×

Galerie: Franco Sbarro a jeho nejšílenější kreace

Function Car (1978). Celých 7,1 metru dlouhá pojízdná kancelář postavená na základu Cadillacu Eldorado. Uvnitř najdete 6 křesel s vlastními popelníky, dva pracovní stoly, televizi, telefon a „moderní“ výpočetní techniku. Určeno pro ropné magnáty.

Windhawk 6x6 (1979). Šestikolová verze původního luxusního SUV Windhound, kterou si vyžádal pro potřeby lovu zvěře tehdejší král Saúdské Arábie. Sedačky jsou vysunovací do úrovně stahovací střechy, aby mohl panovník lovit pohodlně za jízdy.

Rolls-Royce Camargue Hunting Car (1980). Další vozidlo pro zákazníka ze středního východu, který požadoval vůz určený ke sportovnímu sokolnictví. V „loveckém Rollsu“ zůstaly všechny komfortní prvky originálu, střecha byla plátěná a přední okno sklápěcí.

Super Twelve (1982). „Superhatchback“ o velikosti klasického Mini, ale s motorem V12 na zadní nápravě. Jednalo se o dva spojené šestiválce Kawasaki o celkovém výkonu 250 koní (184 kW). S hmotností jen 800 kg byl sprint z 0 na 100 km/h otázkou 5 vteřin.

Biturbo (1984). Rozsáhle upravený Mercedes-Benz 500 SEC s dvakrát přeplňovaným pětilitrovým osmiválcem o výkonu 350 koní (257 kW). Maximální rychlost této krvavě rudé střely byla 274 km/h. Červené bylo nakonec všechno, dokonce i okraje čelního okna.

Challenge (1985). Supersport, který dotáhl tehdy populární klínovitý design do absurdna. Používal pětilitrový osmiválec Mercedes se dvěma kompresory a výkonem 380 koní (279 kW). Uvnitř byly v rozích dveří bizarně umístěny televizory s videorekordérem.

Monster G (1987). Základ tohoto šíleného teréňáku pochází z podvozku Range Roveru, na který byla přimontována kola z Boeingu 747 obutá do speciálních terénních pneumatik Goodyear. Motor? V8 od Mercedesu o objemu 6,4 litru a výkonu 350 koní (257 kW).

Osmos (1989). Přehlédněte onen pekelný design i dvanáctiválec od Jaguaru, na konceptu Osmos jsou nejúžasnější jeho takzvaná orbitální kola. Postrádají klasicky střed, jsou na vnitřní straně uchycena letmo a využívají obřích ložisek. Poháněna jsou řetězem.

Chrono (1990). Tento výtvor byl jen o drtivé akceleraci. Vzadu se objevil 3,5litrový šestiválec o výkonu 500 koní (368 kW) z BMW M1 a díky monokoku z kompozitních materiálů byla celková hmotnost vozu 600 kg. Výsledek? Zrychlení 0-100 km/h za 3,5 s.

Ellipsis (1997). Takto dopadla spolupráce Franca Sbarra a francouzského designéra Philippa Charbonneauxe. Koncept futuristického vozítka s netradičně uspořádanou čtveřicí kol, oblou aerodynamickou karoserií a teoretickou maximální rychlostí 300 km/h.

Espace Spider (1998). Koho by napadlo uříznout střechu rodinnému MPV? Možná tak moderátory Top Gearu a ještě předtím studenty Franca Sbarra. Technika zůstala z větší části netknutá, zato aerodynamika byla absencí střechy i čelního okna rapidně vylepšena.

Aero (2000). Koncept rychlostního motocyklu fungujícího jako jedno velké přítlačné křídlo. Do samotné karoserie byl pod odklápěcím dílem „uzavřen“ i sám jezdec, zatímco motorku ovládal řídítky umístěnými v předním orbitálním kole pod malým spoilerem.

Bi-moto Scorpius (2000). Jedno z těch vozidel, které mělo spojovat adrenalinovou jízdu na motocyklu s bezpečnou jízdou v autě. Konstrukce dokonce umožňovala stroj naklánět do zatáček. Dvojici oddělených zadních kol poháněly dva litrové motory Yamaha.

Family Dragster (2001). Obří čtyřmístný „dragster“ se zadními koly z traktoru a leteckým motorem Merlin o objemu 27,5 litru a výkonu kolem 1500 koní (1103 kW). Celková hmotnost se pohybuje kolem 5 tun, takže dynamiku opravdového dragsteru nečekejte.

Picasso Cup (2002). Díváte se na rodinné MPV Citroën Picasso, které prošlo klasickou závodní úpravou, ale stále bylo částečně „rodinné“ díky čtyřem skořepinám uvnitř. Pod kapotu dostalo závodní motor o 250 koních (184 kW) z rallyového Peugeotu 306 S16.

Berlingo Bourlingueur (2003). Další rok šel Sbarro a jeho studenti na věc úplně jednoduše a z praktického Citroënu Berlingo vytvořili praktické terénní Berlingo. Mělo výkonnější šestiválec ze sedanu C5 a kvůli hezčím proporcím byla snížena linie střechy.

Autobau (2010). Zpátky k avantgardním supersportům. Autobau tehdy v Ženevě zaujalo nevšedním designem a netradičním způsobem nastupování do kabiny přes odklápěcí střed vozu. Používalo dvanáctiválec Ferrari o výkonu 550 koní (404 kW).

Two For 100 (2011). Další koncept vznášející otázku, zda není Franco Sbarro doopravdy mimozemšťanem. Vozítko s kopulovitou kabinou však bylo odpovědí na stále populárnější segment úsporných vozů. Vážilo jen 500 kg a mělo tříválec o objemu 600 ccm.

ES-13 Fleche Rouge (2013). Vize závodního prototypu budoucnosti pro závod 24h Le Mans. Ačkoliv vypadá, že bude plivat oheň a neustále pálit gumy, je překvapivě úsporný. Má totiž pouze čtyřválec o 156 koních (115 kW) a celkovou hmotnost 900 kg.

Mojave (2017). Zatím poslední práce Franca Sbarra a jeho studentů. Koncept futuristického hot-rodu, který má vepředu uložený čtyřlitrový osmiválec Jaguar o výkonu 300 koní (221 kW). Auto bylo navrženo a postaveno během jediného školního roku.