Kliknutím zvětšíte
Zdeněk Šenkeřík se zkrátka může ohlédnout za více než vydařenou fotbalovou kariérou. Kdo mu ale překazil radost z prvního ligového gólu? A jak perné chvíle si musel vytrpět při působení v Turecku?
Zdeňku, kde jste s fotbalem začínal?
Moje první fotbalové krůčky byly na Valašsku v Nedašově. Pocházím z rodiny, ve které se sice sportovalo, ale jen rekreačně. Jelikož fotbal v malé vesnici na moravskoslovenském pomezí byl a dodnes je sportem číslo jedna, volba byla jasná.
Na své začátky vzpomíná úspěšný fotbalista rád. Platí to i o vás?
Přesně tak. vždyť jste pořád na hřišti, většinou až do tmy. V Nedašově bylo vždycky plno a v neděli na zápase žáků jsme se prali o každý dres.
Co vám oproti ostatním hráčům chybělo a nešlo?
Každý fotbalista má nějakou slabinu. Já byl menšího vzrůstu, takže jsem to měl v dorosteneckém věku složitější. Ale fotbal mně šel, ve třinácti letech jsem přestoupil do Sigmy Olomouc, kde jsem vyhrál první mládežnický titul.
Začala pohádková kariéra…
Mým dalším angažmá se stal tehdy ještě druholigový Zlín. Uběhl rok a hlásil jsem se u trenéra Petržely ve vršovickém Ďolíčku.
Máte ve sbírce nespočet gólů. Vzpomenete si na úplně první ligový?
Na něj si pamatuji přesně. Hráli jsme s Bohemkou v Liberci a prohrávali chvíli před koncem 1:2. Po jednom dlouhém nákopu svedl Pavel Mareš souboj s libereckými obránci. Prodloužil míč hlavou za obranu přímo na mě a po střele pod břevno jsem běžel slavit. Soupeři ale v závěru rozhodli o výhře gólem Jiřího Štajnera z pokutového kopu.
Kterou trefu považujete za nejdůležitější? Tipuji tu v Lize mistrů za Slavii doma proti Bukurešti…
Máte pravdu. Asi svým významem nejdůležitější byla. Ale i branka v Bukurešti hlavou na 1:1 byla důležitá, znamenala postup ze třetího místa skupiny Ligy mistrů do tehdejšího poháru UEFA. Měl jsem tu čest skórovat dvakrát i v derby pražských „S“, vždy na Letné a v poslední minutě. (směje se) Tyhle góly měly zvláštní náboj.
Ještě k domácí trefě do sítě Bukurešti. Šlo o historicky první branku červenobílých v Lize mistrů. A vy tehdy vstoupil do klubových análů.
Historický je celý příběh. Když najednou vyběhnete na trávníky Ajaxu, Arsenalu, Valencie… Vážně skvělé pocity.
Naposledy k utkání s rumunským celkem na Strahově. V zápase jste udělal kličku, která v celkovém součtu sice nevyšla, ale UEFA podle ní natočila instruktážní video. Vzpomenete si na moment?
Šlo o zápas, kdy vám prostě vyjde všechno, věříte si, dovolíte si víc. Když je vhodný moment pobavit lidi, hráči by měli takové kličky zkoušet. Já ale rozesmál hlavně spoluhráče, protože míč skončil v zámezí a UEFA podle toho udělala video. Byli jsme skvělá parta.
Kromě české scény jste si vyzkoušel i Turecko. Jde o takové peklo, jak se povídá?
Turecko je země, kde se věci nemění ze dne na den, ale z hodiny na hodinu. Trávili jsme hodně času ve fotbalových kempech, přišlo mi, že neustále sedím v letadle. Nalétal jsem desítky tisíc kilometrů a zažil všechno možné. Zemětřesení, cestu letadlem, které nemohlo hodinu přistát, plné stadiony i neskutečnou euforii.
Vrcholová kariéra ale není nekonečná. Jak si pochvalujete v Libiši roli trenéra, byť zatím hrajícího? Chtěl byste se koučování věnovat až definitivně pověsíte své kopačky na hřebík?
Ještě se cítím víc hráčem než trenérem. Někdy je složité hodnotit, když utkání vidím ze hřiště, ale zatím se necítím na to stát jen u lajny, křičet na fotbalisty a dělat si poznámky. Trénoval jsem přípravky, žáky, dorost a teď poprvé vedu dospělé. Mám výhodu, že jsem něco odehrál. Na druhou stranu to, že za sebou máte Ligu mistrů, neznamená, že jste dobrý trenér. Učím se neustále.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
