Proč a jak se vlastně rakouský arcivévoda dostal na tak vzdálený mexický trůn? V pozadí tohoto zvláštního kroku stály ambice dvou důležitých osob: francouzského panovníka Napoleona III. a arcivévodovy manželky Charlotty, dcery belgického krále Leopolda. Nebýt jich, Maxmilián by zřejmě Evropu neopustil - což mu mohlo prodloužit život i o pár desítek let.

Napoleon III., synovec slavného Napoleona Bonaparte, viděl v Mexiku i v celé Jižní Americe potenciál k rozšíření vlivu francouzského císařství, které znovustvořil, když v roce 1852 svrhl druhou francouzskou republiku. Podle něj se měla celá oblast takzvaného Nového světa jižně od Spojených států amerických dostat do „latinské sféry vlivu“, kde by měla Francie vedoucí hlas. Pro ten účel vznikl v Paříži i dodnes používaný pojem Latinská Amerika.

V dubnu roku 1862 se tak u mexického pobřeží vylodilo 30 tisíc vojáků francouzské invazní armády rozhodnutých svrhnout mexickou republiku v čele s prezidentem Benitem Juárezem a nastolit tam monarchii, do jejíhož čela by Napoleon III. dosadil vlastního kandidáta a jeho prostřednictvím zemi ovládal.

Největší chybou posledního francouzského císaře byla jeho představa, že je osudem vyvoleným vládcem:

První francouzský prezident a pozdější císař Francouzů Napoleon III.
Napoleon III. si myslel, že je vyvolený: Chystal spiknutí, byl posedlý milenkami

Vhodným adeptem pro tuto roli se mu jevil právě Ferdinand Maxmilián Habsburský, mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I. Habsburky totiž pojily s Mexikem historické kořeny: v roce 1519 dobyl tuto zemi Karel V. Habsburský, jenž byl v té době španělským králem. Maxmilián měl navíc ambiciózní a ctižádostivou manželku, která chtěla ve svém muži vidět panovníka, a protože v Evropě k tomu mnoho šancí neměl, podporovala ho v mexickém dobrodružství.

Věci se však nedařily úplně podle plánů. „Mexičtí političtí exulanti v Paříži vykreslovali Juáreze jako despotu a tvrdili, že Maxmilián bude uvítán jako osvoboditel. Ale ve skutečnosti se velká část Mexičanů semkla kolem Juáreze a 5. května 1862 porazila francouzskou armádu za hradbami Puebly,“ píše Edward Shawcross, autor knihy Poslední císař Mexika, v článku Když se císařem Mexika stal rakouský arcivévoda. Pátý květen (Cinco de Mayo) se v Mexiku dodnes slaví jako národní svátek.

Napoleona III. však tato porážka neodradila a poslal do Mexika další posily. V červnu 1863 dobyla francouzská armáda hlavní město Mexiko (španělsky Ciudad de México) a ustavila loutkovou vládu, jež zemi prohlásila za impérium a vyzvala Maxmiliána, aby se ujal jeho vlády.

Cesta do Mexika

V neděli 10. dubna 1864 přijal arcivévoda na zámku Miramare u Terstu od mexické delegace císařskou korunu a jako císař Maxmilián I. se stal ztělesněním nově vytvořené Mexické říše. Brzy nato navštívil spolu s manželkou Charlottou v Římě papeže Pia IX., kam zavítal 18. dubna. V Římě, ve Francii a v Rakousku se mu také podařilo získat diplomatická zastoupení nového císařství.

„Vzhledem k tomu, že Paříž byla nejblíže hlavním spojovacím trasám s Mexikem, a protože Francie byla autorem vojenské intervence, z níž vzešel mexický trůn, učinili Mexičané z této země svou operační základnu v Evropě. Veškerá korespondence procházela přes pařížské vyslanectví,“ uvádí Arnold Blumberg v textu Italská diplomacie mexické říše, 1864 - 1867.

Teorií, kde a jak skončil v lednu 1914 Ambrose Bierce, existuje celá řada: 

Povstalecká pěchota pochoduje během mexické války roku 1914
Záhadný konec Ambrose Bierce: Autor strašidelných příběhů zmizel v mexické válce

Francouzské dosazení Maxmiliána na nově vytvořený mexický trůn přitom bylo v přímém rozporu s takzvanou Monroeovou doktrínou, kterou již v roce 1823 vyhlásil pátý prezident Spojených států amerických James Monroe. Tato doktrína upírala evropským zemím právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu a uváděla, že Spojené státy budou jejich případné vojenské akce na území světadílu považovat za „ohrožení svého míru a bezpečnosti“ a „manifestaci nepřátelského postoje vůči USA“.

Jenže v roce 1864 už Spojené státy plně zaměstnávala vlastní krvavá občanská válka Severu proti Jihu, takže nemohly do Mexika vyslat žádný kontingent. Tehdejší americký prezident Abraham Lincoln se navíc obával, že Francie by na takový krok mohla zareagovat uznáním nezávislosti Konfederace jižanských států nebo dokonce další vojenskou intervencí v její prospěch. Nechal proto Francouzům v Mexiku prozatím volnou ruku.

Maxmilián a Charlotta přijímají delegaci původních obyvatel Mexika, indiánů kmene KickapooMaxmilián a Charlotta přijímají delegaci původních obyvatel Mexika, indiánů kmene KickapooZdroj: Wikimedia Commons, Jean Adolphe Beaucé, volné dílo

Díky všem těmto okolnostem tak Maxmilián s Charlottou vkročili v květnu 1864 na mexickou půdu jako nový panovnický pár. Doprovázel je mimo jiné český vojenský lékař, farmakolog a lékárník baron František Kaska, který do expedičního sboru narukoval dobrovolně a stal se nejdříve vrchním lékárníkem výpravy a posléze osobním lékárníkem samotného císaře.

Jak ale habsburská výprava na mexické půdě velice záhy zjistila, slova slibující nadšené vítání císaře osvoboditele byla více než nadsazená.

Uprostřed občanské války

Napoleon III. oba manžele ještě v Evropě ujišťoval, že země byla po dobytí města Mexika zpacifikována a že nebudou mít problémy. Ve skutečnosti ale francouzská armáda obsadila jen malou část země. Venkov ovládali povstalci věrní Juárezovi, kteří proti ní vedli partyzánkou válku.

K jejich potlačení se Francouzi rozhodli použít brutální taktiku spojenou s vypalováním celých vesnic podezřelých ze spolupráce s „nepřáteli říše“, s mučením zajatců a s hromadnými popravami. „Vedeme tady surovou válku. Neumím si ani představit, jakou nenávist bych choval k Francouzům a jak moc bych je nechával trpět, být Mexičanem,“ cituje Shawcross dopis jednoho francouzského důstojníka píšícího své neteři. Bezohlednost francouzské armády se měla habsburskému císaři, jenž byl v očích řadových Mexičanů za její řádění zodpovědný, už brzy vymstít.

Následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d'Este se do této pozice nikdy dostat neměl: 

Rakouský korunní princ František Ferdinand a jeho manželka Žofie dne 28. června 1914 v Sarajevu. Manželé byli zavražděni jen o pět minut později
Patologický střelec, milující muž. František Ferdinand d'Este si nebral servítky

Sesazený prezident Juárez mezitím ustoupil před francouzskou armádou na sever a v roce 1865 založil nedaleko hranic se Spojenými státy alternativní mexické hlavní město Chihuahua, vzdálené téměř 1300 kilometrů od Ciudad de México. „Náš nepřítel je nejmocnější na světě a hlava naší vlády je v koutku nejvzdálenějšího státu naší republiky, bez peněz, úvěrů a armády,“ glosoval jeden z jeho příznivců.

Maxmilián už coby mexický císař navštěvuje spolu s Charlottou francouzského panovníka Napoleona III. v paláci Tuileries 5. března 1864Maxmilián coby budoucí mexický císař navštěvuje spolu s Charlottou francouzského panovníka Napoleona III. v paláci Tuileries 5. března 1864Zdroj: Wikimedia Commons, Joseph Burn Smeeton, Joachim-Jean Cosson, volné dílo

V dubnu 1865 skončila ve Spojených státech občanská válka a hrozilo, že Lincoln, jemuž se vítězstvím Severu trochu uvolnily ruce, zruší dosavadní zbrojní embargo a zašle Juárezovi výraznější podporu. Než k tomu ale došlo, stal se americký prezident obětí atentátu, který na něj spáchal 14. dubna 1865 ve washingtonském divadle Jižan John Wilkes Booth. Charlotta Belgická jeho smrt uvítala. „Vládne tu skvělá nálada,“ popsala v dopise atmosféru v Ciudad de México krátce po Lincolnově skonu. Spolu s Maxmiliánem doufala, že Lincolnův nástupce Andrew Johnson jejich císařství uzná.

Američané zesilují tlak

Maxmilián vyslal do Washingtonu diplomatickou delegaci, ale nový americký prezident ani vláda ji nepřijaly. Jednaly pouze s Juárezovým vyslancem Matíasem Romerem, který pořádal ve slavné newyorské restauraci Delmonico's opulentní plesy a veřejné bankety pro americkou smetánku, při nichž opakovaně intervenoval v Juárezův prospěch.

„Fungovalo to: za Johnsona bylo zbrojní embargo zrušeno. Přes hranice se teď valili muži, peníze a zásoby. Jen jeden americký obchodník prodal Juárezovým silám 5020 pušek Enfield, tisíc pistolí, šest děl a 20 400 nábojů – nemluvě o 1308 párech spodního prádla a 813 pánvích,“ píše Shawcross.

Ve snaze zlikvidovat Juárezův odpor podnikl v létě 1865 francouzský generál Auguste Henri Brincourt tažení do severního Mexika v čele 2,5tisícové armády, o němž sebevědomě tvrdil, že bude „posledním vojenským aktem“ francouzské intervence a Juáreze buď zničí, nebo vyžene z Mexika.

Konec slavného indiána dodnes halí rouška tajemství: 

Čerokízský učenec a vynálezce Sequoyah na obrazu Henryho Inmana
Konec geniálního indiána Sequoyaha: Jeho hrob zůstává jednou z největších záhad

„Píšu vám pohodlně usazený na prezidentském křesle občana Juáreze. Včera jsme trimfálně vstoupili do jeho hlavního města Chihuahua. Mexické válce je konec,“ napsal Brincourt 15. srpna 1865 v dopise svému strýci.

Jenže to konec nebyl. Juárez se před francouzskou armádou stáhnul asi 90 kilometrů na sever do města El Paso del Norte a Napoleon III. zakázal Brincourtovi jej tam pronásledovat, protože se bál, že by přítomnost Francouzů v takové blízkosti amerických hranic mohla vyvolat válku se Spojenými státy. Nařídil proto svému generálovi, aby se stáhl zpět do vnitrozemí.

Bez francouzských vojáků začali severomexická města jedno po druhém obsazovat Juárezovi partyzáni, zatímco Spojené státy dál tlačily na Napoleona III., aby své jednotky ze země stáhnul.

Mezi dvěma ohni

Celé toto dění zblízka sledoval také Kaska, který se jako vojenský lékař seznámil v létě 1865 ve věznici v Pueble se zajatým Juározovým generálem Porfíriem Díazem, s nímž navázal přátelské vztahy.

O dva roky později mu možná právě toto přátelství zachránilo život a umožnilo zůstat v Mexiku i po Maxmiliánově popravě…

Napoleon III. dostal v prosinci 1865 od Spojených států varování, že pokud nestáhne své intervenční jednotky, zavládne mezi USA a Francií nepřátelství. Nepříznivě se vyvíjelo i jeho postavení v Evropě - prusko-rakouská válka skončila v roce 1866 vítězstvím Pruska a hrozilo, že Francie bude v dobyvačných plánech Pruska další na řadě. Maxmiliánovo mexické impérium navíc začínalo bankrotovat a nebylo schopné Francii za její vojáky platit.

Bratr Lincolnova vraha zachránil život Lincolnovu synovi:

Atentát na 16. prezidenta USA Abrahama Lincolna, spáchaný 14. dubna 1865 ve Washingtonu. John Wilkes Booth míří na prezidentův týl, zatímco Lincoln sleduje představení Our American Cousin (Náš americký bratranec) ve Fordově divadle
Krátce před vraždou Lincolna mohl zemřít i jeho syn. Zachránil ho vrahův bratr

„Nezdá se, že by císař Maxmilián měl vůbec nějaký smysl pro praktický život nebo odhodlání; oddal se jakémusi filozofickému liberálnímu snění a neudělal nic konkrétního, co by mu dávalo šanci přežít, jako například založit vlastní armádu nebo uspořádat své finance,“ sdělil Napoleonu III. francouzský diplomat Eugene Rouher (jeho slova cituje web Napoleon). Francouzský panovník proto svému chráněnci napsal, že se bude muset do budoucna muset obejít bez jeho jednotek.

Maxmiliánem ovládané mexické území se tak neustále zmenšovalo, zatímco Juárezova partyzánská armáda nabírala na síle. Charlotta se ve světle tohoto vývoje vrátila do Evropy, aby intervenovala u Napoleona III. osobně, ale ten její prosby nevyslyšel. Nakonec se nervově zhroutila a do Mexika se už nevrátila.

Smrt před popravčí četou

Poslední francouzští vojáci opustili mexickou půdu v březnu 1867. Dva měsíce poté se Maxmilián po statečném, ale marném boji v obklíčení Juárezovými muži vzdal. Požádal jen, aby byli ušetřeni jeho nejbližší důstojníci a přátelé. Pokud musí být prolita něčí krev, ať je to pouze jeho. Mezi těmi, kdo mu zůstali věrní až do této chvíle – a opravdu byli ušetřeni – byl i František Kaska. Později se stal osobním lékařem Porfíria Díaze a pořídil velkou sbírku mexických artefaktů, kterou odkázal muzeu ve Vídni a Národnímu muzeu v Praze.

Maxmilián Habsburský byl se dvěma svými nejvyššími generály Miguelem Miramónem a Tomásem Mejlou zastřelen 19. června 1867 popravčí četou, jejíž členy údajně předem podplatil, aby ho nestřelili do tváře, a jeho matka tak mohla do ní pohledět. Svá poslední slova vyslovil španělsky a adresoval je svým katům. Podle některých pramenů řekl: „Odpouštím všem, modlím se, aby všichni také odpustili mně a přeji si, aby má krev, která má být nyní prolita, byla prolita pro dobro země. Ať žije Mexiko, ať žije nezávislost.“

Zádušní mše nad Maxmiliánovým tělem v kapucínském kostele ve Vídni, vedená kardinálem RauscheremZádušní mše nad Maxmiliánovým tělem v kapucínském kostele ve Vídni, vedená kardinálem RauscheremZdroj: Wikimedia Commons, Johann Nepomuk Schönberg, volné dílo

Podle jiné verze tato slova zněla: „Mexičané! Umírám pro Mexiko. Nedopusťte, aby někdo pošlapal vaše ideály a vaše nejsvětější práva. Doufám, že tato krev bude poslední, která byla prolita. Ať žije Mexiko!“

Poté si coby poslední přání před smrtí nechal zahrát melodii La Palomy, kterou si zamiloval během námořní služby v mládí. Popravčí četa však vystřelila dříve, než hudba dohrála.