„Do lesa nejvíce lákají hřibovité houby, jako například hřib smrkový,“ říká mykolog Jaroslav Malý, „ale už naši dědové s oblibou sbírali kupříkladu ryzce, třeba ryzec syrovinka, který se dá jíst i zasyrova, dříve se pekla na kamnech a poté se jen posolila a posypala kmínem.

„Ryzec peprný se sice popisuje jako nejedlý, protože pálí,“ vysvětluje odborník, „ale kdybyste ho nakrájeli na plátky a přidali k němu pokrájenou slaninu, která dokáže jeho peprnou chuť vytáhnout, je to pochoutka.“

Neprávem opomíjené bývají také holubinky, například holubinka trávozelená, kterou můžeme nastrouhat a připravovat jako cmundu. „U holubinek platí jednoduché pravidlo, že ty jedlé nepálí a ty nejedlé pálí.“

Oblíbenými houbami jsou bedly. „I mezi nimi jsou jedovaté druhy,“ varuje pan Malý a doporučuje sbírat pouze ty, které mají tygrovitě zbarvený třeň tvořený šupinkami a pohyblivý prstýnek. „Kdybyste ho ochutnali, ucítíte moučnou chuť připomínající lískové oříšky,“ radí dále a zároveň dodává: „Existuje šest druhů jedovatých bedel, které se poznají podle toho, že když do nich škrábnete, červenají. Navíc mají hladký třen bez šupinek.“

„Máme dokonce i jedovaté žampiony,“ poznamenává Jaroslav Malý a uvádí jako příklad pečárku zápašnou. Když škrábnete do jejího klobouku, místo vrypu okamžitě zežloutne. „Pečárek je řada druhů, některé po tomto jednoduchém testu červenají, jiné nemění barvu vůbec.“

Od muchomůrky zelené se pak dají odlišit podle barvy lupenů, které jsou u žampionů šedohnědé a postupně se zbarvují do hněda až hnědo-černa. Muchomůrka zelená má vždy čistě bílé lupeny. „Důležité je také podívat se dolů,“ radí mykolog. U žampionů totiž chybí pochva, tzv. kalich smrti, který je u muchomůrek velice výrazný.