Oblast kolem Kaspického moře a Střední Asie, nacházející se jižně od dnešního Kazachstánu, byla vždy velmi neklidným teritoriem. O nadvládu nad tímto územím, jež svou rozlohou pokrývá části území dnešních států Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán a Afghánistán, se po dlouhá léta srážely středoasijské nájezdnické muslimské skupiny s vojáky ruských carů i s kazašskými hordami. 

Pod carskou nadvládou

Pod plnou carskou kontrolu se tato oblast dostala až v poslední třetině 19. století. Do té doby tam existovaly tři státní útvary podléhající chánovi: Chivský chanát, Bucharský emirát a Kokandský chanát, ty však podlehly ruské vojenské přesile.

„Ruská expanze v oblasti je spojena především se jmény generálů Konstantina Petroviče Kaufmanna a tzv. bílého generála Michaila Dmitrijeviče Skobeleva, vítěze nad Turky u Plevna. Roku 1865 Rusové dobyli na Kokandském chanátu Taškent, o tři roky později donutili chána přijmout ruský protektorát a roku 1876 chanát definitivně zrušili. Roku 1868 byla poražena i Buchara a roku 1873 Kaufmann dobyl Chivu,“ uvádí Vojenský historický ústav Praha.

Rusové část Chivského chanátu a Bucharského emirátu přímo začlenili do svojí říše, z okleštěných států udělali své protektoráty. Turkmenský odpor byl zlomen roku 1881, když generál Skobelev dobyl město Geok Tepe a zmasakroval značnou část jeho obyvatelstva. Centrem ruské moci v oblasti se stal Taškent.

Dělostřelecká bitva o Plevno předznamenala konec Osmanské říše: 

Dělostřelecká bitva u Plevna. Obraz Nikolaje Dmitrijeva Orengburského zachycuje dělostřeleckou baterii rozestavěnou na Velkovévodské hoře
Když Rusové válčili s Turky o Krym a o Balkán, hrozila válka celé Evropě

Východně od této metropole se rozkládá Ferganská kotlina, někdy nazývaná také jako údolí Fergana. V době před první světovou válkou to bylo etnicky rozmanité a hustě osídlené území, obývané zčásti zemědělskými usedlíky a zčásti nomády, převážně Kyrgyzy. Pod ruskou vládou se tento region změnil na hlavní oblast pěstování bavlny, přičemž zisky z tohoto podnikání směřovaly zejména k ruským úřadům. Hodně místních zemědělců tak zchudlo a zadlužilo se. Po vypuknutí války se jejich situace ještě zhoršila, protože ceny bavlny byly zafixovány. Řada zemědělců přišla o půdu. V oblasti značně vzrostl alkoholismus a s ním i kriminalita.

„Po rozšíření pěstování bavlny, vynucené carským státem na úkor pěstování obilovin, se ekonomické podmínky ve Ferganě stále horšily, což vedlo k nárůstu lupičství. Ale to, co navenek vypadalo jako rabijáctví, bylo ve skutečnosti odrazem a projevem myšlenek a ducha široké části populace,“ uvedl kdysi Masarykův současník, středoasijský profesor historie Zeki Velidi Togan, vůdce Hnutí za národní osvobození Turkestánu (jeho slova cituje spisovatel H. B. Paksoy ve své práci Basmači: turkistánské národně-osvobozenecké hnutí 1916-1930).

Basmači z Ferganské kotliny

Pojmem basmači, odvozený zřejmě od uzbeckého slova baskinji, což znamená útočník, se začal podle Togana používat původně právě pro lupičské bandy, operující v oblasti Ferganské kotliny. Rusové pak začali tento termín s oblibou používat na všechny ty, kdo se proti nim v oblasti střední Asie bouřili, aby tak přesvědčili veřejnost, že kdokoli revoltuje proti Rusku, není ničím než obyčejným zločincem.

Ke skutečné vzpouře a otevřenému povstání proti carskému režimu pak došlo ve Ferganské kotlině v roce 1916, a to poté, co ruská armáda potřebovala doplnit své prořídlé řady a začala odvádět i muslimy, které v první dvou válečných letech nepovolávala. 

Sovětský svaz je mimo jiné definován i snahou o co největší expanzi: 

Lehké tanky T-26 sovětské 7. armády během sovětské invaze do Finska, 2. prosince 1939
Touha dobýt svět. Dějiny Sovětského svazu jsou protkány násilím proti ostatním

„Začátek hnutí basmačů bývá formálně spojován s carským císařským dekretem z 25. června 1916, nařizujícím první nedobrovolný nábor Středoasijců do armády během první světové války. Hnutí bylo reakcí nejen na odvod, ale i na samotné ruské dobytí této oblasti a politiku carského státu v ní. Jakkoli termín basmači používali primárně ruští oficiální představitelé a ruské zdroje – a téměř výhradně k očerňování hnutí – bylo to hnutí za národní osvobození,“ konstatuje H. B. Paksoy.

Po bolševickém puči v listopadu 1917 se situace znepřehlednila. Bolševickému Taškentskému sovětu se nedařilo oblast ovládnout, na druhé straně získal na svou stranu několik významných místních osobností. Na bolševickou stranu přešel například Fajzulláh Chodžajev, předák místní pokrokové společnosti Mladobuchařanů, a v roce 1920 se k rudým, jak se také bolševikům říkalo, přidal i jeden z vůdců basmačského hnutí, Uzbek Muhammad Amin, zvaný též Madamin Bek.

Sovětská moc se prosazuje

V té době už bylo zřejmé, že vítězem krvavé občanské války mezi bolševickou Rudou armádou a tzv. bělogvardějci, tedy příslušníky někdejší carské armády, budou bolševici. A jejich moc se začala tvrdě prosazovat i ve Střední Asii.

„Při vyostření situace ve Střední Asii hrála velkou roli trockistická filozofie bolševické vlády. Jedním z jejích axiomů bylo využít rostoucí národně-osvobozenecké hnutí na Východě k prosazování zájmů tzv. světové revoluce a neváhat přilít do ohně vojenského konfliktu,“ píše se na stránkách Dějiny Chivy.

Jeden z vůdců basmačského hnutí, Uzbek Muhammad Amin, zvaný též Madamin Bek, přešel v roce 1920 se svým muži na stranu rudýchJeden z vůdců basmačského hnutí, Uzbek Muhammad Amin, zvaný též Madamin Bek, přešel v roce 1920 se svým muži na stranu rudýchZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, CC BY-SA 4.0

Počátkem roku 1920 tak bolševici s pomocí některých turkmenských kmenů nepřátelských chivskému chánovi chána svrhli a jeho zemi přetvořili na Chórezmskou lidovou sovětskou republiku. Koncem srpna 1920 pak sovětská vojska zahájila rozhodující útok na Bucharu. „Část města lehla popelem, bucharská citadela padla 2. září 1920 a poslední emír Alim Chán uprchl do Afghánistánu, zatímco Fajzulláh Chodžajev se stal hlavou nově vytvořené Bucharské lidové sovětské republiky,“ uvádí Vojenský historický ústav Praha.

Kdo však sovětské moci nadále vzdoroval, byli právě basmači: organizovaní muslimští povstalci, do jejichž čela se v listopadu 1921 postavil někdejší osmanský politik Enver Paša – před první světovou válkou vojenský atašé v Německu a po sňatku s dcerou osmanského sultána jeden z hlavních členů osmanského vládnoucího triumvirátu „Tří pašů“, ministr války a jeden z hlavních vůdců osmanských sil na prvoválečných bojištích. Po válce musel kvůli porážce Osmanské říše uprchnout z Turecka, chvíli přebýval v exilu, načež se prohlásil velitelem islámských povstaleckých sil v Buchaře.

Sto let staré události často až nebývalou měrou ovlivňují i současné dění:

Řecká pěchota útočí během řecko-turecké války na turecké pozice u řeky Ermos
Řecko proti Turecku. Sto let starý spor je stále živý, Erdogan na něj nezapomíná

Enver se pokusil pod vlivem svých německých kontaktů vytvořit ve Střední Asii panturkické hnutí, které by celý tento region sjednotilo ve všeturkickou konfederaci. Jeho volání po džihádu mělo mezi muslimy značnou odezvu, takže se mu podařilo vytvořit z basmačů armádu čítající až 16 000 mužů a kontrolující významnou část Bucharské republiky.

Sovětská vláda reagovala vysláním mnohatisícové Rudé armády podpořené letectvem, na niž už basmači nestačili. Enver sám padl v srpnu 1922, když se šavlí v ruce vedl poslední zoufalý jezdecký útok proti pozici bolševického kulometu. Hnutí basmačů utrpělo jeho smrtí citelnou ránu, ale stále ještě nekapitulovalo.

Obléhání Chivy

K nové ofenzívě basmačů došlo v lednu 1924. Jejich novým vůdcem se stal Junaid Chán, původně turkmenský kmenový vůdce a v podstatě poslední faktický vládce Chivského chanátu.

Junaidovi se podařilo zkonsolidovat zbývající basmačské síly, čítající asi 3 000 jezdců, a s pomocí Británie je vyzbrojit poloautomatickými puškami a kulomety. V lednu 1924 ho navíc posílilo asi šest tisíc jezdců tzv. Kurbašiho armády, tedy místních muslimů pod velením bojovníka Mully Ergaše zvaného Ergaš-Kurbaši.

Město Chiva coby hlavní centrum někdejšího Chivského chanátu oblehli Junaidovi basmači právě před 100 lety, ale ačkoli měli na své straně značnou přesilu, do města neprorazili. Podařilo se jim sice zranit a zajmout velitele městské posádky, jemuž pro výstrahu obráncům uřízli hlavu a nabodli ji na kůl přímo proti městským hradbám, ale město se ani poté nevzdalo.

Turkestánská fronta za časů bojů s basmači, konkrétně v roce 1922Turkestánská fronta za časů bojů s basmači, konkrétně v roce 1922Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Po čtyřech dnech obléhání se k Chivě přiblížily pomocné síly Rudé armády a došlo k dvoudenní bitvě, v níž se rudoarmějcům podařilo basmače rozdrtit. Jezdecká eskadra pod velením politického komisaře Surinova pak prorazila obklíčení a projela do města, čímž basmačům uštědřila těžkou porážku a donutila je ukončit obléhání a ustoupit.

Ani pak se basmači nevzdali a v lednu 1929 svůj boj proti Sovětskému svazu znovu obnovili, tentokrát z území severního Afghánistánu. V návaznosti nato provedly sovětské jednotky v květnu a červnu 1929 do Afghánistánu invazi, při níž zdecimovaly poslední basmačské oddíly a zbavily je akceschopnosti. Basmačské hnutí definitivně skončilo v roce 1934. Vzpomínka na ně však sehrála svou roli o 45 let později během sovětské války v Afghánistánu, kdy jejich partyzánský způsob boje napodobili další muslimští povstalci – mudžahedíni.