V divokou střelbu na krocany se v pondělí 19. června 1944 proměnil pokus japonského loďstva zničit u souostroví Mariany v západní části Tichomoří americké námořní síly spojeným útokem letadel z letadlových lodí a z ostrovů. Namísto úspěchu se japonské letouny staly právě oněmi takřka bezbrannými krocany, vystavenými nelítostné a zničující palbě. Během jednoho jediného dne jich Japonci ztratili kolem tří set, kromě toho přišli i o dvě letadlové lodi.

„Bitva ve Filipínském moři znamenala prakticky konec svazu letadlových lodí Císařského námořnictva, a americký svaz letadlových lodí se stal předvojem závěrečného útoku na Japonsko,“ napsal Mark Stille v knize Letadlové lodě USA vs. letadlové lodě Japonska.

Začalo to hned ráno. Japonský admirál Džisaburó Osawa se rozhodl vsadit vše na jednu kartu a vyslal proti blížícímu se americkému válečnému loďstvu ve čtyřech vlnách celkem 430 letadel, tedy prakticky veškerou leteckou sílu, kterou japonské námořnictvo disponovalo. Doufal, že mocným úderem nepřítele zlomí, jenže to dopadlo přesně obráceně.

Japonci se hnuli

„Mít zajištěné Mariany v západním Pacifiku bylo pro Japonsko životně důležité, protože na ostrovech Saipan, Tinian a Guam měli své letecké základny. Když se americké jednotky vylodily 15. června na Saipanu, bylo zřejmé, že jakýkoli další průnik Američanů učiní filipínské ostrovy i samotné Japonsko zranitelnými vůči americkému útoku,“ uvádí web History. Dobytí Saipanu by navíc Američanům umožnilo přerušit japonské zásobovací trasy.

Jako záložní síla pro americkou invazi na Saipan a zbytek Marian vyplula do západního Pacifiku z Marshallových ostrovů pátá flotila, které velel admirál Raymond Spruance.

Džisaburó Osawa se rozhodl flotilu zničit, jenže zásadně podcenil její možnosti a schopnosti. Navíc přišel o moment překvapení, protože pohyb japonského námořnictva detekovaly dvě americké ponorky.

„Dvě naše ponorky umístěné daleko na západě ohlásily, že těžké loďstvo japonské flotily opouští úžinu San Bernardino. Flotila, kterou jsme bedlivě sledovali od začátku června a jež se 13. toho měsíce ztratila ze svých útočišť v jižních filipínských vodách, byla zjevně na cestě k bitvě,“ uvádí na stránkách Amerického námořního institutu Adrian O. Van Wyen, v letech 1939 až 1943 koordinátor programů civilního i válečného výcviku pilotů, přidělený v roce 1944 k zálohám námořnictva.

Tahle zpráva změnila aktuální americké plány. Invaze na Saipan byla v té chvíli ve své nekritičtější fázi, protože jednotky se již vylodily na pobřeží, ale nebyly ještě dostatečně etablované a zajištěné. V oblasti se stále ještě pohybovaly americké lodě přivážející další zásoby, posily a vybavení. Silný nepřátelský protiútok tak mohl celé vylodění nebezpečně ohrozit, ale včasné varování naštěstí poskytlo Američanům čas připravit protitah.

close Velitel letecké skupiny USS Enterprise W. R. Kane se vrací na svou loď poté, co byl sestřelen nad Saipanem při řízení leteckých úderů 16. června 1944 info Zdroj: Wikimedia Commons, US Navy photographer, volné dílo zoom_in Velitel letecké skupiny USS Enterprise W. R. Kane se vrací na svou loď poté, co byl sestřelen nad Saipanem při řízení leteckých úderů 16. června 1944

„Příštího rána, 16. června, uspořádal admirál Spruance válečnou poradu s velitelem obojživelných sil viceadmirálem R. K. Turnerem, kde vzali do úvahy novou situaci a změnili plány vyloďovacích operací tak, aby je přizpůsobili novému vývoji. Vykládku zásob a mužů na Saipanu nechali běžet, ale s tím, že v noci na 17. června lodě z oblasti stáhnou. Z Marshallových ostrovů poslali šest hlídkových letounů propátrat na dálku oblast na západ, odvolali dvě skupiny letadlových lodí určených k leteckému útoku na Boniny a jednotky křižníků a torpédoborců převeleli do formace Task Force 58, jejímž jediným úkolem teď bylo připravit se na střet s blížícím se nepřítelem,“ uvedl Van Wyen. Velením Task Force 58 byl pověřen Marc Andrew Mitscher, do té doby velitel úderné skupiny letadlových lodí Carrier 3.

Následující den posílilo Task Force 58 pět těžkých a tři lehké křižníky, devět torpédoborců a bojovou linii dotvořilo sedm bitevních lodí, které byly spolu se čtyřmi těžkými křižníky a 14 torpédoborci staženy z jiných úkolů. Celá tato formace byla připravena k okamžité akci, jakmile se nepřátelská flotila dostane na dostřel.

Zbývalo zjistit, kde se nepřítel aktuálně nachází. Jeho pozici nakonec oznámila ponorka Cavalla, která zaznamenala 15 a více lodí plujících rychlostí 19 uzlů v kurzu směřujícím k americké flotile.

Spruance se však rozhodl s útokem vyčkat. „Stále existovala i možnost, že Japonci udeří z boku a bylo třeba se jí vyvarovat. Pokud by zahájení útoku znamenalo ponechat obojživelné síly bez ochrany, bylo lepší ho neprovádět. Spěchem by se nic nezískalo, protože Japonci se stejně blížili a při přiblížení mohli být zasaženi. Taktická skupina 58 proto zatím pokračovala přes noc ve svém kurzu směrem k Saipanu,“ popisuje Van Wyen.

Ranní bitva

Časně ráno se americká formace dostala na pozici přibližně 150 kilometrů severozápadně od Guamu a krátce na to, v osm hodin, detekoval americký radar 30 až 40 nepřátelských letadel vzdálených necelých 130 kilometrů jihozápadně a mířících zřejmě na Guam.

Do vzduchu vzlétli američtí stíhači, kteří kolem 9:30 ohlásili, že nepřátelská letadla stále vzlétají. Ještě v 9:50 se dosahu amerického radaru objevovala stále další a další nepřátelská letadla.

„Nepřátelské aktivity bylo příliš mnoho a Mitscher došel k závěru, že se stane to, čeho se už začal obávat – že na jeho síly zaútočí jak letadla z japonských letadlových lodí, tak i ta, která startovala z ostrovů. A to byl přesně japonský plán,“ píše Van Wyen.

Japonský admirál Tojoda postupně převelel na Mariany letadla ze západních Karolínských ostrovů a z Japonska a teď je posílal do útoku. Spolu s letouny z letadlových lodí to znamenalo více než 600 strojů, které se mohly vrhnout na Task Force 58.

V kritický moment 19. června ráno naštěstí Mitscher dostal zprávu, na kterou čekal dva dny. Američanům na Saipanu se podařilo přesně lokalizovat japonskou flotilu, ale kvůli poruše na vysílačce to nemohli ohlásit. Teprve 19. června ráno se po osmi hodinách podařilo vysílačku zprovoznit a předat kýženou informaci. Do vzduchu vzlétlo celkem 450 amerických stíhaček, které měly čelit nepřátelskému útoku.

Začala bitva. V 8:30 se z japonských letadlových lodí zvedla první útočná vlna čítající 16 stíhaček Micubiši A6M Zeke (jedná se o americké kódové označení, neoficiálně se užívalo Zero) a A6M3 Hamp, 45 stíhacích bombardérů Zeke a osm torpédových bombardérů Nakadžima B6N Jill. Druhá vlna, složená z 48 stíhaček Zero, 53 střemhlavých Jokosuka D4Y Judy a 27 torpédových Jill, odstartovala v 8:56. Třetí odstartovala v 10:00 a zahrnovala 15 stíhaček Zeke, 25 stíhacích bombardérů Zeke a sedm torpédových letounů Jill. A v 11 hodin přišla ještě čtvrtá vlna, již tvořilo 30 stíhaček Zero, 15 stíhacích bombardérů Zeke 9 střemhlavých Judy, 27 střemhlavých Val a šest torpédových letounů Jill.

close Útok japonských letadel během bitvy o Filipínské moře u Mariany dne 19. června 1944 info Zdroj: Wikimedia Commons, Francis N. Gilreath, U. S. Navy, volné dílo zoom_in Útok japonských letadel během bitvy o Filipínské moře u Mariany dne 19. června 1944

Nepřátelské letouny se střetly s americkými stíhačkami ve výšce asi sedmi kilometrů a mělo to pro ně zničující dopad. Američané velmi rychle rychle rozbíjeli nepřátelské svazy na menší skupiny, a ty téměř okamžitě likvidovali. Japonská letadla šla k zemi po desítkách a stovkách.

„Skutečnost, že se Japonci předvedli v tak špatném světle, byl přičítána mnoha faktorům, ale za zvláštní zmínku stojí především dva: piloti a jejich letadla. Někteří japonští piloti šli do akce s pouhými třemi měsíci výcviku, zatímco většina jejich amerických protějšků strávila výcvikem celé dva roky. Japonská letadla byla sice vysoce obratná a měla delší dolet než americká, ale v několika ohledech byla horší - zejména v pancéřové ochraně a v tom, že jim chyběly samosvorné palivové nádrže,“ píše encyklopedie Britannica.

Hned první den bitvy tak Japonci ztratili bezmála 300 letadel, zatímco Američané přišli jen o 30 strojů. Právě tento obrovský nepoměr ztrát vedl k tomu, proč se letecké bitvě z 19. června 1944 začalo přezdívat „hon na krocany“. A o svůj díl zásluh se také znovu přihlásily americké ponorky, konkrétně Albacore a Cavalla, jimž se podařilo potopit torpédy japonské letadlové lodi Taihó a Šókaku. Šókaku zmizela pod hladinou minutu po 15. hodině, Taihó se potopila o dvě hodiny později.

Americký protiútok

Admirál Džisaburó Osawa zatím věřil, že se jeho letadlům, která se nevrátila zpět na lodě, podařilo přistát na letecké základně na ostrově Guam, a tak zůstal na své pozici ve Filipínském moři až do dalšího dne. Ke své škodě, protože 20. června v 15:40 si uskupení japonských letadlových lodí všiml americký průzkumný letoun a o půl hodiny později se zvedla do vzduchu odvetná útočná vlna 216 amerických letounů, složená z 85 stíhaček a 77 střemhlavých a 54 torpédových bombardérů.

Tato vlna potopila japonskou letadlovou loď Hijó a tankery Genjó Maru a Seijó Maru, poškodila letadlové lodi Zuikaku a Čijodu a další škody nadělala na bitevní lodi Haruna a na křižníku Maja. Navíc se Američanům podařilo sestřelit dalších 40 japonských letadel, i když tentokrát pro ně poměr zisků a ztrát nevyzníval tak příznivě, protože sami ztratili 20 letadel.

Mnoha americkým strojům došlo na zpáteční cestě palivo a téměř 80 jich proto muselo přistát na moři, nebo havarovalo při přistání. Většina posádek však byla zachráněna.

Pro Japonsko měla tato bitva fatální důsledky. „Bitva umožnila americkému námořnictvu ovládnout Pacifik a otevřela mu cestu na filipínské a japonské ostrovy. Operace také umožnila americkým silám poskytnout podporu probíhající námořní invazi na Mariany,“ uvádí novinářka a spisovatelka Jenny Ashcraftová v článku Bitva ve Filipínském moři.

Šlo zkrátka o naprosté americké vítězství. Bitva znamenala pro Japonsko definitivní konec nadějí, že by ještě mohlo převzít v Tichomoří útočnou iniciativu.