Soudruhu Mereckove, začátkem června zaútočí Leningradský a poté Karelský front směrem na Vyborg. Tato operace, kterou začne naše letní tažení, musí definitivně rozbít a vyřadit z války Finsko. Přeji vám mnoho zdaru, vydal na jaře 1944 sovětský vůdce Josef Vissarionovič Stalin rozkaz armádnímu generálovi Kirillu Afanasjevičovi Mereckovovi k poslednímu velkému tažení Rudé armády v severním směru. Ještě před zahájením operace Bagration se mělo vypořádat se vzpurným sousedem. Ani napodruhé ale Sověti ve Finsku neuspěli.

Finové versus Sověti

Svým způsobem se dá říci, že Finsko bylo za 2. světové války jediným spojencem fašistického Německa, který vedl v podstatě spravedlivý boj, protože bránil vlastní území před sovětskou agresí. Prvním bojovým střetnutím obou zemí byla tzv. zimní válka z přelomu let 1939 a 1940, při němž se finská armáda ubránila několikanásobně silnější sovětské Rudé armádě. Třebaže podmínky příměří, uzavřeného v únoru 1940, donutily Finsko odstoupit Sovětskému svazu desetinu území včetně Karelské šíje, ubránila si země svou svrchovanost.

Snaha získat zpět odstoupené území pak vedla Finy k tomu, aby se v roce 1941 přidali v rámci tzv. pokračovací války k německému tažení do Ruska. Finská armáda získala zpět Karelskou šíji a dobyla Východní Karélii. Pak se ale zakopala severně od Leningradu, jehož obléhání se zúčastnila tím, že přerušila severní zásobovací trasy do města.

close Finští vojáci ve výdřevou zpevněném zákopu v roce 1944 info Zdroj: Wikimedia Commons, Sot.virk. Uuno Laukka, volné dílo zoom_in Finští vojáci ve výdřevou zpevněném zákopu v roce 1944

Na druhé straně Finové nedovolili použít své území pro útok na město. „Mým úkolem byla aktivní obranná válka a byl jsem přesvědčen, že by se z ní nikdy neměla stát válka dobyvačná,“ uvedl později ve svých pamětech finský vrchní velitel, polní maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim.

Když se však podařilo Rudé armádě v lednu 1944 obležení Leningradu prolomit a město osvobodit, přijalo sovětské vrchní velení plán protifinské ofenzívy, jejímž cílem bylo vyřadit Finsko coby německého spojence definitivně z války.

Stalinem zmiňovaný útok Leningradského a Karelského frontu měl při letním tažení roku 1944 vytlačit Finy od Leningradu až za zmíněný Vyborg (finsky Viipuri) ležící na Karelské šíji, což bylo v té době druhé největší finské město. V konečné fázi pak bylo cílem dobýt Helsinky a donutit Finy kapitulovat.

Ani Mereckov, ani Stalin však netušili, že právě tento útok vyvrcholí v červenci bitvou, která se stane vůbec největší bitvou vybojovanou za druhé světové války v severní Evropě – a sovětské Rudé armádě přinese její poslední velkou porážku v konfliktu. Bitva v oblasti mezi Tali a Ihantalou rozhodla o poválečném osudu Finska.

| Video: Youtube

Začíná letní tažení

Útok začal spolu s vyloděním spojenců v Normandii, tedy 9. června 1944. Pozemní úder těžké obrněné techniky podporovala masivní dělostřelecká příprava i sovětské bombardovací letectvo. Sověti nasadili proti Finům tři své armády včetně několika zkušených gardových formací, díky čemuž se jim rychle podařilo prolomit první linii finské obrany a donutit Finy k ústupu do druhé linie na řece Taipale, spojující jezero Suvanto s Ladožským jezerem.

V úterý 20. června 1944 se útočícím armádám podařilo dobýt Vyborg alias Viipuri a prolomit i druhou linii finské obrany.

Ani tím ale Sověti stále ještě finskou armádu nezničili. Stáhla se na další linii, k níž začala přesouvat i všechny své zbylé posily z oblasti severně od Ladožského jezera. Mannerheim se v nouzi obrátil s prosbou o pomoc na Hitlera. Němci sice měli v té době sami dost starostí s bojem na dvou frontách, nicméně byli schopni Finům poslat narychlo poskládanou peruť asi 70 střemhlavých bombardérů a několika stíhaček a o pár dní později také jednu dělostřeleckou brigádu s 303 děly a jednu pěší divizi.

Další pomoc už mohla být pouze materiální, nicméně i ta hodně pomohla – zejména dodávka pancéřových pěstí, které se v nadcházející bitvě proměnily v jednu ze zcela klíčových finských zbraní; na jednom úseku fronty se Finům podařilo pomocí pancéřovek vyřídit během jediného střetnutí 25 sovětských tanků.

Pomohl svatý Jan…

Situace vypadala zpočátku pro Finy bezvýchodně. „Má se za to, že velká bitva v oblasti mezi Tali a Ihantalou začala 25. června 1944, ale divoké boje tam vypukly již ve středu 21. června. Pod největším tlakem byly 48. pěší pluk, 6. pěší pluk, 3. brigáda a 20. samostatný prapor. Průměrná síla finských praporů se v důsledku bojů snížila na 300 až 400 mužů, přičemž v plné síle by měly kolem 750 vojáků,“ uvádí finský novinář Janne Huttunen v článku Osudové okamžiky v Ihantale.

Finům komplikoval obranu skalnatý terén, který jim neumožňoval se zakopat, takže sovětská dělostřelba jim způsobovala v nekrytém postavení těžké ztráty. Ve čtvrtek 22. června 1944 přešli Sověti za podpory desítek tanků do útoku, prorazili finské pozice a získali kontrolu nad důležitou silnicí vedoucí do Tali. Finové utrpěli další těžké ztráty: v pátek 23. června už počet jejich obránců v oblasti nepřesahoval sílu praporu a hrozila jim definitivní porážka.

A právě v tu dobu jim pomohl malý zázrak, který jakoby seslalo Finsku samo nebe – v noci na sobotu 24. června, tedy o svatojánské noci, opředené mnoha mýty o její magické moci, začalo prudce pršet. Noční bouřka všechno promočila a ráno se nad celou oblastí válela hustá mlha. Ačkoli ostřelování sovětským dělostřelectvem pokračovalo pořád dál, mlha a podmáčený terén způsobily, že další sovětský útok se ten den výrazně zpomalil.

Tajemná noc tak přispěla k tomu, že oslabení obránci přečkali ve svých pozicích i další den a udrželi obrannou linii. „Od mužů, kteří už téměř spali vestoje, to byl úžasný výkon,“ zhodnotil jejich nasazení Janne Huttunen.

Průlomový útok začíná

Další masivní útok začal v neděli 25. června a předcházela mu hodinová dělostřelecká příprava. Hlavní údernou silou se stala sovětská 30. gardová armáda.

V útočném prostoru širokém asi 10 až 12 kilometrů nastoupily k ofenzívě tři armádní sbory, tedy celkem až 60 tisíc sovětských vojáků. S pomocí tanků a děl se jim podařilo rychle zničit většinu palebných pozic nepřítele a už po hodině boje prolomili linii finské obrany po obou stranách jezera Leitimojärvi.

Na pomoc hroutící se obraně vyrazilo šest těžkých bojových tanků pod velením majora Heikkiho Mikkoly, jež svedly se sovětskými tanky urputnou bitvu. Proti přesile ale neměly šanci – s podporou pěchoty by se možná udržely, té ale v té době ještě chyběly tolik potřebné pancéřové pěsti.

„Obránci v přední linii v pohoří Konkkalan pokračovali v boji, i když se jim Rusové dostali částečně do zad. Někdy v té době byl zasažen do žaludku jediný rytíř Mannerheimského kříže v pluku, poručík Matti Varstala, a následkům zranění podlehl. Situace se neustále zhoršovala, protože Sovětům se dařilo přerušovat finská zásobovací spojení a obráncům docházela munice. Linie byla nakonec prolomena a mnoho Finů padlo do zajetí,“ popisuje boj na tomto úseku fronty Huttunen.

Tvrdá bitva o Ihantalu

Houževnatá obrana však poskytla finskému velení dost času k přesunu záloh, zejména obrněné divize, do Ihantaly. „Příchod finské obrněné divize spojený s obzvláště účinnou dělostřeleckou palbou změnil situaci a následující protiútok vedl k zatlačení Sovětů,“ uvádí web VaeVictis.

Ještě během neděle 25. června nařídil nový finský velitel obranných sil, generálporučík Karl Lennart Oesch, obrněné divizi přejít do protiútoku.

„Spousta mužů, kteří přišli jako posily, poprvé vidí hořící a explodující tanky, krvavé cáry oblečení a zohavená těla. Obranným jednotkám Jääkäriprikaati se podaří dobýt zpět část zabrané oblasti a finská podpůrná útočná děla spolu s tanky zničí až desítky tanků sovětských,“ uvádí Huttunen.

Po několik dnů se obě strany opotřebovávaly ve vzájemných útocích a protiútocích, ani jedna z nich ale nedosáhla rozhodujícího průlomu. „Finové se s využitím terénu obratně a houževnatě brání na každém kopci,“ zmiňuje tehdejší situační zpráva 30. gardové armády.

close Rozbombardované trosky města Oulu po náletu z 22. února 1944 info Zdroj: Wikimedia Commons, Museo virasto, CC BY 4.0 zoom_in Rozbombardované trosky města Oulu po náletu z 22. února 1944

Tvrdá bitva ale obránce velmi vyčerpala. Stav některých finských jednotek se během několikadenních bojů snížil téměř na nulu, a všichni zbývající muži byli už na smrt unaveni. A právě ve chvíli, kdy se obrana ve směru na Ihantalu už začínala hroutit, dorazily do města další posily, konkrétně jednotky 6. divize pod velením generálmajora Einara Vihmy.

„Finové konečně dostávají k dispozici dostatek pancéřových pěstí, které hrají rozhodující roli v zastavení útoku, protože zdejší terén je pro ně více než vhodný. Například ve dnech 29. a 30 června zničili obránci pancéřovkami v Ihantale 32 sovětských tanků, pouze jeden tank byl vyřazen tradičním protitankovým kanónem,“ píše Huttunen.

V úterý 4. července 1944 stáhlo sovětské velení svou těžce vyčerpanou 30. gardovou armádu z frontové linie. Finsko ale stále ještě nemělo vyhráno.

Rusové zastaveni po celé frontě

Boje nejen v dané oblasti dál pokračovaly. „Bitva o oblast Tali-Ihantala byla zlomovým bodem finsko-sovětské války, ale nebyla to jediná bitva, která v tu dobu probíhala. Ještě 4. července se Sověti přesunuli do oblasti Vyborského zálivu a obsadili ostrovy Ravansaari a Suonionsaari. Doufali, že se jim takto podaří se přeskupit a přesunout do Finska. Jejich naděje však byly zmařeny, když finské jednotky a německá 122. divize ukončily 7. a 8. července sovětský postup,“ upozorňuje web Fire and Ice, věnovaný finsko-sovětské válce.

close Finští vojáci vyzbrojení pancéřovými pěstmi bojují proti útočícím sovětským silám během bitvy v oblasti Tali-Ihantala začátkem léta 1944 info Zdroj: Wikimedia Commons, Cvacho, CC BY-SA 4.0 zoom_in Finští vojáci vyzbrojení pancéřovými pěstmi bojují proti útočícím sovětským silám během bitvy v oblasti Tali-Ihantala začátkem léta 1944

Další bitva se odehrála 1. až 4. července u obce Vuosalmi. Cílem sovětského útoku v tomto směru bylo prolomit finskou obranu na jihu Karelské šíje a obklíčit finské jednotky. I tady ale Finové obrátili karty a útočící síly zničili.

Od 7. července začali Sověti přemisťovat své nejlepší jednotky do bojů v Estonsku. Od 9. července se už nepokoušeli o průlom. A právě před 80 lety, 10. července 1944, dostaly sovětské jednotky rozkaz zastavit ve Finsku útočné operace a zaujmout obranné pozice. Následoval jejich přesun do Pobaltí.

Podle finských zdrojů ztratila Rudá armáda u Tali-Ihantaly kolem 300 tanků, 120 až 280 letadel a kolem 18 tisíc až 22 tisíc mužů, kteří padli nebo byli zraněni. Finská armáda nahlásila ztrátu 8561 mužů, což zahrnuje padlé, zraněné i nezvěstné.

Bitva přesvědčila sovětské vedení, že dobytí Finska by bylo obtížné, a nestojí za úsilí, které by na něj bylo třeba vynaložit. V pondělí 4. září 1944 země uzavřely příměří. Finsko se stalo na východní frontě jedinou zemí, kde Rudá armáda nedokázala při vítězném postupu na Berlín splnit svůj plán.