Za necelý rok svého trvání vláda admirála Kolčaka definitivně zahubila a rozvrátila frontu i týl, zhodnotilo Kolčakovu éru na podzim 1919 provolání Československého vojska na Rusi. Kdo vlastně byl admirál Kolčak? A proč jej českoslovenští legionáři v Rusku nejdříve podporovali, aby poté přispěli k jeho zkáze?

Námořní důstojník řady tváří

Alexandr Vasiljevič Kolčak se narodil podle starého carského kalendáře 4. listopadu 1874 v Petrohradě a od mládí působil jako námořní důstojník. Po vypuknutí první světové války velel vlajkové lodi baltské flotily a v srpnu 1916 převzal coby viceadmirál velení ruské flotily v Černém moři.

close Velitel Černomořské flotily, viceadmirál Alexandr Vasiljevič Kolčak v roce 1916 info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, sken z Admirál Kolčak, nejvyšší vládce Ruska, P. N. Zyrjanov zoom_in Velitel Černomořské flotily, viceadmirál Alexandr Vasiljevič Kolčak v roce 1916 Poté, co v Rusku došlo v únoru 1917 k první revoluci a nastolení takzvané prozatímní vlády, vznikl ve vedení armády včetně námořnictva chaos. Kolčak byl v této situaci pozván v červnu 1917 do Petrohradu na vládní zasedání, aby zde prezentoval svůj pohled na situaci a navrhl možná řešení.

Kolčakovo hodnocení znělo, že ruské ozbrojené síly jsou zcela demoralizovány. Jako jediný recept na záchranu země viděl obnovení přísné disciplíny a znovuzavedení trestu smrti v armádě a námořnictvu.

Věděli jste, že Čechoslováci měli svou flotilu? Přečtěte si, jak to s ní dopadlo:

Během této doby o něm mnohé organizace a konzervativně laděné noviny hovořily jako o budoucím diktátorovi. V Petrohradě vznikla řada nových a tajných organizací s cílem potlačit bolševické hnutí. Některé z nich žádaly Kolčaka, aby se jim postavil do čela.

Zprávy o těchto záměrech ale pronikly i k tehdejšímu ministru války a válečného námořnictva Alexandru Kerenskému, plánujícímu novou ruskou ofenzívu (jedním z jejích nejvýraznějších projevů byla červencová bitva u Zborova, v níž se vyznamenaly československé legie, jež se záhy poté začaly s Kerenského souhlasem rozšiřovat, pozn. red.).

| Video: Youtube

Kerenský se rozhodl možnému spiknutí předejít a nařídil Kolčakovi okamžitý odjezd do Spojených států amerických. Vhodnou záminku mu dalo pozvání amerického admirála Jamese H. Glennona, vyzývající Kolčaka, aby přijel do USA jako vojenský pozorovatel a informoval americké námořnictvo o strategické situaci v Bosporu.

Po Velkém říjnu

Slavná Velká říjnová revoluce, po níž se bolševici v čele s Vladimírem Iljičem Leninem chopili v Rusku moci, zastihla Kolčaka v Japonsku. Tam ještě v prosinci navštívil britskou ambasádu v Tokiu a nabídl své služby „bez jakýchkoli podmínek“ Britům. Později to vysvětloval tím, že jako podporovatel prozatímní vlády považoval za věc své cti pokračovat ve válce v Německem (kterou bolševici chtěli Brestlitevským mírem ukončit).

Historické legionářské téma si bere za své nová česká počítačová hra Last Train Home:

Britové Kolčakovu nabídku přijali a pověřili ho, aby převzal velení ruských jednotek střežících rusko-čínskou železnici v Mandžusku. Tam měla podle britské vlády vzniknout základna pro svržení bolševické vlády, aby Rusko znovu vstoupilo do války s Německem. Kolčak se o koordinaci sil bývalé carské armády (bílých) v Mandžusku opravdu pokusil, ale neuspěl. K vojenskému puči tehdy ještě nedošlo.

V říjnu 1918 se přesunul do sibiřského Omsku, kde chtěl vstoupit do formující se dobrovolnické protibolševické armády. Po příjezdu do města mu však zdejší sibiřská protibolševická vláda, nazývaná prozatímní vláda autonomní Sibiře či prozatímní vláda Ústavodárného shromáždění na Sibiři, nabídla křeslo ministra války, které přijal.

close Velitelé Alexandr V. Kolčak a A. V. Timireva (oba sedící) s vedoucím britské mise generálem A. Knoxem a britskými důstojníky během cvičení na východní frontě info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, nahrál George Šuklin, Státní muzeum politických dějin Ruska zoom_in Velitelé Alexandr V. Kolčak a A. V. Timireva (oba sedící) s vedoucím britské mise generálem A. Knoxem a britskými důstojníky během cvičení na východní frontě

Pro 14členný kabinet to byl cenný úlovek, protože Kolčak v něm byl jedinou mezinárodně uznávanou osobností. Vláda doufala, že se na ni přesune respekt, jemuž se těšil například u šéfa britské vojenské mise generála Alfreda Knoxe.

Listopadový převrat

V listopadu však začali v prozatímní vládě nabývat stále většího vlivu eseři, tedy Strana socialistů revolucionářů, proti nimž se začala formovat vojenská opozice. Kolčak dostal první nabídku na převzetí úplné moci 16. listopadu 1918, tehdy ji ale ještě odmítl.

O dva dny později, v pondělí 18. listopadu 1918, provedl oddíl kozáků pod vedením atamana Krasilnikova v Omsku převrat, při němž esery v prozatímní vládě zatkl a zbývající členy kabinetu přiměl hlasovat pro Kolčaka coby novou hlavu vlády s rozšířenými pravomocemi.

Pro historiky je bitva u Zborova událostí plnou mýtů:

Kolčak se tak stal poněkud samozvaným nejvyšším vládcem Ruska a vrchním velitelem Bílé armády s absolutní mocí. Zatčení eseři byli vyhoštěni a uchýlili se do exilu v Evropě.

Po završeném převratu vydal nový premiér následující prohlášení: „Nepůjdu ani cestou reakce, ani osudovou cestou stranické politiky. Za svůj hlavní cíl jsem si stanovil vytvoření bojeschopné armády, vítězství nad bolševismem a nastolení práva a pořádku, aby si lid mohl bez překážek vybrat formu vlády, jakou si bude přát, a realizovat velké ideje svobody, jež jsou nyní hlásány po celém světě. Vyzývám vás, občané, k jednotě, k boji s bolševismem, k práci a obětem.“

close Admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak v roce 1919 info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak v roce 1919

Za vznosně znějícími slovy se však skrývala hrůzovláda, k níž přispěla i admirálova nízká sociální inteligence. „Kolčak byl muž s velmi špatnými sociálními dovednostmi, byl náladový, melancholický, mlčenlivý a při jednání s lidmi velmi neobratný,“ uvádí historik Richard Pipes.

Vzestup a pád

Když v prosinci vzniklo v Omsku pod vlivem levých eserů, tedy levicového křídla Strany socialistů revolucionářů, proti Kolčakovi povstání, pomohli mu je kozáci i českoslovenští legionáři rychle potlačit. Kolčak však nechal záhy poté popravit na 500 rebelů, proti čemuž už Čechoslováci i mnozí další dosavadní Kolčakovi podporovatelé marně protestovali.

Leví eseři začali vzápětí jednat s bolševiky a v lednu 1919 připojili své jednotky k Rudé armádě. V boji proti ní začal Kolčak velitelsky i lidsky selhávat.

Jak si českoslovenští legionáři museli cestu z Ruska vybojovat:

„Kolčakova vojenská diktatura se brzy projevila jako prakticky nekontrolovatelný a zkorumpovaný režim, dopouštějící se řady zločinů, dnes bychom řekli zločinů proti lidskosti. Patřila sem řada politických vražd jejích odpůrců, likvidace a pronásledování skupin obyvatelstva, kterých se dopouštěli velitelé i příslušníci některých jednotek Kolčakovy armády či zástupci jeho vlády ve městech,“ píše o spisovatel Pavel Jaroslav Kuthan v textu Admirál Kolčak a čs. legionáři.

S takovým přístupem ztrácela Kolčakova armáda rychle podporu a během necelého roku byla poražena. 14. listopadu 1919, rok po úspěšném převratu, padl Omsk do rukou Rudé armády.

close Poslední snímek Alaxandra Kolčaka, pořízený v roce 1920 před jeho popravou info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Poslední snímek Alaxandra Kolčaka, pořízený v roce 1920 před jeho popravou Kolčak ještě stačil ustoupit a přesunout své velitelství do Irkutska, ale 4. ledna 1920 byl donucen odstoupit, když se moci v tomto městě chopila skupina socialistických revolucionářů a menševiků. Dostal se pod ochranu legií, ale Češi už s ním nechtěli mít nic společného. Doporučili západním spojencům, aby Bílou armádu dál nepodporovali, a Kolčaka předali 15. ledna 1920 irkutským úřadům, konkrétně zvláštní vyšetřovací komisi vlády Politického centra.

Očekávali, že bude souzen, jenže irkutská vláda byla ještě v lednu svržena a moci se chopili tamní bolševici. Irkutský bolševický sovět pak nechal Kolčaka 7. února 1920 v 5:00 ráno bez soudu zastřelit a jeho tělo vhodit do řeky Angara.