Pochází z Blatna u Loun, nejjižnější obce Ústeckého kraje. „Dřív se tu hrál také fotbal, žila jím celá vesnice. Teď je to tu mrtvé,” mrzí Červenou, která v Blatně se svým milovaným sportem díky tatínkovi začínala. Hrála s žáky, poté se přesunula do Plzně, kde prožila krásné časy. Následoval Rakovník, Pavlíkov a nyní už pět let obléká dres Chyše, týmu z Karlovarska. „Všude bylo dobře, srdcovkou ale jsou Plzeň a Rakovník.”

I na podzim chodily na fotbal v Ústeckém kraji zajímavé fanynky
Brankáři koukají fanynkám na prsa a pouští hloupé góly. Stojí to prý za to!

Červená poznala řadu fotbalistek, které to dotáhly až do reprezentace, například v Plzni hrála se Svitkovou, Votíkovou nebo Krejčiříkovou. Proč i ona to nedotáhla třeba až do reprezentace? „S Kačkou Svitkovou, která byla čtyřikrát fotbalistkou roku a hrála i za West Ham, jsem dokonce několik let v Praze bydlela. Moc dobře vím, jak ona dřela a dře, co vše fotbalu obětuje. O to já nikdy nestála, tolik jsem tomu obětovat nechtěla,” vysvětluje, proč její kariéra není tak blyštivá. „Pro mě je fotbal hlavně odreagování, únik od reality. Ale beru ho vážně, nezacloumalo se mnou ani covidové období. Vlastně nikdy jsem neměla myšlenku, že bych s ním skončila,” dodává.

Podívejte se na dva góly Červené do sítě TJ Mokré:

Zdroj: se svolením Kláry Červené

Neodradily ji ani pokřiky fanoušků z tribun, které bývají nevybíravé. „Dost často se setkávám s tím, že se máme vrátit k plotně. I můj táta mi tohle několikrát řekl, když jsme spolu hráli nohejbal a něco mi zrovna úplně nevyšlo. Beru to jako srandu. A pokud to někdo řekne a myslí vážně, povznesu se nad tím. Většinou jsou to lidi, co pomalu ani neumí kopnout do míče,” je Klára Červená nad věcí.

Stejně tak ji nechávají klidnou věčné spekulace o tom, která z fotbalistek je na holky a která na kluky. „Několikrát jsem o sobě slyšela, že když jsem fotbalistka, tak musím být na ženský. Z toho jsem si také nikdy nic nedělala. Ono se tohle prostě o nás říká. Někdo tvrdí, že je to v kabinách tak padesát na padesát. Ale těžko říct. Já samozřejmě vím, že řada hráček je na holky, ale nesoudím je, vlastně mi do toho nic není. Podle mě je to ve všech sportech, není to jen ženský fotbal.”

Fotbalová rozhodčí Monika Karásková
Zážitky sudí Karáskové: Žádost o ruku, brankář s průjmem nebo bitka na hřišti

Mnohem víc jednu z opor Sokola Chyše dokážou vyvést z míry výroky rozhodčích. Třetí liga žen je podle ní velmi specifická, prohrát prý může první s posledním. „Je naprosto nevyzpytatelná. Roli hraje víc faktorů, například sestavy jednotlivých týmů; stačí, že vypadnou tři hráčky a z fleku se jedná o úplně jiný tým. A dalším faktorem jsou rozhodčí. Většinou to totiž bývá tak, že píská sudí, která má vyloženě předem jasné, kdo vyhraje,” míní Červená. „Nejhorší jsou zápasy v Příbrami a Mladé Boleslavi. I když jak nad tím přemýšlím, tak je to vlastně všude, ti rozhodčí jsou spíš takoví domácí.”

Obdivovatelka Brazilce Neymara a německého fotbalisty Bastiana Schweinsteigera, který ji byl inspirací při hledání jména pro svého syna, má za manžela Jaroslava Červeného, hráče třetiligové Slavie Karlovy Vary. Je nabíledni, že doma se probírá především fotbal. „Po porážce bývá ticho,” rozesměje se Červená při zmínce o fotbalové rodině. „Oba špatně přijímáme porážky, takže spíš vždy čekáme, až to ten druhý nějak zpracuje, pak to třeba probíráme. Ale nemáme problém si říct, co bylo špatně a co dobře. Když se nám zápasy nekryjí, tak vždy jeden druhého jde podpořit.”

Fotbal. Ilustrační foto
Vemte si plínky! slyšeli sudí na Střekově. Odchod do kabin „ozdobila" vulgarita

Jak vidí manžel Jaroslav Červený svou ženu Kláru jako fotbalistku? „Fotbalistka je kvalitní, s dobrým fotbalovým myšlením, ale s nadprůměrnou leností. Život s fotbalistkou je super v tom, že máme společné téma a můžeme spolu koukat na fotbal, aniž by byly řeči. Ale na druhou stranu to někdy není lehké, protože mi do fotbalu neustále kecá,” neustále se při odpovědi směje.

Na postup teď nemáme, je Červená střízlivá

Sokol Chyše skončil v minulé sezoně České fotbalové ligy žen na třetí příčce. Po dvou „covidových” sezonách si fotbalistky možnost odehrát kompletní ročník užily, třetí místo berou. „My na vyšší soutěž teď nemáme. Tým se hodně omladil, končí některé opory. Třetí místo je dobré, i když jsme mohly být druhé, jenže jsme nezvládly poslední jarní zápas v Pardubicích. Měli jsme na jaře hodně zraněných hráček, kolikrát jsme byly rády, že jsme jely na zápas v jedenácti. Ale popraly jsme se s tím vcelku dobře,” soudí Červená.

V nové sezoně chce být Chyše znovu nahoře. „Jsou tam tři pražští nováčci, těším se a ně. Bude důležité zachytit úvod,” vyhlíží už začátek nového ročníku. Kdo je pro její tým největším rivalem? „Určitě Příbram. Každý zápas s ní je vyrovnaný a vyhrocený. Vždy jsme s ní hrály o čelo tabulky. Tedy kromě posledního zápasu u ní, to pro nás byla naprostá ostuda a potupa,” nevzpomíná Klára Červená ráda na podzimní debakl 0:7. „Vůbec nevím, co se tehdy stalo.”

Chyši trénuje Robert Stojkovič, otec Ivety Stojkovičové, jedné z klubových opor. „Ne každý zápas je posvícení. Někdy samozřejmě jeho kroky chápu, někdy ale ne. Jako hráčka mu ale do trénování kecat nemůžu,” zubí se dlouhovlasá fotbalistka.

Červená na jaře dala deset branek, pětkrát se totiž trefila do sítě Mladé Boleslavi a Mokré. „Já hrála celou dobu spíš vzadu, ale pod trenérem Stojkovičem jsem v Chyši uplatňovaná spíše dopředu; hraji střední ofenzivní záložníci, občas i útočnici. Mým úkolem je rozdávat míče a dávat góly. Ale za mě je úplně jedno, kdo je dá, hlavně aby vůbec padaly a aby to bylo do sítí soupeřek.”