Bohumil Laušman netušil, že jeho dávný známý pracuje pod krycím jménem Günter pro vídeňskou rezidenturu československé Státní bezpečnosti (StB). A že do Laušmanova bytu u válečné vdovy Ravingerové přišel jen proto, aby dokončil plán, na který se StB pečlivě připravovala několik měsíců. Plán na Laušmanův únos z exilu.

Neopijete ho, je třeba ho uspat

Už koncem srpna si estébáci pomocí jiného agenta, jenž přišel naoko přát politikovi k padesátinám (Laušman se narodil 30. srpna 1903), zjišťovali, jak dlouho trvá, než se objekt jejich zájmu opije a jak potom reaguje. Při tomto ověřování se ale vynořil jistý problém, Laušman totiž nechtěl pít sám – agent, který ho opíjel, se tak musel opít spolu s ním a další akce už nebyl schopen. „Je to bohužel velký nedostatek a dodnes nevím, jak tomu předejít,“ stěžoval si ve své zprávě, citované historikem Pavlem Žáčkem v jeho článku Odluky osob v padesátých letech (únosy v režii československé Státní bezpečnosti)

Poučen touto zkušeností se Rauscher alias Günter pojistil a rozhodl se Laušmana ne opít, ale za pomoci uspávadla hozeného do pití omámit. Řečeno jazykem pozdější estébácké zprávy dal politikovi „do alkoholického nápoje chemický přípravek, jehož požitím byl Laušman uveden do takového stavu, že byl ovladatelný“.

75 let letos uplynulo od zahájení akce Kámen, jedné z největších provokačních aktivit Státní bezpečnosti v celé její historii:

První oběť Akce Kámen Jan Prošvic, zakladatel firmy ETA, který padl do nastražené pasti 23. dubna 1948. Snímek z pozdějších let v exilu
Akce Kámen: Do pasti StB padlo 40 lidí, osudnou se stala i pár jejím strůjcům

Rauscher ho za pomoci dalších dvou agentů s krycími jmény Hacke a Kozák vynesl v noci z bytu a naložil do vozu, kterým Laušmana převezli ze Salcburku do Vídně. Tam ho podle estébácké zprávy přeložili do diplomatického vozidla, jímž ho dopravili až na území ČSR, tedy tehdejšího Československa.

Byla to jedna z nejdrzejších akcí, které Státní bezpečnost na cizím území během své historie spáchala.

Lavírující politik

Bohumil Laušman byl významný sociální demokrat, člen předsednictva ČSSD a poslanec, od roku 1945 do roku 1948 působil také jako ministr průmyslu ve všech třech poválečných vládách: v první i ve druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. Z titulu této funkce se významně podílel na přípravě a realizaci tzv. znárodnění klíčového průmyslu, které otevíralo komunistické straně cestu k moci.

Mladá Češka se v noci ze 24. na 25. července 1953 rozhodla s několika přáteli překonat železnou oponu v podomácku upraveném tanku svobody:

Část posádky po příjezdu do Bavorska. Zleva Libuše Cloudová, manželka Václava Uhlíka, zřejmě Walter Hora a Václav Uhlík se svými dětmi. Foto z výstavy na západočeské rozhledně Havran
Láska hory přenáší. V podomácku sestaveném tanku vyzrála na železnou oponu

Komunisty nicméně mohlo znepokojit, když byl v listopadu 1947 jako kompromisní kandidát mezi prokomunistickým a ke komunistům rezervovaným křídlem zvolen předsedou sociálnědemokratické strany, přičemž porazil jimi preferovaného Zdeňka Fierlingera.

Bohumil Laušman na snímku v Rudém právu z 26. února 1948Bohumil Laušman na snímku v Rudém právu z 26. února 1948Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Rudé právo ročník 1948, volné díloV únoru 1948 patřil k těm sociálnědemokratickým politikům, kteří silně lavírovali a nebezpečí plynoucí z komunistické touhy po uchopení absolutní moci zásadně podcenili.

„V únoru 1948 zaujal nerozhodný postoj, a nepřímo tak přispěl k vítězství prokomunistických sil. Dne 25. února 1948 přijal funkci místopředsedy vlády v novém Gottwaldovu kabinetu,“ uvedlo o něm Československé dokumentační středisko.

Do nové vlády vstoupil s Bohumilem Laušmanem také Jan Masaryk, přičemž to byly právě jejich hlasy, které ministrům podavším demisi na protest proti komunistické snaze ovládnout Sbor národní bezpečnosti chyběly k potřebné většině.

Pryč z politiky i z republiky

Ani Laušman, ani Masaryk se nicméně v nové vládě dlouho neohřáli. Mrtvé tělo Jana Masaryka bylo už 10. března 1948 nalezeno na dlažbě před Černínským palácem, Laušman byl o osm dní později donucen rezignovat na funkci předsedy sociální demokracie a přenechat ji Fierlingerovi a o tři měsíce později i na funkci místopředsedy vlády.

Komunistická vláda ho po volbách a po přijetí nové ústavy (kterou odmítl podepsat prezident Edvard Beneš a raději rezignoval na svou funkci) odklidila do funkce ředitele Slovenských elektráren v Bratislavě.

Od konce roku 1948 začal spolu s celou svou rodinou uvažovat o emigraci, definitivně se k ní rozhodl v roce 1949 poté, co komunistická policie zatkla jeho zetě Jaromíra Nechanského, zapojeného do odbojové zpravodajské činnosti proti novému režimu.

Příběh Josefa Hasila loni vstoupil na obrazovky v podobě minisérie Král Šumavy:

Josef Hasil se snoubenkou Marií Vávrovou
Příběh Krále Šumavy: Převaděč Josef Hasil byl jako stín, uměl se dostat z léček

K přechodu hranice do Německa zvolil Silvestr 1949. Útěk se bohužel zdařil jen jemu. Jeho manželku, obě dcery i snoubence jedné z nich zatkli v Nýrsku hned poté, co vystoupili z vlaku. Šlo o předem připravenou past, z níž Laušman vyklouzl zřejmě díky tomu, že na rozdíl od svých blízkých přijel do Nýrska autem a jejich zatčení zahlédl, takže měl ještě čas zmizet.

Komunistická justice později odsoudila všechny zatčené k mnohaletým trestům (manžel druhé Laušmanovy dcery Nechanského dostal v jiném procesu trest smrti a byl popraven).

Dostaňte ho zpátky

Skutečnost, že Laušmanovi se podařilo hranice přejít, notně pobouřila tehdejšího komunistického ministra vnitra Rudolfa Baráka, a navíc vadila i vůdcům tehdejšího Sovětského svazu. Protože Laušman, ačkoli ho exil nepřijal – vadil mu jeho postoj nahrávající komunistům v únoru 1948 – zkoušel navázat kontakty s dalšími levicovými evropskými státníky usilujícími o nezávislou politiku vůči Sovětům, například s jugoslávským vůdcem Josipem Brozem Titem.

„Po svém útěku do zahraničí navázal Laušman styk s československou zrádnou emigrací, americkou, francouzskou a jugoslávskou rozvědkou, jejichž byl spolupracovníkem. Z těchto pozic vyvíjel nepřátelskou činnost proti československému státu s cílem svržení politického zřízení, v jejímž čele stála Komunistická strana Československa. V důsledku nepřátelské činnosti Bohumila Laušmana proti ČSR bylo rozhodnuto zneškodnit jeho činnost. Tímto úkolem byla pověřena první správa ministerstva vnitra,“ uvedla ve svém pozdějším hlášení československá rozvědka.

Původně partyzán, později několikanásobný vrah ve službách komunistické strany. To byl sadistický vyšetřovatel StB Miroslav Pich-Tůma:

Miroslav Pich-Tůma
Estébácký vrah Pich-Tůma dokázal člověka umlátit. Svůj život skončil sebevraždou

Své zahraniční spolupracovníky nasměrovala rozvědka do Laušmanovy blízkosti už koncem července 1952 a o rok později začala cíleně připravovat jeho únos. K realizaci zrůdného plánu došlo den před Štědrým dnem 1953.

Estébáci jej nejdříve internovali v zámečku Blažkov. Později byl odsouzen k 17 letům vězení. Za slib propuštění vystoupil 15. května 1954 na tiskové konferenci a prohlásil, že se vrátil dobrovolně a odsuzuje emigraci.

Propuštěn ale nikdy nebyl. Po 10 letech za mřížemi zemřel za záhadných okolností v noci z 8. na 9. května 1963 v ruzyňské věznici.