Kliknutím zvětšíte
„A teď mám k tomu zas o něco blíž,“ řekl z Anglie v telefonickém rozhovoru pro Deník.
Šestnáctiletý teenager, který vyrostl ve Slavii, se netají vysokými ambicemi. Ale divíte se? Už dokonce poznal, jaké to je chytat na slavném stadionu Anfield Road.
Atmosféru si užil, byť jeho družina (devatenáctka Liverpoolu) prohrála mač s Arsenalem. „Zažívali jsme to, co zažívají největší hvězdy,“ dodal Jaroš.
Jaký je život v Anglii?
Dobrý. Zabydlel jsem se tu, nemusím chodit do školy, což mi tedy moc nevadí (úsměv).
Nestýská se vám po mámě, tátovi a kamarádech?
Většinou ne. Navíc můžeme jezdit domů, já byl takhle v Praze už asi osmkrát.
A co rodiče: létají na návštěvy?
Výjimečně. Objeví se tu, když si je pozve Liverpool.
Počkejte. I v profesionálním klubu existuje něco jako třídní schůzky?
Dá se to tak říct. Lidé z klubu nás jednou za čas hodnotí. Přijde kondiční trenér, ale třeba i výživový specialista. Tohle v Česku vážně nehrozí.
Z vašich slov slyším spokojenost. Předpokládám, že odchod do zahraničí kvitujete…
Rozhodně. U nás v Česku bývá zvykem, že dobrý hráč někdy dostává úlevy. Tady je to naopak – trénuje se mnohem intenzivněji.
A teď mi řekněte: oblékáte dres Liverpoolu. Jak to, že nehrajete za reprezentaci?
Já bych rád, reprezentace je nejvíc, ale čekám na pozvání. Budu dělat všechno, abych se brzo dočkal.
V kádru sedmnáctky jste, ovšem trenéři vás nepovolali. Asi je to zbytečná otázka, ale přesto: nemrzí vás to?
Ano, mrzí. Kdyby ne, bylo by něco špatně. To je přece sen každého fotbalisty…
Kde je problém?
Možná nejsem tak na očích, trenéři zkoušejí víc brankářů. Nevím, teď přišel nový kouč (Radek Bejbl). Budu se ho svými výkony snažit přesvědčit, že bych si šanci v týmu zasloužil.
Přitom byste mohl vyprávět, jak se trénuje a hraje pod Stevenem Gerrardem. To je dobrá zkušenost, co?
Určitě. Všichni – a teď nemluvím jen o hráčích – ho tady uznávají. Má ohromnou autoritu, i když nekřičí. Mně se třeba líbí, že si s námi na tréninku někdy z fleku zahraje. Pořád to má v nohách.
Zaznamenal jsem, že už jste poznal také Jürgena Kloppa, kouče hlavního týmu Liverpoolu.
Řekl bych, že to byla náhoda. Jen stál u čáry a pozoroval nás.
Možná vás sledoval také při debutu na Anfield Road. Řekněte mi, nebyl jste z toho utkání nervózní?
Samozřejmě. Ale jen před zápasem, jakmile jsme přišli na trávník, spadlo to ze mě.
A nepřekvapila vás atmosféra? Anglická média psala o dlouhých frontách, jelikož fanoušci chtěli zase vidět Gerrarda.
Bavili jsme se o tom v kabině, takovou návštěvu nikdo nečekal, mluvilo se o stovkách lidí. Na stadionu nakonec bylo asi deset tisíc fanoušků! Nedokážu ještě teď popsat, co se dělo, když jsme dali gól. Měl jsem z toho husí kůži.
Rozumím, musel to být jedinečný zážitek.
To ano. Občas se jdu podívat na Premier League, ale z tribuny je to jiné. Tady jsme zažívali to, co zažívají největší hvězdy.
Co konkrétně?
Začalo to příjezdem na stadion. Autobusem jsme se dostali až do garáže, prošli jsme zvláštní chodbou dotří místností, které slouží jako šatna. Snad nevadí, když prozradím, že tam je i vířivka. A pak už nástup, kdy zaslechnete hymnu „You wil never walk alone“. Paráda.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
