„Ani prezident Spojených států amerických nestojí nad zákonem,“ argumentoval v červenci 1974 před Nejvyšším soudem zvláštní žalobce v procesu Watergate Leon Jaworski.
Houževnatý právník se snažil dobrat magnetofonových nahrávek, na nichž mělo být zachyceno celkem 64 hovorů vedených přímo v Bílém domě, jichž se až na jeden účastnil osobně prezident Nixon. Podle Jaworskiho byly tyto hovory součástí zločinného spiknutí s cílem zabránit zjištění pravdy v aféře Watergate.
Prezident vydání pásek odmítal, odvolával se přitom na exekutivní výsadu založenou na obecném zájmu, aby jednání vlády bylo důvěrné. Před Nejvyšším soudem s tím ale nepochodil.
„Nárok na exekutivní výsadu nesmí žalobě blokovat přístup k důkazním materiálům, důležitým pro soudní řízení ve věci trestného činu pochybení vysokých vládních úředníků, zejména ne, pokud tyto materiály mohou prokazovat, že k tomu došlo při zločinném spiknutí,“ rozhodl v úterý 30. července 1974 Nejvyšší soud.
Pro Nixona to znamenalo, že jeho dny v Oválné pracovně budou už brzy sečteny – a že z ní neodejde s fanfárami.
Lepicí páska přes západku
Celá aféra Watergate začala o více než dva roky dříve, v noci na sobotu 17. června 1972. Tu noc krátce po půlnoci prováděl Frank Wills, noční hlídač kancelářského komplexu Watergate ve Washingtonu, kde měla sídlo centrála Demokratické strany, rutinní prohlídku budovy. Na jedněch dveřích vedoucích k podzemnímu parkovišti si všiml lepicí pásky udržující západku zámku v zapadlé podobě, aby se dveře nedaly zamknout. Pásku odlepil a pokračoval v obchůzce, ale když se po nějaké době na místo vrátil, zjistil, že dveře jsou přelepené znovu. Zavolal tedy policii.
Přivolaná dvojice policistů s ním začala prohledávat celý komplex a v kanceláři ústředí Demokratické strany narazila na ukrývající se pětici mužů.
„Tito muži byli později identifikováni jako Bernard L. Barker, Virgilio Gonzalez, Eugenio Martinez, James W. McCord Jr. a Frank Sturgis,“ uvedl blog Rediscovering Black History.
K přelepení několika západek od dveří se přiznal McCord a celá pětice se tvářila jako obyčejní zlodějíčci, jenže tak úplně nevypadali. „Říkal jsem si, že si nepamatuji, že bych kdy chytil zloděje, který by na sobě měl oblek a kravatu a byl ve středním věku,“ vzpomínal později pro ABC News jeden ze zasahujících policistů Paul Leeper.
A na místě bylo i víc indicií, kvůli nimž oba pochůzkáře napadlo, že o obyčejné vloupání nejde. „Byla tam odposlouchávací zařízení, pera se slzným plynem, spousta ruliček filmového pásu, zámečnické nástroje a tisíce dolarů ve stodolarových bankovkách,“ popsal ABC News Leeperův parťák John Barrett.
Všech pět údajných zlodějů bylo na místě zatčeno. I když udali falešná jména, brzy byla zjištěna jejich pravá totožnost – a s ní i to, že čtyři z nich pracovali v minulosti na Kubě pro americkou tajnou službu CIA, jež se snažila svrhnout Fidela Castra.
Nastupují noviny
První novinová zpráva o vloupání vyšla už v nedělním vydání amerického deníku The Washington Post, a to přímo na titulní straně. Nebyl však pod ní podepsán ani Bob Woodward, ani Carl Bernstein – což je dvojice reportérů The Washington Post, jimž bývá odhalení celé aféry Watergate přisuzováno – ale Alfred E. Lewis, policejní reportér se 36letou praxí. „Dělal policejního reportéra tak dlouho, až si sám myslel, že je policajt,“ glosoval to James M. Perry, autor případové studie Watergate.
Pro noviny tím ale případ neskončil. „Vloupání do kanceláře politické strany v roce prezidentských voleb zavánělo již od začátku politickým skandálem,“ napsal v roce 1993 český mediální analytik Milan Šmíd.
Vedoucí redaktor Barry Sussman proto vyslal do terénu nejenom Lewise, ale také mladého a ambiciózního reportéra Boba Woodwarda, kterého poslal, ať sleduje soud, u nějž si zadržení vyslechnou žalobu. Také mu sdělil, že jeden ze zadržených, James McCord, už uvedl, že dříve pracoval pro CIA. „Do prdele,“ utrousil prý v odpověď Woodward.
Ještě během dne se k němu jako druhý a zkušenější reportér připojil Carl Bernstein; a v pondělním vydání už oba představili nový článek, podle nějž McCorda platil jako svého „bezpečnostního poradce“ Výbor pro prezidentovo znovuzvolení. Odhalit tuto vazbu jim pomohl zpravodaj jejich deníku z Bílého domu Carroll Kilpatrick. „Znám toho chlapa,“ zavolal reportérům, když si všiml informace o agentově zatčení.
Do hlubin spiknutí
Šéf Výboru pro prezidentovo znovuzvolení a bývalý ministr spravedlnosti John Mitchell nicméně prohlásil, že McCord měl na starosti jen instalaci bezpečnostního systému ve volebním štábu republikánů a celá akce Watergate byla čistě jeho věc.
Woodward s Bernsteinem ale pracovali dál. V písemnostech zadržených, do nichž jim dovolil nahlédnout jeden jejich známý policista, narazili na jméno PR manažera Howarda Hunta a zjistili, že Hunt pracoval pro Nixonova osobního poradce Charlese W. Colsona.
V té době se ozval Woodwardovi poprvé anonymní zdroj vystupující pod přezdívkou Deep Throat (v roce 2005 bylo zveřejněno, že šlo o tehdejšího zástupce ředitele FBI Williama Marka Felta) a sdělil mu, že právě Hunta považuje FBI za hlavního organizátora vloupání do Watergate.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons
zoom_in
Zástupce ředitele FBI Mark Felt, známý také jako 'Hluboké hrdlo' - tajný informátor Woodwarda a Bernsteina
Během léta 1972 se případu věnovaly souběžně s The Washington Post i další noviny, například The New York Times, jejichž reportéři přinesli informaci, že policie zkoumá bankovní účet jednoho ze zadržených, přes nějž se přelévaly velké částky.
Woodward s Bernsteinem se na to začali ptát a od jednoho z vyšetřovatelů se dozvěděli, že větší částku 25 tisíc dolarů poukázal na tento účet i kdosi jménem Kenneth Dahlberg. Zjistili, že v roce 1968 to byl šéf Nixonovy kampaně na Středozápadě, a zeptali se ho na to. Potvrdil, že takovou částku posílal, ale podle něj měla jít na kampaň. Jak se ocitla na lupičově účtu, nevěděl. Všechny tyto poznatky sepsali oba reportéři v článku, který vyšel začátkem srpna.
Kozy ve ždímačce
V září začal soud s pěticí obviněných lupičů, ten ale ponechával otázku podivného bankovního účtu stranou. Reportéři však i s pomocí tajného „přítele“ Deep Throat rozkrývali tyto finance dál a na konci září zveřejnili článek, podle nějž John Mitchell ovládal osobně tajný republikánský fond, který sloužil ke shromažďování informací o demokratech.
Tehdy došlo k jedné z nejslavnějších epizod celé aféry: Bernstein totiž Mitchella požádal předem o vyjádření, jenže bývalý politik mu místo toho začal vyhrožovat: „Tyhle kecy chcete dát do novin? Jestli to otisknete, skončej kozy Katie Grahamové (vydavatelky The Washington Post, pozn. red.) v pěkně tvrdý ždímačce! To je nejhorší žvást, co jsem kdy slyšel!“
Novináři ani vydavatelka se ale zastrašit nedali. Příběh vyšel včetně zveřejnění Mitchellova výlevu – a Katie Grahamové vynesl nebývalou popularitu. Její zubař jí na znamení sympatií vyrobil ze zubařského zlata miniaturní ždímačku i s funkční klikou a její přítel, slavný americký sloupkař Art Buchwald, jí jako upomínku věnoval přívěsek na krk v podobě malého zlatého ňadra.
Čas politické odplaty
Další vývoj ale už pro noviny tak úsměvný nebyl. Nixon totiž navzdory všemu 7. listopadu 1972 v prezidentských volbách opět velmi přesvědčivě zvítězil, když porazil svého vyzyvatele George McGoverna o 18 milionů hlasů.
„Pro Bílý dům to byl čas odplaty. Žádné další zprávy pro The Washington Post; Bílý dům odřízl dokonce i Dorothy McCardleovou, sympatickou 68letou dámu, která psala pro Post jen o společenských událostech v něm,“ popsal praktiky mstící se vítězné politické garnitury James M. Perry.
Většina novin dala v té době od Watergate ruce pryč, Bernsteinovi s Woodwardem hrozilo, že zůstanou na pranýři. Aby přišli s nějakými novinkami, pokusili se kontaktovat porotce z procesu s pěticí údajných lupičů, ale málem se za to ocitli ve vězení.
Na druhé straně: soud s „lupiči“ pořád běžel. A soudce John Sirica byl jedním ze dvou mužů, kdo jejich články četl. Tím druhým byl senátor Sam Ervin, který se chystal zahájit senátní vyšetřování celého případu.
Důležitý průlom
V lednu 1973 začala veřejná soudní slyšení s lupiči (všichni byli nakonec odsouzeni na víc než rok vězení) a v únoru schválil Senát vznik zvláštního senátního výboru pro vyšetřování Watergate. V květnu začala jednání tohoto výboru přenášet televize, což bylo do té doby nevídané novum.
A Woodwarda kontaktoval opět Deep Throat, aby mu sdělil, že jako zajímavý svědek by měl být vyslechnut prezidentův poradce Alexander P. Butterfield.
Woodward tuto informaci výboru opravdu postoupil – a Butterfield v červenci 1973 prozradil, že v Bílém domě bylo s Nixonovým vědomím instalováno odposlouchávací zařízení a že se veškerá konverzace tajně natáčela na magnetofonové pásky.
Toto odhalení znamenalo v celém případu zásadní zvrat. „Myslím si, že nás nakonec zachránily právě ty pásky. Bez nich by se pravda nikdy nevyjevila,“ uvedla později Grahamová.
Sobotní noční masakr
Soud i Senát zažádaly prezidenta o poskytnutí nahrávek, ale Nixon to odmítl s odvoláním na už zmíněnou výsadu výkonné moci.
Soudce Sirica si tedy o ně řekl formou soudního nařízení a jeho příkaz potvrdil v říjnu 1973 i odvolací soud. Nixon je ale nevydal ani pak. Nabídl jejich písemné shrnutí výměnou za slib, že žádné další dokumenty z prezidentského úřadu už po něm nikdo nebude chtít.
Tehdejší zvláštní žalobce v aféře Watergate Archibald Cox tuhle dohodu odmítl a Nixon přešel do protiútoku: nařídil nejvyššímu státnímu zástupci Elliotu Richardsonovi, aby Coxe vyhodil. Následovala událost, jež vstoupila do dějin jako „sobotní noční masakr“: Richardson odmítl Nixonův příkaz splnit a spolu se svým zástupcem Williamem D. Ruckelshausem v sobotu 20. října raději rezignoval.
„Coxe nakonec propustil jeho poslušný nástupce Robert Bork. Mnoho odpovědných amerických představitelů se doslova bálo státního převratu v Bílém domě,“ komentovala událost encyklopedie Britannica.
Pomohly protesty
To už se ale strhla bouře veřejných protestů, která nakonec přiměla Nixona, aby pásky vydal. Z devíti požadovaných nahrávek jich ovšem odevzdal jen sedm a na jedné z těch sedmi chybělo 18,5 minuty záznamu, což podle odborníků nebyla náhoda.
V březnu 1974 bylo sedm Nixonových významných spolupracovníků (včetně Johna Mitchella) odsouzeno za to, že se snažili aféru zakrýt, a v květnu zahájil soudní výbor Sněmovny reprezentantů formální impeachment, tedy proces směřující k Nixonovu odvolání. Coxův nástupce Leon Jaworski začal žádat další nahrávky a Nejvyšší soud nakonec rozhodl, že prezident je musí vydat.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, public domain
zoom_in
Richard Nixon rezignuje před televizními kamerami
V pondělí 5. srpna odevzdal Nixon dosud utajovanou nahrávku, jež ho usvědčovala, že výslovně souhlasil s plánem, jak ovlivnit vyšetřování Watergate, aby se utajila spojitost mezi aférou a prezidentským úřadem.
Posledních 10 kongresmanů, kteří až dosud vystupovali proti impeachmentu, stáhlo svou podporu. Nixon poznal, že prohrál, a 8. srpna oznámil v přímém televizním přenosu svou rezignaci. Den poté odstoupil.
