Indiáni kmene Krík v Georgii a ve východní části území Mississipi se začátkem 19. století dělili na dvě skupiny: jedna, jichž byla většina, se nazývala horní Kríkové nebo také Rudé hole; šlo o indiány, kteří se bouřili proti americké expanzi a během britsko-americké války roku 1812 stáli na straně Britů a koloniálních úřadů španělské Floridy. Druhá, označovaná jako dolní Kríkové, se do vznikající americké kultury asimilovala více, navázala silnější vztah s americkým zmocněncem pro indiánské záležitosti Benjaminem Hawkinsem a snažila se udržet s Američany dobré vztahy a vzájemně výhodné podmínky.

Zdroj: Youtube

„Dolní Kríkové se snažili přijetím kvazievropského životního stylu sestávajícího ze zemědělství, náboženství a diplomacie zachovat svou kmenovou autonomii podle precedentu vytvořeného Čerokíi v sousední Georgii. Tradicionalisté z národa horních Kríků na druhé straně nové Národní radě, která sloužila jako prostředník mezi Kríky a vládou Spojených států a byla podporovaná Američany, silně oponovali. Ačkoli tato Národní rada vycházela z tradičních kmenových rozhodovacích struktur, horní Kríkové ji nenáviděli, protože v ní viděli projev expanze americké moci. Výsledný rozkol je dodnes znám jako občanská válka Kríků,“ píše web American Battlefield Trust.

Domorodce nedůvěřující Američanům sjednotil v roce 1812 legendární náčelník kmene Šavanů Tecumseh, který do své indiánské armády zverboval i nespokojené Kríky. Nedalo mu to moc práce, protože v té době se už mezi nimi formovala válečnicky naladěná skupina Rudých holí, která začala útočit na americké pohraniční osady. Osadníci se proto začali formovat do milicí, jež měly indiánům čelit.

17. prosince 1812 začala krvavá bitva u Mississinevy:

Indiánští válečníci během války roku 1812, výjev z bitvy o pevnost Dearborn, nazývané také jako masakr ve Fort Dearborn
Krvavé přepadení vesnice Lenapů: Šlo o děsivou rozbušku k bitvě u Mississinevy

V létě roku 1813 shromáždil plukovník James Caller z teritoriální milice v Mississippi oddíl 180 mužů a přepadl s ním skupinu horních Kríků sympatizujících s Rudými holemi, kteří se právě vraceli z Pensacoly s čerstvě pořízenými britskými střelnými zbraněmi a municí. V odpověď na to se Rudé hole pod velením náčelníků Petera McQueena a Williama Weatherforda (známého také jako Lamochattee nebo Rudý orel) odhodlaly v srpnu k přepadu americké vojenské pevnosti Mims, jejíž obyvatele téměř všechny zmasakrovaly. Ušetřily jen stovku černých otroků, které odvedli do zajetí.

Po pádu pevnosti zavládl mezi bílými osadníky žijícími na hranici území vzbouřených Kríků strach, takže začali žádat federální vládu o pomoc. Federální armádní jednotky však v té době zaměstnávala stále ještě válka s Británií.

Vzniklý konflikt neuhasila ani smrt dosavadního hlavního vůdce indiánského odboje Tecumseha, který padl v říjnu 1813 v bitvě na kanadské Temži.

Indiánský kmen Seminolů patřil původně k silnému kmeni Kríků. Po oddělení se uchýlil na Floridu s nadějí, že na novém místě najde mír. Ale bílí vojáci přišli i tam:

Hlídka americké námořní pěchoty pátrá v evergladeských bažinách po ukrytých Seminolech během druhé seminolské války
Za pomoc otrokům draze zaplatili. Útok na Seminoly zažehl krvavé války s Indiány

„Přepadání bílých osad na jihovýchod od Mississippi (v oblasti dnešní střední Alabamy) pokračovalo dál. Protože Spojené státy stále ještě nebyly schopné odklonit do této oblasti své jednotky, zaměstnané tažením proti Britům v Kanadě, zmobilizovaly k útoku na Rudé hole územní milice. Na podzim 1813 vyslaly do nepřátelského území několik kolon domobrany, ale se skrovnými výsledky. I když došlo k pár bojům a vypálení indiánských vesnic, Rudé hole se udržely,“ uvádí Encyklopedie Britannica.

Tažení Jacksonovy armády

Konečný úder měl bouřícím se indiánům zasadit americký generál a pozdější prezident Spojených států amerických Andrew Jackson, který kvůli tomu shromáždil asi čtyři tisíce mužů a postaral se o jejich zásobování obchodníky z Nashvillu.

Jeho armáda zahrnovala tennesseeskou milici a dobrovolníky, 39. americkou pěchotu (složenou převážně z Tennesseanů), dvě děla a dále kontingenty spřátelených Čerokíů a dolních Kríků. Aby mezi touto pestrou směsicí čerstvě naverbovaných „branců“ zajistil kázeň, neváhal generál předvést tvrdou ruku – v polovině března 1814 dal pro neposlušnost popravit vojína Johna Woodse. Jako výstraha ostatním to účinkovalo dostatečně.

Generál Andrew Jackson (sedící vlevo na židli) hovoří ve svém stanu s Williamem WeatherfordemGenerál Andrew Jackson (sedící vlevo na židli) hovoří ve svém stanu s Williamem WeatherfordemZdroj: Wikimedia Commons, John Reuben Chapin (1823-1894), volné dílo

Jacksonovo vojsko vyrazilo na pochod z pevnosti Williams a postupně se prosekalo lesem až na vzdálenost asi 10 kilometrů od pevnosti Rudých holí známé jako Tehopeka, což znamená dřevěná pevnost. Nacházela se v ohybu řeky Tallapoosa, připomínajícího svým tvarem koňskou podkovu, což dalo následné bitvě název „bitva v ohybu podkovy“, tedy v Horseshoe Bend. Dnes se toto místo nachází 19 kilometrů východně od města Alexander City ve střední Alabamě.

Chlapec jménem Herman Lehmann, jehož unesli a vychovali Apači, byl synem emigrantů z Liberce:

Herman Lehmann (narozen 5. června 1859 v Mason County v Texasu, USA, zemřel 2. února 1932 v Loyal Valley v texaském okresu Mason, USA)
Malý velký muž z Čech. Hermana Lehmanna unesli Apači, dospíval s nimi

Rudým holím velel náčelník Menawa, v té době už živoucí legenda indiánských válek. „Už před bitvou u Horseshoe Bend dosáhl Menawa slávy přepadem osadníků v oblasti Cumberland v Tennessee, které připravil o koně. Akce mu vynesla jméno Hothlepoya neboli Šílený válečný lovec. V době, kdy vypukla kríkská občanská válka, byl jedním z nejbohatších Kríků v regionu a provozoval obchod,“ popisuje slavného indiánského vojevůdce americký National Park Service.

Poté, co se v neděli 27. března 1814 přiblížili k Menawově základně, Jackson své muže rozdělil. Do útočného hrotu, jehož velení svěřil generálovi Johnu Coffeemu, vyčlenil asi 1 300 mužů, vojáků i Čerokíů a dolních Kríků, a kolem půl sedmé ráno je poslal na jih přes řeku, aby Tehopeku obklíčili. On sám zůstal se zbylými 2 700 pěšáky a dalšími spřátelenými indiány v záloze severně od tábora.

Náčelník Kríků Menawa (první polovina 19. století)Náčelník Kríků Menawa (první polovina 19. století)Zdroj: Wikimedia Commons, Charles Bird King, volné dílo

Útočný hrot se k pevnosti přiblížil během dopoledne. Rudé hole ale nehodlaly dát vojákům nic zadarmo. Totéž platilo o Jacksonových mužích, takže boj, jenž vzápětí vypukl, byl neuvěřitelně krvavý.

Bitva v ohybu podkovy

Kolem půl jedenácté spustila obě Jacksonova děla asi dvouhodinovou palbu proti vnějšímu opevnění Tehopeky, tvořenému dřevěnou hradbou a hliněnými valy. Tento způsob obrany odkoukal Menawa od bělochů a amerického generála tím velmi zaskočil, protože ani jedno dělo nebylo schopné obranné valy nijak významněji narušit. Ve svých dokumentech, které dnes uchovává Knihovna amerického Kongresu, složil Jackson indiánské strategii hold.

„Lépe vybrané místo k obraně, než to, které si zvolili, si ani nelze představit. Dovednost, kterou projevili, byla opravdu ohromující. Rozložili se tak, že každá přibližující se jednotka byla vystavena křížové palbě, naopak oni sami leželi zcela bezpečně. I kdybychom dobyli jeden konec opevnění, nemohli jsme děly získat nějakou výhodu,“ uvedl generál.

Konec geniálního indiána Sequoyaha dodnes halí tajemství:

Čerokízský učenec a vynálezce Sequoyah na obrazu Henryho Inmana
Konec geniálního indiána Sequoyaha: Jeho hrob zůstává jednou z největších záhad

Po dělostřelecké přípravě proto nařídil útok na bajonety. Obranné valy vzala ztečí americká pěchota vedená plukovníkem Johnem Williamsem, která se střetla s Rudými holemi v boji muže proti muži. Jedním z prvních, komu se podařilo překonat dřevěnou hradbu, byl poručík Sam Houston, pozdější významný texaský státník, který bitvu přežil, ale utrpěl v ní zranění šípem, jež ho trápilo až do konce života.

Mezitím další jednotky pod velením Johna Coffeeho úspěšně překonaly řeku, obklíčily tak pevnost a zapojily se do boje. Válečníci v pevnosti se však odmítli vzdát, takže bitva nakonec trvala přes pět hodin.

25. června 1876 vybojovaly spojené indiánské kmeny u řeky Little Bighorn vůbec nejslavnější bitvu v dějinách indiánských válek:

Místo posledního odporu generála Custera při pohledu směrem k brodu a k indiánské vesnici. Na bitevním poli zůstala ležet jen hromada kostí. Little Bighorn, asi rok 1877
Bitva u Little Bighornu. Nejslavnější indiánské vítězství Dakotům brzy zhořklo

Coffee ji později popsal v dopise, který poslal své manželce 1. dubna 1814. Dopis cituje historická práce Tennesseané ve válce roku 1812. „Překročil jsem řeku se 700 jezdci a 600 indiány a zmocnil se druhého břehu, abych zabránil nepříteli přeplavat řeku a uniknout – vše bylo dobře provedeno, nepřítel bojoval s obvyklým zoufalstvím, ale přemohli jsme je a po asi dvouhodinové kanonádě jsme jejich stavby vzali útokem a všechny usmrtili až na pár těch, co se schovali pod říční břehy. Byl to velký masakr: na zemi jsme napočítali 557 mrtvých těl a dalších asi 300 mužů bylo zastřeleno a utopeno v řece, takže celkem jsme zabili 850 až 900 indiánů – a vzali asi 500 zajatců, squaw i dětí – a na své straně jsme ztratili asi 26 zabitých a 106 zraněných bělochů a dále 23 zabitých a 47 zraněných přátelských indiánů…“

Cesta k Mississippi je volná

Po bitvě si Jacksonovy jednotky údajně vyrobily z kůže mrtvých indiánů otěže pro koně, jejich oděvy poslaly jako suvenýry „dámám z Tennessee“ a sčítání mrtvých provedly tak, že každému zabitému nepřátelskému Kríkovi odřízly špičku nosu, aby věděly, že byl započten.

Náčelník Menawa byl v bitvě těžce zraněn, ale přežil a dokázal asi 200 přeživších válečníků převést přes řeku do bezpečí, aby se později připojili ke kmeni Seminolů na španělské Floridě.

V roce 1847 zaútočila malá skupina indiánů z kmene Kajusů na severozápadě USA na takzvanou Whitmanovu misii. Následoval několikadenní masakr:

Masakr ve Whitmanově misii začal smrtícím útokem na misionáře Marcuse Whitmana. Důsledkem masakru byla kajuská válka mezi kmenem Kajusů a bílými osadníky, která zuřila na severozápadě Spojených států sedm let
Masakr v misii zahájil kajuskou válku. Obětí byla i dcera legendárního stopaře

V srpnu roku 1814 donutil Andrew Jackson Kríky podepsat v pevnosti Jackson smlouvu, podle níž jejich kmen musel postoupit 23 milionů akrů (93 tisíc kilometrů čtverečních) vládě Spojených států. Toto území zahrnovalo polovinu střední Alabamy a část jižní Georgie. Část této plochy, konkrétně 1,9 milionu akrů (7 700 kilometrů čtverečních), připadla Čerokíům, kteří šli americké vládě na ruku.

Po schválení smlouvy byl Jackson povýšen na generálmajora. Vítězství v bitvě v Horseshoe Bend spolu s dalším triumfem v bitvě o New Orleans velmi zvýšilo jeho všeobecnou popularitu a později, v roce 1828, výrazně přispělo k jeho úspěchu v kandidatuře na amerického prezidenta.