Tady jsou čtyři nejsilnější plzeňské příběhy.

Marián Čišovský. Smekl červenou kšiltovku a zamával s ní davu, který nepřestával vyvolávat jeho jméno. Přestože ve zlaté sezoně neodehrál ani minutu, patřil mu nejsilnější, hromový aplaus.

„Titul jsme vyhráli pro Čišu. Nic jiného jsme v hlavách neměli," pravil dlouholetý plzeňský kapitán Pavel Horváth. S parťáky si oblékl tmavě modré triko s číslem 28, jež patří právě Čišovskému.

Slovenský obránce se rve s těžkou nemocí: klub ji nespecifikoval, ale mluví se o nevyléčitelné amyotrofické laterální skleróze, na niž nedávno zemřel expremiér Stanislav Gross.

Čišovský přišel na mistrovské pódium pohublý, po cestě do schodů ho musel podpírat Horváth a generální sekretář Adolf Šádek. Pohled na tu scénu vyvolával zvláštní tíseň u srdce a hnal slzy do očí. „Děkuju všem! Celý večer mě napumpoval energií," vzkázal Čišovský.

A ještě trenér Miroslav Koubek: „Klidně bych vyměnil titul za to, aby se Marián uzdravil."

Pavel Horváth. I s ním cloumaly emoce. Geniální záložník s hlavou plnou neotřelých nápadů a kouzelnou levačkou pomáhal tvořit fenomén Plzeň, teď se loučí. S třetím titulem během pěti let.

Fotbalového klauna a šéfa kabiny trápí bolavý kotník, dávno se stáhl na lavičku, ale v pondělí odehrál s Jihlavou poslední čtyři minuty. Nemohl jinak, chtěl si tu slávu užít přímo na hřišti. Když v 87. minutě kráčel na plac, 11 tisíc lidí v plzeňském chrámu vstalo a dlouze tleskalo.

„Měl jsem ne na krajíčku, ale za krajíčkem," líčil těsně předtím, než šel shodit loupežnické vousy. „Manželka a dcera Adriana se už těší."

Příští sobotu se dotkne poháru a 2. června bude mít velkolepou rozlučku. „Je mi čtyřicet a odcházím nejšťastnější, jak to jen jde. Mám zase titul a je mi krásně, tomu se vyrovná jen narození dětí."

Daniel Kolář. Fotbal jako středobod světa? Kdepak. „V životě jsou důležitější věci," říkal blonďatý záložník v pondělí večer. Není to fráze, od něj ta slova znějí jako hluboká pravda, ze které mrazí.

Když slavil titul, myslel i na milovanou Terezu, jež prohrála boj s nemocí a před Vánoci zemřela. „Peru se s tím delší dobu," vyprávěl. „Už předtím jsme žili jinak, ne jako zdraví lidé. A teď? Je to pořád čerstvé, cítím radost z titulu i smutek."

Na place jste to na něm nepoznali: když odečtete kanonýra Mahmutoviče, který hrál na podzim v Teplicích, je Kolář nejlepší střelec týmu. V březnu dostal cenu pro ligového hráče měsíce a patří do reprezentace.

Ale svojí ženě to už říct nemůže.

Miroslav Koubek. Když už je řeč o ženách: trenérova manželka byla spokojená, když ho loni na jaře vyhodili ze Slavie. „Aspoň budeš v klidu a skončí ti stresy." Jenže v srpnu přebíral Plzeň po odvolaném Uhrinovi juniorovi.

Některým fandům se jeho angažování nelíbilo, netleskali mu ani po první výhře 4:0 s Hradcem Králové. „Ze začátku jsem cítil invektivy, ale už jsou pryč. Pochopitelně jsem musel něco odpracovat a dokázat."

Taky jeho příběh je půvabný: trénuje od roku 1983, ale první trofej vyhrál až letos. „Nikdy jsem nepochyboval, pořád jsem věřil."

Věřil i tatérovi, do jehož rukou se svěřil na začátku mistrovských oslav: na památku má na předloktí vytetovaný maličký nápis Viktoria. „Manželka mě za to možná vyhodí z baráku," usmál se.

Dobrá zpráva: Koubkovo manželství podle všeho trvá. Tetování navzdory.

MARTIN MLS