Už od 17. století bylo město Kamenec Podolský na jihozápadní Ukrajině místem, kde se střetávaly síly bojující o nadvládu v tomto regionu. V roce 1672 dobyla město osmanská armáda, což později ztvárnil Henryk Sienkiewicz ve slavném románu Pan Wolodyjowski. Město leží v oblasti, jež během staletí patřila mnoha státům a říším – a armády dalších dvou říší, německé a sovětské, se tu střetly právě před 80 lety.

Začátkem roku 1944 už byla německá vojska v Sovětském svazu na ústupu prakticky po celé linii fronty. V polovině února se 1. ukrajinský front pod velením Georgije Žukova a 2. ukrajinský front pod velením Ivana Koněva připravovaly zlikvidovat společnou ofenzívou německou Skupinu armád Jih.

Hanna Reitschová představila Adolfu Hitlerovi operaci Sebeobětování. Tomu se to ale příliš nezdálo: 

První Železný kříž 2. třídy udělil Adolf Hitler Hanně Reitschové v přítomnosti Hermanna Göringa v březnu 1941. O tři roky později jej dostala od Hitlera opět. A navrhla mu, že se stane sebevražednou pilotkou střel V-1
I Hitler mohl mít své kamikaze, s ďábelským projektem přišla pilotka Reitschová

U Kamence Podolského se jim podařilo dočasně uvěznit v kapse kolem 220 tisíc vojáků německé 1. tankové armády představující nejsilnější součást Skupiny armád Jih. Většina německých sil se však dokázala zásluhou iniciativního velitele z obklíčení probít a ustoupit. I proto si mohly vítězné vavříny nárokovat vlastně obě strany.

„Je zcela zřejmé, že pro Sověty znamenala tato bitva obrovské strategické vítězství. Souběžné útoky několika frontů donutily Němce stáhnout se zpět do jižního Polska, téměř na úroveň původní linie, kterou Němci překročili v červnu 1941. Na druhé straně Wehrmacht zvítězil v kapse u Kamence Podolského po taktické stránce. Ačkoli byla jeho 1. tanková armáda úplně obklíčena, dokázala se z toho dostat, i když za cenu ztráty většiny těžké techniky a obrněných bojových vozidel,“ píše Stephen Bernich v článku Ofenzíva v blátě na stránkách Flames of War.

Erich von Manstein byl za války považovaný za nejschopnějšího německého vojevůdce:

Zdroj: Youtube

Předehra k bitvě se odehrála už o měsíc dřív: Rudá armáda tehdy sevřela v takzvané korsuň-čerkaské kapse přibližně 74 tisíc německých vojáků, které pak bombardovalo zápalnými bombami sovětské letectvo. Úspěch této operace Sověty poučil, že by podobnou strategii mohli uplatnit i vůči větším celkům Skupiny armád Jih. Úkol najít účinnou obranu připadl veliteli této skupiny, polnímu maršálovi Erichu von Mansteinovi.

Nejschopnější německý velitel

Erich von Manstein v té době představoval zřejmě nejschopnějšího a vedle Erwina Rommela i nejpopulárnějšího německého vojevůdce. Nebyl až tak silným zastáncem nacistické ideologie, ale Německu se velmi hodil jeho mimořádný talent pro tvorbu válečné strategie.

Své taktické schopnosti osvědčil už v roce 1940, kdy se stal hlavním architektem německého útoku na Francii. Při invazi do Sovětského svazu dobyl v roce 1942 „nejsilnější pozemní a námořní pevnost na světě“ (jak ji zhodnotil německý historik Daniel Niemetz v článku pro německou veřejnoprávní síť Mitteldeutscher Rundfunk) Sevastopol a poté řídil obléhání Leningradu. Jeho vojenskou a velitelskou pověst ovšem poskvrnila bestialita, s jakou německá armáda své útoky v Sovětském svazu vedla.

Skupina německých vojáků v ukrajinské vesnici, březen 1944Skupina německých vojáků v ukrajinské vesnici, březen 1944Zdroj: Wikimedia Commons, Etzhold, Bundesarchiv, Bild 101I-090-3949-19A, CC-BY-SA 3.0

Po obklíčení 6. armády generála Friedricha Pauluse u Stalingradu byl v závěru roku 1942 jmenován velitelem Skupiny armád Don, posléze přejmenované na Skupinu armád Jih, s úkolem zastavit ofenzivu Rudé armády a 6. armádu vyprostit. Toho už ale nebyla oslabená jižní část německé fronty schopna, Paulusova armáda zůstala ve stalingradském kotli a vojáci, kteří nepadli, se nakonec vzdali Rudé armádě.

Mansteinovi se nicméně podařilo jižní část fronty stabilizovat a během zimy a jara 1943 řídil ústup německých jednotek před pokračující ruskou ofenzívou, přičemž vyklidil i důležité ukrajinské město Charkov. Tím se dostal do sporu s Hitlerem, jenž vydal rozkaz neustupovat.

S Hitlerem za zadkem

Rozlícený diktátor se kvůli tomu dokonce nechal v únoru 1943 osobně letecky vysadit na východní frontě, aby na velitelství Skupiny armád Jih v Záporoží donutil Mansteina dobýt Charkov okamžitě zpátky. Netušil, že se tak ocitá jen pár kilometrů od postupujících sovětských tanků, které prorazily německou linii a blížily se. Musely ale zastavit kvůli nedostatku paliva a německý diktátor stačil mezitím znovu odletět.

„Hitler měl štěstí, že Kreml o jeho přítomnosti v Záporoží nevěděl, jinak by Sověti určitě shromáždili dostatek sil, aby velitelství dobyli,“ glosoval v německém časopisu Stern publicista Gernota Krampera.

Blokáda Leningradu trvala jen těžko uvěřitelných 872 dní:

Obyvatelé Leningradu opouštějí své domy poškozené při náletu
Blokáda Leningradu: Šlo o jedno z nejdelších obléhání v dějinách, trvalo 872 dní

Na Mansteina však ani Hitlerova osobní intervence neudělala dojem a řídil se vlastním plánem: zaútočit na Charkov až poté, co se sovětská ofenzíva vyčerpá. Ten mu skutečně vyšel a po přílišném roztažení sovětské linie Charkov dobyl. Následná krátká protiofenzíva vrátila německá vojska do výchozích pozic z jara 1942, ale Mansteinovy vztahy s Hitlerem zůstaly trvale ochlazené.

V létě 1943 vedl útok v bitvě v Kurském oblouku, který ztroskotal poté, co byla část německých sil odvelena do Itálie kvůli vylodění Spojenců na Sicílii. Začátkem roku 1944 bylo jeho úkolem zachránit Skupinu armád Jih před ruskou zimní ofenzívou, která chtěla vytlačit wehrmacht z Ukrajiny. A znovu se střetl s Hitlerovým rozkazem „Za žádnou cenu neustupovat“.

Příprava na obležení

Cílem sovětské ofenzivy bylo nejenom obklíčit německou 1. tankovou armádu, ale zejména přerušit komunikace a zásobování mezi jižními a severními německými silami v Sovětském svazu, což by umožnilo vypořádat se pak s každou zvlášť.

Velitelem obkličované armády byl generál Hans Valentin Hube považovaný rovněž za vynikajícího generála wehrmachtu.

Jeho vojáci mu přezdívali „Der Mensch“, tedy Člověk, protože se vyznačoval větším pochopením pro jejich potřeby. V první světové válce přišel o levou ruku a rovněž patřil k velitelům, kteří si troufali pustit pusu na špacír i před Hitlerem. Osobně se s ním pohádal, když žádal o to, aby vůdce povolil 6. armádě prorazit obklíčení u Stalingradu – což Hitler zakázal, protože v tom viděl ústup. Hube se ze stalingradského kotle dostal až na přímý rozkaz v jednom z posledních evakuačních letadel.

Umrtvení německého politického života a další zásadní krok v přeměně německé společnosti z demokracie na diktaturu. Tak lze hodnotit 90 let staré rozhodnutí nacistického vedení Německa:

Říšský den mládeže v Postupimi (Adolf Hitler, členky Ligy německých dívek BDM, nacističtí vůdci a shromážděný dav)
Odteď jeden vůdce. Před 90 lety Hitler odstavil všechny soky, říši ovládla NSDAP

Zkušenost od Stalingradu vedla Hubeho k jistotě, že jeho tanková armáda bude u Kamence Podolského znovu čelit obklíčení a rychle se na to začal připravovat: přesunul veškerý administrativní a nebojový personál do týla, aby měl dost zásob pro bojující jednotky, z nebojových vozidel dal odčerpat veškeré palivo ve prospěch bojové techniky a nepojízdná auta nechal zničit. Na přepravu všeho potřebného museli od té chvíle stačit koně s povozy.

Tvrdé boje o Ternopil

Začátkem března 1944 skutečně začal sovětský útok. Třetí gardová tanková armáda a 4. tanková armáda rychle postoupily k Proskurovu a Ternopilu, tam se ale tvrdě bránila německá okupační posádka. Současně Sověti u Čortkova přerušili obkličované armádě její hlavní zásobovací tepnu v podobě železniční trati z Oděsy do Lvova.

„K odtlačení úderné skupiny 1. ukrajinského frontu od železnice soustředil nepřítel 15 divizí, včetně devíti tankových. Dne 11. března zahájil silný protiútok v oblasti Ternopilu, Volochysku, Černého Ostrova a Proskurova,“ píše ruský vojensko-historický web Mil.ru.

Otočení bitvy u Stalingradu definitivně zbavilo Německo útočné iniciativy:

Slavný ruský odstřelovač Vasilij Zajcev (vlevo) na zřejmě inscenovaném snímku zachycujícím výcvik dvou nováčků v prosinci 1942 u Stalingradu
Operace Uran otočila válku. Stalingradský kotel se uzavřel, Hitlera odpočítávali

Po celé linii fronty mezi Ternopilem a Chmelnickým se strhla urputná bitva, kterou později popsal sovětský maršál Žukov ve svých pamětech: „Sedmého března zde vypukla zuřivá bitva, jejíž urputnost nebyla vidět od bitvy u Kurska. Osm dní se nepřítel snažil zatlačit naše jednotky zpět do výchozí pozice.“

Desátého března se všeobecný postup sovětských vojsk hlavním směrem zastavil a Sověti se rozhodli Ternopil raději obejít a přesunout se na západ. Bylo to dáno jak jeho tvrdou obranou, tak i tím, že vypukla jarní obleva a ruské bláto rasputica velmi komplikovalo pohyb tanků, dělostřelectva i vozidel.

„Tanky i lidé už byli opotřebovaní. Ani vozidla nemohla snést takové vypětí. Stále častěji jsme byli svědky neplánovaných tankových výpadků kvůli technickým poruchám, zejména rozbitým pásům,“ uvedl jeden sovětský pěšák.

Z obklíčení v Kamenci Podolském

Do 13. března se Žukovovo levé křídlo zaměřilo na dobytí města Kamenec Podolský. S ohledem na úspěchy 2. ukrajinského frontu ale vznikl nový plán: Žukov i Koněv, stejně jako předtím Hube, pochopili, že mohou německou 1. tankovou armádu úplně obklíčit.

Nová operace začala 20. března a do 25. března 1. tankovou armádu skutečně fakticky odřízla. Šest sovětských armád vytvořilo vnitřní okruh tlačící na Hubeho muže, další armády měly za úkol udržet vnější okruh, který měl odradit další německé síly od případného protiútoku a snahy vyprostit obklíčené.

A právě v té chvíli zachránila uvězněnou 1. tankovou armádu obrovská Mansteinova zkušenost a současně schopnost rozhodovat se bez ohledu na osobní důsledky. Navzdory Hitlerovu rozkazu se totiž rozhodl, že s uvězněnou armádou prorazí obklíčení v západním směru.

Bitva u Kamence Podolského a u Ternopilu. Sovětští vojáci míjejí při boji ve městě znehybněný německý tankBitva u Kamence Podolského a u Ternopilu. Sovětští vojáci míjejí při boji ve městě znehybněný německý tankZdroj: Wikimedia Commons, Dchris1990, CC BY-SA 4.0

„Byla to největší průlomová operace druhé světové války, kotel na pochodu. Podobně jako ve Stalingradu bylo v Kamenci Podolském uvězněno kolem 220 tisíc mužů. Ale Mansteinovi se je podařilo překvapivým manévrem zachránit z obklíčení téměř všechny. Zůstalo tam jen 5878 mrtvých a nezvěstných,“ zhodnotil akci historik Karl-Heinz Frieser v rozhovoru s německým deníkem Welt.

Jde o méně známou kapitolu z bojů na východní frontě. V lednu 1942 byla německá pěchota obklíčena ve městě Cholm:

Němečtí vojáci v zimních maskovacích pláštích běží přes otevřené prostranství kolem zničených budov města Cholm, konec ledna 1942
Zuřivá bitva o Cholm: Šílený masakr trval 105 dnů, přinesl sběratelskou vzácnost

„Manstein přitom musel vybojovat tři bitvy naráz: se sovětskou přesilou, s Hitlerovým rozkazem zůstat a se svými generály. Jeho plán se zdál tak šílený, že se proti němu postavil i Hube. První tanková byla obklíčena ze tří stran a měla pouze jedno okno směrem na jih přes řeku Dněstr. Ale Manstein předvídal, že by to byl jen únik z jednoho kotle do druhého. Nařídil tedy prorazit ve směru na západ – přímo přes sovětské tankové armády proudící kolem. Svého protivníka maršála Žukova tak dokonale převezl. Zatímco ten hnal ve velkém spěchu své jednotky uzavřít okno na jihu, prošla 1. tanková armáda na západ. Německým vojákům připadala jejich záchrana téměř jako zázrak,“ tvrdí Frieser.

Hitler se vzpurnému generálovi odvděčil po svém. I když se už neodvážil ho přímo potrestat, 30. března 1944 ho odvolal z velící funkce a poslal do předčasného důchodu.