pocitu vlastní výjimečnosti. A na poznámky expertů v médiích reaguje popudlivě namísto, aby s nimi diskutoval. Přednosti v podobě standardních situací se vytratily, naopak stávají se strašákem. Jeho strategie se okoukala, pružnější vývoj nevidět, schází odvaha k aspoň drobné inovaci. Umět reagovat podle vývoje, to je práce trenérského vojevůdce národního týmu. A k tomu samozřejmě využívat nejmodernější poznatky ze všech příbuzných oblastí. Jenže tady význačný fyzioterapeut, namísto aby ulevoval svalům, zaskakuje jako tlumočník…

Konec Nedvěda či Poborského není argumentem pro pokles, ale běžnou generační obměnou, jíž procházejí všechny týmy. Papírový obraz kvalit hráčů zůstává velmi vysoký – Čech, Rosický, Koller patří ve světě stále k uznávaným veličinám. „Chyběla nám zkušenost,“ vymlouval se kapitán Tomáš Rosický po zápase s Německem. Jenže v součtu mezistátních zápasů měli Češi navrch, a působí na minimálně srovnatelné klubové úrovni. Radikální řez a teorie začátku u čistého stolu se tu nehodí. Jen pro v úvodu zmiňovaný důvod šíře špičky. Ale bez kritického pohledu do zrcadla a bolestivé terapie napadené tváře to nepůjde. Vždyť i kosmetická úprava dovolí dosáhnout postupového cíle.