„Dne 25. února byl v Chebu na příkaz několika důstojníků zabit generalissimus vévoda z Frýdlantu Valdštejn spolu s hrabaty Trčkou a Kinským kvůli velké zradě, po jejímž odhalení uherský král Ferdinand III. je o to požádal. Sám jsem viděl pokoj v Chebu, který má dvoje pokojové dveře, na nichž zůstala i Valdštejnova krev a kde se nedalo uklidit, a také schody, po nichž byl stažen za nohy jako mršina. Před hodinou velký vévoda stal se rázem tím nejnižším a nejnehodnějším člověkem, tak Pán může srazit mocné z trůnu,“ napsal ve svých pamětech o Valdštejnově vraždě, spáchané roku 1634, okresní soudce Michael Heubel, válečný komisař hrabství Schwarzburg-Rudolstadtského, jehož záznam citují stránky Svět Habsburků.

Český vojevůdce Albrecht z Valdštejna nikdy neztratil žádnou bitvu. Porazil jej až jeho vlastní císař, který ho začal považovat za zrádce:

Zdroj: Jaroslav Krupka, Jakub Vítek, Jan Herzán

Docela přesně tak vystihl, k čemu vlastně v domě na chebském náměstí došlo: Jeden z nejmocnějších mužů své doby byl nejen zabit, ale také se jakoby mávnutím kouzelného proutku proměnil v očích svých současníků v naprostého zatracence, zavrženého nejen lidmi, ale i Bohem. Proč k tomu došlo a proč vlastně musela být prolita jeho krev?

Chudý, ale hrdý šlechtic

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna se narodil na rodové heřmanické tvrzi nedaleko Jaroměře 14. září 1583 (v některých pramenech uváděné datum 24. září vzalo zřejmě svůj původ v gregoriánské reformě kalendáře zavedené o rok dříve papežem Řehořem XIII., podle níž měl po čtvrtku 4. října 1582 následovat pátek 15. října, aby se odstranil nesoulad mezi slunečním a kalendářním rokem).

Ačkoli se často zdůrazňuje Valdštejnův chudý původ, byla by chyba představovat si pod tím bídu. Valdštejnův otec Vilém sice opravdu patřil k nejchudším představitelům valdštejnského šlechtického rodu, ale přesto se účastnil prací v komisích zemského sněmu, v letech 1591 a 1592 byl hejtmanem hradeckého kraje a rodinu uměl zajistit. „Život na heřmanické tvrzi se rozvíjel jen ve skromných poměrech, nikoliv však v nedostatku,“ popisuje životní podmínky, v nichž pozdější vojevůdce vyrůstal, historik Jindřich Francek v biografii Albrechta z Valdštejna Navzdory závisti.

Jak si Albrecht z Valdštejna vyrovnával účty:

Vojáci rabují statek, obraz Sebastiaena Vrancxe, zachycující výjev z počátku třicetileté války. K podobným scénám docházelo v průběhu tohoto celoevropského konfliktu také v českých zemích, několikrát i v Praze
Když si Praha oddechla od Sasů, přivalil se Valdštejn. A chystal děsivé divadlo

Na úporné Valdštejnově snaze se v životě prosadit a zůstat nepřehlédnutelný se možná podepsalo to, že poměrně záhy přišel o oba rodiče: jeho matka Markéta Smiřická ze Smiřic zemřela, když mu bylo deset, a otec ji následoval na věčnost jen o pouhé dva roky později. Albrecht i jeho dvě sestry osiřely, přičemž naživu v té době už nebyli ani jejich prarodiče z otcovy strany, ani náchodská babička Hedvika Smiřická.

Děti byly svěřeny poručníkům a sám Albrecht byl v roce 1599 vyslán na protestantskou akademii do Altdorfu, kde se naplno projevila jeho průbojná a nepoddajná povaha. Proslul tam jako výtržník, protože často dával tamějším měšťanům neomaleně najevo, že je šlechtic, který nestrpí od neurozených žádné ústrky. Když jednoho z místních zranil kordem, skončil dokonce na čas v norimberském vězení. Ani poté se ale jeho způsoby nezlepšily, takže akademii i město na vlastní žádost opustil, přičemž toto jeho přání bylo zřejmě trochu vynucené.

Syfilida? Neprokázáno…

Následovalo dvouleté cestování po Evropě, při němž se zdokonalil v jazycích a na univerzitě v Padově se vzdělal mimo jiné v astrologii, které celoživotně propadl a měla později velký vliv na jeho rozhodování.

Po návratu do Prahy v roce 1602 přijal devatenáctiletého Albrechta jeho zámožný příbuzný Adam ml. z Valdštejna, který ho představil šlechtické společnosti, ale žádnou kariéru u katolického dvora mu jako členu protestantské Jednoty bratrské zajistit nemohl. Jedinou šanci na vzestup skýtala armáda. A ctižádostivý výbušný mladík se jí chopil.

Albrecht z ValdštejnaAlbrecht z ValdštejnaZdroj: Wikimedia Commons, Anthony van Dyck, volné díloJako fendrych (nejnižší důstojník pěchoty) nastoupil do císařské armády a zamířil s ní do Uher, kde zastavovala pronikání tureckého vojska do střední Evropy. V Uhrách se zřejmě na přelomu let 1604 a 1605 nakazil něčím, co sám později označoval jako uherskou nemoc a mor, přičemž uherskou nemocí se v tehdejších dobách běžně označovala syfilida.

Právě tou podle mnoha dohadů Valdštejn až do své smrti trpěl, podle historika Francka je to ale nepravděpodobné. „Pokud by tomu tak vskutku bylo, nemohl ji získat při uherském tažení, neboť pak by její stadia kulminovala kolem roku 1610 a 1620. Albrecht z Valdštejna zajisté neměl pevné zdraví, nicméně z celé své rodiny žil nejdéle. V pozdějších letech jej daleko více sužovala dna spojená s řadou potíží (srdečních, žaludečních, střevních),“ uvádí Francek.

Vrchní velitel císařských vojsk Albrecht z Valdštejna se v bitvě u Lützenu střetl se švédským králem Gustavem Adolfem:

Kůň Gustava Adolfa prchá poté, co byl jeho pán sestřelen ze sedla. Švédskému králi uvízla noha ve třmenu, kůň ho pár desítek metrů vláčel
Úděsná bitva. Zasaženého krále uvláčel kůň, uprchlé vojáky čekala masová poprava

Podle Pamětí vojáka Jindřicha Nýdrle z Chodů, tedy českého pána a praporčíka císařské armády, jehož Valdštejn v Uhrách provázel, si Albrecht uhnal nachlazení a navrch utrpěl zranění na ruce. „Nastudivši se a nejsouce na ruku zahojenej, svého zdraví vyšetřoval,“ psal Nýdrle. Podle Francka mohlo jít o zápal plic. Zdravotní problémy vedly k Valdštejnovu návratu z tažení zpátky do Čech, přičemž někdy v té době také konvertoval ke katolické víře.

Keplerovy horoskopy

Od roku 1608 byl hejtmanem ve službách arcivévody Matyáše Habsburského, pro nějž na Moravě najal a postavil pluk německých žoldnéřů kvůli tažení na Prahu proti Matyášovu bratru Rudolfu II., s nímž se Matyáš dostal do mocenského sporu. Spor skončil 24. června 1608 uzavřením libeňského míru, podle nějž Rudolf odstoupil Matyášovi Rakousko, Uhry a Moravu. V roce 1611 se pokusil situaci ještě zvrátit a pozval do Čech pasovské vojsko, ale neuspěl a rok na to zemřel.

Po uzavření míru se Valdštejn vrátil do Prahy a nechal si tu od dvorského astrologa Jana Keplera sestavit slavný a často citovaný horoskop. „Budete nemilosrdný, oddaný jen sám sobě, drsný ke svým poddaným, lakomý, záludný, často unáhlený, také hádavý,“ cituje jej německá veřejnoprávní vysílací síť Westdeutscher Rundfunk.

O popravě 27 českých pánů se dodnes traduje řada omylů - a na mnoho otázek stále nemáme odpověď:

Poprava sedmadvaceti českých pánů dne 21. června 1621
Popravu 27 českých pánů dodnes provázejí mýty, 11 lebek tajemně zmizelo

Prvotní horoskop byl vypracován přes prostředníky, Valdštejn se tehdy s astrologem pravděpodobně vůbec osobně nesetkal a poslal mu pouze své datum narození a jméno. Keplerova věštba ho však hluboce zaujala a později tohoto německého vědce (Kepler byl i významný astronom a matematik) oslovil znovu.

Druhý Keplerův horoskop, vypracovaný zřejmě v roce 1625, varoval tehdy již známého velmože a vojevůdce před hrozícím nesouladem v jeho vztahu s císařem Ferdinandem II. Štýrským a s jeho synem, korunním princem Ferdinandem, přičemž jako zvlášť kritické období viděl začátek roku 1634…

Na absolutním vrcholu

Skutečná cesta na výsluní začala pro pozdějšího frýdlantského vévodu po porážce stavovského povstání v roce 1620. V nastalém celoevropském náboženském konfliktu, jež toto povstání zažehlo, se postavil po bok již zmíněného habsburského císaře Ferdinanda II.

Ten usedl na český i římský trůn po Matyášově smrti v roce 1619 a své definitivní uchopení moci v Čechách si nechal stvrdit monstrózní popravou 27 vzbouřených českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Mezi ty, kdo hojně konfiskovali majetek popravených, se zařadil právě Valdštejn.

Před 390 lety poslal Habsburky spáchaný masakr Sasy proti katolíkům:

Venkované napadají během třicetileté války rabující žoldnéře
Před 390 lety vtrhli do Čech Sasové. Přivedl je sem masakr spáchaný Habsburky

Tyto kroky položily základ jeho budoucího obrovského bohatství. V letech 1623 a 1624 vybudoval ve středních, severních a východních Čechách vlastní mimořádně rozlehlou územní doménu, čítající 64 panství o 117 statcích. Císař v květnu 1624 souhlasil s tím, že se z ní stane frýdlantské knížectví, v červnu pak nechal Valdštejna povýšit na vévodu, a v roce 1627 schválil vznik frýdlantského vévodství s vlastním právem v civilních i trestních věcech.

Na této jeho benevolenci měl velký podíl fakt, že Albrecht z Valdštejna zapojil všechny své statky do válečných dodávek, kde byl v jedné osobě objednavatelem i dodavatelem výstroje, výzbroje i proviantu (podle hesla Válka živí válku), a navíc se rychle prosadil jako nejschopnější vojevůdce katolické strany. V roce 1625 byl jmenován generalissimem, získal vrchní velení nad všemi císařskými vojsky a kráčel od vítězství k vítězství. Ocitl se na absolutním vrcholu.

Začíná pád

Byly to však právě jeho úspěchy, co mu nakonec podrazilo nohy. V očích říšských knížat se začal jevit jako příliš mocný, takže zesilovali svůj tlak na císaře, aby Valdštejna z postu vrchního velitele odvolal – a protože císař potřeboval jejich hlasy pro zvolení svého syna Ferdinanda římským králem, v září 1630 je na sněmu kurfiřtů v Řezně vyslyšel.

Uražený Valdštejn se usadil ve svém nově vybudovaném paláci na Malé Straně v Praze a vrhl se naplno do podnikání, zatímco císařská armáda, zbavená jeho velení, začala na bitevním poli prohrávat. Když saská vojska dobyla v listopadu 1631 Prahu, odkud před nimi Valdštejn bez boje ustoupil, pochopil císař, že takhle to dál nejde, a povolal jej zpátky. Vévoda si sice nadiktoval tvrdé podmínky, ale nabízenou hodnost generalissima přijal a rychle vybudoval na vlastní náklady další čtyřicetitisícovou armádu, kterou opět svými manufakturami sám i vystrojil.

Proces s vůdci stavovského povstání začal 29. března 1621 a nebral ohled na zemské ani na městské právo:

Stavovské povstání začalo druhou pražskou defenestrací v květnu 1618
Mučení a smrt. Někteří předáci stavovského povstání měli být zaživa rozčtvrceni

V listopadu 1632 se střetl v bitvě u Lützenu se švédským králem Gustavem II. Adolfem, jenž byl jeho protipólem a nejschopnějším velitelem protestantské strany. Ten v této bitvě padl, což byla pro protestantský tábor obrovská ztráta.

Valdštejn se ale přesto nestal jednoznačným vítězem, protože se musel z bojiště nakonec stáhnout, což Švédové interpretovali jako své vítězství. On sám svůj ústup přičítal údajné zradě a zbabělosti několika pluků, které prchly z bojiště, a demonstroval svou moc tím, že nechal jejich důstojníky 14. února 1633 na Staroměstském náměstí popravit.

Albrecht z Valdštejna na bitevním poli v bitvě u LützenuAlbrecht z Valdštejna na bitevním poli v bitvě u LützenuZdroj: Wikimedia Commons, Franz Pforr, PDM-owner

Tento krutý akt způsobil, že na něj dvůr začal opět hledět s nedůvěrou, jež se během roku dále stupňovala. Valdštejn totiž na vlastní pěst sjednal příměří se saským vojevůdcem Arnimem a nesouhlasil s uvedením spojenecké španělské armády do Německa. Císař, podněcovaný dvorským okolím, tak nabyl dojmu, že se jej vévoda chystá zradit. A rozhodl se ho předejít.

Poslední cesta

Valdštejn cítil, že se od něj císař odvrací, a aby se pojistil, svolal na 11. ledna 1634 do Plzně své vysoké důstojníky a nechal si od nich podepsat slib věrnosti. Jeden z těch, kdo tento dokument podepsali, ho ale vzápětí zradil: Ottavio Piccolomini, velitel Valdštejnovy osobní stráže, poslal hned po složení slibu udání do Vídně.

Císař se rozhodl jednat: 24. ledna 1634 dal Valdštejna znovu sesadit, avšak tajným patentem, aby nevyvolal armádní vzpouru. Piccolomini a další dva vysocí důstojníci, Jan Matyáš Gallas a Jan z Aldringenu, kteří v Plzni nebyli, dostali za úkol vévodu buď tiše zatknout, nebo zlikvidovat.

Před více než 400 lety skončilo na Bílé hoře povstání českých stavů neslavnou porážkou:

Bitva na Bílé hoře na obraze vlámského malíře Pietera Snayerse (1592 až 1666/67)
Bílá hora přinesla porážku českých stavů. Národní katastrofu ale neznamenala

Zpráva o sesazení se však dostala i k Valdštejnovu švagrovi Adamu Erdmanu Trčkovi, který svého příbuzného neprodleně varoval. Vévoda se sice podivil: „Pán můj, císař římský, jest pán spravedlivý a vděčný, který svých věrných služby jinším způsobem rekognoscíruje, než jak mně psáti ráčíte,“ reagoval. Ale přesto se rozhodl nečekat na svůj osud v Plzni. Usoudil, že nejlépe bude, když se před císařem obhájí sám, a vyrazil se svými zbylými muži směrem k Hamburku, kde hodlal zahájit své ospravedlnění.

Konec v Chebu

V pátek 24. února 1634 odpoledne dojel v čele asi patnácti set vojáků do Chebu. Městu velel skotský plukovník John Gordon, povýšený do této hodnosti před časem samotným Valdštejnem.

Gordona ale záhy vyhledal vrchní strážmistr Trčkova pěšího pluku Walter Leslie, jenž se přidal k Valdštejnově výpravě v Plané a věděl o Valdštejnově sesazení. Plukovníka začal přesvědčovat, že vévoda nesmí z města uniknout, jinak budou oni sami trestáni císařskou armádou za to, že vystupovali jako jeho spojenci.

Bitva u Jankova byla jednou z nejkrvavějších bitev třicetileté války:

Bitva u Jankova, oslava výročí.
Nejkrvavější bitva třicetileté války: u Jankova Švédi vytáhli mistrovský manévr

Zatknout Valdštejna ve městě plném jeho vojáků ale bylo příliš riskantní, proto se oba muži rozhodli, že nejbezpečnější bude noční vražda. Dalším účastníkem spiknutí se tak stal plukovník Walter Butler, jenž se k pochodu připojil se svými muži ve Stříbře a hrál dvojakou roli: na jedné straně se tvářil jako Valdštejnův člověk, na druhé informoval o svém postupu generála Gallase, od něhož přijímal rozkazy. Teď na schůzce s Gordonem a Lesliem souhlasil, že ze svého pluku vybere spolehlivé vrahy.

„Důvěru dostali podplukovník Walter Geraldin, kapitán MacDaniel a rytmistr Walter Deveroux, kteří se obklopili vojáky, jimž mohli věřit,“ píše historik Francek.

Velké vraždění

Plán se uskutečnil následovně: Gordon ubytoval Valdštejna v Pachelbelovském domě na náměstí a pozval jeho věrné Adama Trčku, Kristiána Illowa, Viléma Kinského a sekretáře Jindřicha Niemanna na večerní banket v nedalekém hradě. Hosté se dostavili včas, nebyli však uvedeni do paláce, ale do takzvaného küchelhausu při jeho západní stěně, protože je vrahové potřebovali mít v menší místnosti.

Pak dal Leslie tajně vytáhnout padací most a postavil k němu čerstvé stráže, vybavené heslem, které Valdštejnovi muži neznali.

Když byla hostina v nejlepším, vpadli domluvení vrazi pod velením podplukovníka Waltera Geraldina a rytmistra Waltera Deverouxe do místnosti: „Wer ist gut Kaiserich?“ („Kdo je dobrý procísařský?)“ vykřikl Geraldin.

V říjnu 1620 se u Starého Smolivce, v místě, jemuž se poté začalo říkat na Vraždě, odehrála krutá bitva:

Bitvy z období třicetileté války jsou častým předmětem rekonstrukcí ze strany příznivců oživené historie, v letošním roce bohužel znemožnila pořádání řady z nich opatření přijatá v souvislosti s koronavirovou nákazou
Bitva na Vraždě. Bílé hoře předcházela krutá střetnutí, kde smilování bylo tabu

„Vivat Ferdinandus!“ odpověděli prostřední částí hesla Gordon, Leslie a Butler. Vzápětí vletěl do místnosti se svými muži i Deveroux a heslo dokončil: „Und das ganze Haus Österreich.“ („A celý Rakouský dům.“)

Začal masakr. Kinského probodli dříve, než stačil vstát od stolu, Illow se chvíli bránil a zranil Leslieho, ale brzy byl také ubodán. Niemann ustoupil do kuchyně, kde byl zlikvidován. Jediný Trčka se dokázal z místnosti probojovat, protože zřejmě něco předem tušil a vzal si pod oděv ochranný kožený krunýř. Jako štvanec pak běžel k hradní bráně, tu však hlídali strážní MacDaniela, jejichž heslo neznal.

Valdštejnova vražda v Chebu 26. února 1634Valdštejnova vražda v Chebu 26. února 1634Zdroj: Wikimedia Commons, Mechanical Curator collection, volné dílo

„Sotva popadaje dech, prchá chodbou. Jenom pár kroků ho dělí od bezpečí. Doklopýtá ke vchodovému portálu. Stráž mu vyjde v ústrety. ‚Heslo‘, táže se. ‚Svatý Jakub‘, vyhrkne zadýchaný, zkrvavený a na smrt vyděšený hrabě. Omyl! Valdštejnské heslo již neplatí. ‚Dům rakouský‘, to je správná odpověď. Pažby mušket srazí Trčku na hrubou podlahu. Velitel stráže se zvědavě sklání nad omráčenou obětí. A hle! Žádné čáry či zásah vyšší moci. Nesmírně pevný krunýř z pravé losí kůže oddálil nevyhnutelné. Voják se ušklíbne, nadzdvihne provizorní brnění a zasadí fatální ránu,“ popisuje Trčkův konec historik Tomáš Dostál na stránkách Muzea Cheb.

Následovala noční cesta vrahů do domu na náměstí, kde Deveroux zúčtoval se samotným Valdštejnem. Protože předtím po cestě probodl páže a při tom zlomil svůj kord, posloužil si partyzánou, tedy dlouhou dřevcovou zbraní podobnou halapartně, kterou vytrhl z rukou jednomu ze strážných.

Astrolog Giovanni Battista Seni nad mrtvým tělem zavražděného ValdštejnaAstrolog Giovanni Battista Seni nad mrtvým tělem zavražděného ValdštejnaZdroj: Wikimedia Commons, Karl Theodor von Piloty, The Yorck Project (2002), volné dílo

Císař všechny spiklence štědře odměnil. Plukovník Walter Leslie byl jmenován hrabětem, komořím a velitelem tělesné gardy císařova syna, podplukovník John Gordon získal valdštejnská panství Smidary a Skřivany, Gallas sám panství liberecké a frýdlantské. Vévodova smrt se Ferdinandu II. i tak více než vyplatila - v té době mu císař dlužil asi tři miliony zlatých.