Hlasatel oznámil, že blokáda Leningradu je definitivně pryč a že my Leningraďané už žádné další nenávistné ostřelování nezažijeme… Přiběhla jsem k babičce, posadila ji za stůl, vzala papír, nakreslila Leningrad jako tečku a kolem ní jsem udělala kruh znázorňující německé obležení. Pak jsem to babičce všechno vysvětlila, kruh jsem přeškrtla a nechala jen „město“: „Takhle je to, už žádná blokáda není,“ řekla jsem. Babička plakala radostí.

Předchozí věty napsala do školní práce na téma „Konec blokády“ v roce 1944 Zinaida Itkinová, leningradská žačka 4. třídy 218. školy v okrese Kujbyševskij (její esej dnes uchovává ruská Prezidentská knihovna).

Zdroj: Youtube

Šlo o nejhorší a nejdelší obléhání za druhé světové války a o jedno z nejdelších obležení v celé lidské historii. Od 8. září 1941 až do 27. ledna 1944 čelili obyvatelé Leningradu hladu, zimě i nepřátelskému teroru v podobě neustálého ostřelování.

Podle Leningradské městské komise dokumentující škody a německé válečné zločiny byl Leningrad (původně Petrohrad, tradiční sídlo ruských carů, dnes znovu Petrohrad pozn. red.) během této doby vystaven dopadům více než 150 tisíc těžkých dělostřeleckých granátů a více než 107 tisíc vysoce výbušných a zápalných bomb. Téměř 2,5 roku obléhání si vyžádalo přes milion mrtvých obyvatel města, z nichž více než 600 tisíc zahynulo v obleženém městě a dalších 400 tisíc při evakuaci.

Šlo o nejhorší a nejdelší obléhání v rámci druhé světové války. Blokáda Leningradu změnila mnohé: 

Oběť prvního ostřelování Leningradu německými vojsky, 10. září 1941
Blokáda Leningradu změnila válku. Hitler chtěl město zcela zničit, přepočítal se

Udržet město mělo pro bojující Sovětský svaz zcela zásadní vojenský i hospodářský význam, protože představovalo v době napadení poslední fungující základnu sovětské baltské flotily a současně nesmírně důležité průmyslové centrum, v němž se nacházely stěžejní sovětské závody na výrobu oceli i lokomotiv a střediska strojírenského a elektrotechnického průmyslu. I proto byl na rozdíl od jiných měst silně bráněn. Jeho významu si ale byli vědomi i Němci.

„Vůdce se rozhodl vymazat město Petersburg z povrchu zemského. Po pádu sovětského Ruska není zájem o další existenci této velké osady,“ stálo v tajné směrnici štábu německého námořnictva z 22. září 1941.

Frontální útok proti Leningradu ale Hitler nakonec zrušil a místo toho zvolil možná ještě cyničtější způsob jeho zničení. Město mělo být systematicky vyhladověno.

Muži umírali první

Else Ljudvigovně Kosťukové bylo 14 let, když se město, v němž žila a studovala, ocitlo v obležení. Její vzpomínky zachytily Žodinské noviny.

„Nejtěžším obdobím v životě obležených obyvatel byl konec roku 1941 a začátek roku 1942. Hladomor byl hrozný: během obléhání se vydávalo jen 125 gramů chleba na člověka a den. V lednu 1942 zemřel můj tatínek (muži velmi těžce snášeli hlad, a proto umírali první), pak sestra, sestřenice, všichni příbuzní… Maminka žila až do léta. Dokud byla naživu, dávala mi všechno jídlo. Pomáhala jsem jí, jak jsem mohla. Bydleli jsme na Vasiljevském ostrově a chodili jsme do Něvy pro vodu, kterou jsme brali z vysekané díry v ledu. Konev jsme odváželi na saních, po zledovatělých ulicích jsem je sotva uvláčela.“

Obyvatelům Leningradu zůstala kromě leteckého mostu jediná cesta, jíž mohly proudit zásoby - přes Ladožské jezero. Získala název Cesta života: 

Remorkér vede člun přes Ladožské jezero, září 1942
Cesta života. Před 80 lety dorazil do obleženého Leningradu po ledu první vůz

Jedinou spojnicí s okolním světem zůstala v této kruté zima pouze takzvaná Cesta života, vedoucí přes zamrzlé Ladožské jezero. Do konce listopadu 1941 se po ní podařilo do Leningradu dopravovat něco přes sto tun nákladu denně, začátkem prosince, když led zesílil, už kolem 300 tun a na přelomu roku 1941 a 1942 až tisíc tun.

Cesta po ledě však byla od počátku velmi nebezpečná. Jen za první týden do 29. listopadu se na ní probořilo celkem 52 vozů. Neustálé riziko utopení vedlo řidiče k tomu, že nezavírali dveře od kabin, aby stačili vyskočit, někdy dokonce řídili vůz vestoje na schůdcích.

Ani obrovské nasazení řidičů ale nestačilo k tomu, aby se dařilo dopravovat potravin do města dost - ve skutečnosti byl potřeba minimálně dvojnásobek toho, co byly vozy schopné při nejsilnějším ledu provézt, tedy alespoň dva tisíce tun potravin denně.

Takzvaná Modrá divize bojovala po boku Němců na východní frontě. Jak vypadal její konec? 

Vojáci Modré divize u Leningradu. Tuto divizi tvořily tisíce španělských a 159 portugalských dobrovolníků a branců, sloužících ve wehrmachtu na východní frontě. Bojovali tam ale i proti vlastním lidem, Španělům v Rudé armádě
Zkáza Modré divize. Po boku nacistů zabíjeli Španělé i své, vymstilo se jim to

„Občas jsme se ráno probudili a dveře od bytu nešly otevřít. Ležel před nimi mrtvý chlap. Lidé se takto zbavovali svých zemřelých příbuzných, protože už neměli sílu je pohřbít. Tak je nechali u dveří těch, kteří se ještě mohli hýbat. Nic nevysilovalo lidi tak jako nedostatek jídla,“ vzpomínala Kosťuková.

Ona sama absolvovala ladožskou cestu po matčině smrti, v zimě 1942, kdy byla evakuována do sirotčince. „Jeli jsme náklaďákem a viděli jsme, jak auta i s lidmi zajíždějí pod led. Během těch pár hodin jsme se několikrát loučili se životem, plakali a křičeli hrůzou. Měli jsme ale štěstí, přejeli jsme,“ popisovala hrůzné zážitky.

Blokáda padá

Sovětské velení ale jen tak nezahálelo. Už v lednu 1943 se podařilo Rudé armádě prolomit po urputných bojích v úzké šíji blokádu a ve vzniklé průrvě byla urychleně zbudována provizorní silnice i železnice. Díky tomu tak začaly růst dodávky potravin i munice do města a naopak se dalo evakuovat více jeho obyvatel. 27. ledna 1944 pak sovětští vojáci prorazili na všech důležitých komunikačních uzlech frontu a blokáda Leningradu definitivně skončila.

Její konec ohlásilo ve městě vysílání zpravodajské stanice LenTASS, které zaslechla i školačka Zinaida Itkinová, jež je popsala ve své práci.

Před 80 lety bylo v běloruské vesnici Chatyň v Minské oblasti bestiálním způsobem povražděno 149 ze 157 místních obyvatel:

Vojáci Waffen-SS v dobyté a obsazené sovětské vesnici. Vesničané stojí před domy.
Chatyňský masakr: Vesničany upálili zaživa ve stodole, smrti neunikly ani děti

Stanice den po ukončení blokády pateticky zvěstovala: „27. leden 1944 se navždy zapíše do slavných dějin Leninova města. V tento den oznámil rozkaz jednotkám Leningradského frontu úplné osvobození Leningradu od nepřátelské blokády a od barbarského dělostřeleckého ostřelování ze strany nepřítele. Stateční bojovníci Leningradského frontu porazili nepřítele a vrhli ho po celé frontě o 65 až 100 kilometrů zpět. V krutých bitvách byly dobyty obce Krasnoje Selo, Ropša, Urick, Puškin, Pavlovsk, Uljanovka a Gatčina. Město hrdinů, město bojovníků, které 28 měsíců vytrvale a odvážně bojovalo proti brutálnímu nepříteli, odolalo bezpříkladnému obležení a zahnalo nacistické hordy. Leningradští vojáci pokračují v ofenzivě a vytlačují nepřítele ze své rodné sovětské země. Na památku Velkého vítězství a na počest úplného osvobození Leningradu od nepřátelské blokády pozdravilo Leninovo město včera, 27. ledna, udatné jednotky Leningradského frontu.“

Leningrad slaví, blokáda skončila. Rok 1944Leningrad slaví, blokáda skončila. Rok 1944Zdroj: Wikimedia Commons, Lvova, Muzeum ruské vodky, volné dílo

Německá skupina armád Sever ztratila u Leningradu bezmála 600 tisíc mužů, Sovětský svaz tam přišel (kromě více než milionu civilních obětí) o více než tři miliony vojáků. Bitva o Leningrad však patřila k těm rozhodujícím střetnutím druhé světové války, která vedla v konečném důsledku k úplné porážce německých vojsk.

Elsa Kosťuková se po skončení blokády vrátila do Leningradu a vyučila se v masném průmyslu. V roce 1946 byla poslána do Kaliningradu, kde potkala svého budoucího muže, s nímž později založila rodinu. Po jeho smrti se přestěhovala k dospělé dceři do Běloruska.