Psal se rok 1566, když tehdejší turecký sultán Sulejman přikázal svým vojákům, aby pro rychlejší přesun přes řeku Neretvu zbudovali ve městě Mostar na území dnešní Bosny a Hercegoviny kamenný most. „Jeho architekti použili vápencové bloky z místního kamenolomu,“ uvádí web Rádia Svobodná Evropa.

Nad řekou se začal tyčit architektonický klenot. Přestože obloukový most nikdy nebyl nejvyšší stavbou svého druhu na světě, cestovatelé, kteří zavítali do Mostaru, odcházeli od stavby nadšeni - pro její krásu, velikost i výšku. Most se rychle stal symbolem nejen města, ale i celého regionu. A je jím ostatně dodnes.

Jenže návštěvníci, kteří jej přijíždějí obdivovat v současnosti, se už nedívají na původní most ze 16. století, nýbrž na jeho dokonalou repliku. Znovuotevření mostu v roce 2004 přihlíželi významní hosté z celého světa, včetně třeba současného britského krále Karla III. Původní most se totiž v 90. letech stal jednou z nejznámějších obětí bosenské války. Do řeky Neretvy se zřítil za pouhou minutu poté, co velitel chorvatských jednotek v Mostaru nařídil vypálit na něj z tanků.

Masakr na tržišti Markale v Sarajevu, který se odehrál v únoru před 30 lety, byl jedním z nejkrvavějších útoků na civilisty v době bosenské války:

Zaměstnanci OSN v únoru 1994 převážejí jednu z obětí útoku na tržiště Markale v Sarajevu, aby ji letecky přepravili do nemocnic poblíž Frankfurtu nebo Záhřebu.  Den předtím na hlavním sarajevském tržišti vybuchla bomba, která zabila 68 lidí a 200 zranila.
Masakr na tržišti Markale: Všude ležely kusy těl, následovalo ultimátum od NATO

Konfliktu bosenských Chorvatů a Bosňáků z 90. let, jehož součástí bylo právě i dění v Mostaru, se někdy říká válka ve válce. Šlo o část širší války, která tehdy v Bosně zuřila. Dodnes je mnohem známější boj mezi bosenskými muslimy a bosenskými Srby, při němž došlo třeba k masakru v Srebrenici, či vůbec prvnímu vojenskému zásahu jednotek NATO (když americké stíhačky zaútočily na srbské letouny, které nerespektovaly bezletovou zónu). Ovšem i konflikt mezi bosenskými Chorvaty a Bosňáky byl extrémně krvavý a odehrálo se během něj několik masakrů civilního obyvatelstva.

Tato část bosenské války skončila 18. března přesně před 30 lety podepsáním Washingtonské mírové dohody. Bosňáci a bosenští Chorvati se následně spojili do Federace Bosny a Hercegoviny, což byl jeden z nejvýraznějších zvratů v celém bosenském konfliktu.

Všichni proti všem

Bosenská válka začala v roce 1992 jako součást rozpadu bývalé Jugoslávie. „29. února a 1. března 1992 se konalo referendum o nezávislosti Bosny. Následně se na zdejším území rozhořela občanská válka,“ uvádí web Vojenského historického ústavu (VHÚ).

Bosna a Hercegovina totiž byla multietnickým územím. Jednotlivé etnické skupiny, které zde žily, měly různé představy o tom, jak by měl samostatný stát, pokud by už dál nebyl součástí Jugoslávie, vypadat. „43,5 procenta obyvatel zde tvořili muslimové, 31,2 procenta Srbové a 17,4 procenta Chorvati. Zbytek byli ti, kteří se označovali jako Jugoslávci či příslušníci dalších národností. V Bosně a Hercegovině nebyla ani jedna obec homogenní,“ nastiňuje web VHÚ.

Ani jedna z etnických skupin, z nichž navíc každá vyznává jiné náboženství, nechtěla skončit ve vleku jiné, která by se stala vedoucí sílou v novém nezávislém státě.

Nejdříve se spory vyhrotily mezi bosenskými muslimy a bosenskými Srby. Ti začali konat nezávisle na Sarajevu a vyhlásili vlastní nezávislost, Republiku srbskou. Do pár dní začaly mezi oběma tábory ozbrojené střety (na straně bosenských Srbů bojovaly zpočátku jednotky jugoslávské lidové armády, které se později transformovaly na síly Republiky srbské, Bosňáci byli naopak shromážděni v Armádě Republiky Bosna a Hercegovina).

Při genocidě v Srebrenici bosensko-srbské síly mezi 11. a 22. červencem roku 1995 zavraždily zhruba osm tisíc bosenských Muslimů:

Truchlící ženy při každoročním vzpomínkovém obřadu připomínajícím masakr ve Srebrenici.
Srebrenica: Šlo o děsivý masakr. Nizozemsko se omluvilo za roli, kterou sehrálo

Celou situaci ještě komplikoval i postoj bosenských Chorvatů. I chorvatští nacionalisté v Bosně se nemohli smířit s tím, že by zůstali menšinou ve vleku buď Bosňáků, nebo bosenských Srbů, a tak ještě v roce 1991 vyhlásili autonomii na Bosně a Hercegovině, která se pak na podzim roku 1992 změnila ve vyhlášení nezávislosti Chorvatské republiky Herceg-Bosny.

Původní spojenci, Bosňáci a Chorvati, tak začali bojovat na území dnešní střední Bosny a Hercegoviny i proti sobě, byť ještě o několik měsíců dříve zde stáli bok po boku proti útokům jednotek jugoslávské armády, která obléhala například Dubrovník či zmíněný Mostar. „Zdejší most přežil první fázi bosenské války, když etničtí Srbové bojovali o kontrolu nad Mostarem proti bosenským muslimům a chorvatským jednotkám. Ovšem když se tito původní spojenci obrátili proti sobě, most se stal pro Chorvaty strategickým a symbolickým cílem,“ nastiňuje web Rádia Svobodná Evropa. Nyní už skutečně v Bosně bojoval každý proti každému.

Pole poseté mrtvolami

Boje mezi Bosňáky a bosenskými Chorvaty byly stejně kruté a nelítostné jako mezi bosenskými muslimy a bosenskými Srby. I ve městech a obcích, které postihla „válka ve válce“, docházelo k etnickým čistkám.

Vůbec nejhorší se na jaře 1993 stal masakr ve vesnici Ahmići. „V této obci kdysi žili a pracovali Chorvati a muslimové bok po boku. 16. dubna 1993 se ale stala dějištěm jednoho z nejhrůznějších příkladů etnických čistek na Balkáně. Hlídka britských jednotek OSN, která vstoupila po upozornění bosenských vojáků do vesnice krátce poté, co se v ní odehrál masakr, odhalila jeho děsivé následky. Vesnice a okolní pole byly posety mrtvolami - smrti nebyl ušetřen ani dobytek,“ připomíná BBC.

Oblast Sarajeva, zničená ostřelováním během obléhání v letech 1992 a 1993Oblast Sarajeva, zničená ostřelováním během obléhání v letech 1992 a 1993Zdroj: Wikimedia Commons, Hedwig Klawuttke, CC BY-SA 3.0

Přesný počet mrtvých dodnes není známý - mluví se o zhruba 120 obětech. „Většinu mrtvých tvořily ženy, děti a staří muži. Všichni byli muslimové. Na 180 muslimských domů bylo silně poškozeno a minaret místní mešity ležel rozdrcený na silnici,“ zmiňuje BBC.

Vše začalo o několik měsíců dříve, kdy se k vesnici přiblížily boje. Zároveň s rostoucím počtem ozbrojených jednotek bosenských Chorvatů - zformovaných do Chorvatské rady obrany, vojenské organizace Chorvatské republiky Herceg-Bosny - ve vesnici rostlo i napětí mezi místními chorvatskými a muslimskými civilisty.

V noci na 5. dubna 1992 začala hlavní město Bosny a Hercegoviny Sarajevo obléhat Jugoslávská lidová armáda:

Sarajevo. Obležení obyvatelé sbírají palivové dříví v kruté zimě roku 1992
Alej ostřelovačů, hladovění. Obléhání Sarajeva vrátilo do Evropy válečné hrůzy

Někteří obyvatelé v obavě před eskalací napětí utekli z Ahmići už večer před masakrem. Nestihli to ale všichni. Pamětník Huso Ahmic řekl serveru Balkan Insight, že zatímco svou ženu a děti poslal pryč ještě večer 15. dubna, své rodiče a zbylé členy rodiny plánoval evakuovat druhý den ráno. Už to ale nestihl - zpovzdálí viděl hořící domy a věděl, že je příliš nebezpečné se k nim přiblížit.

Podrobnosti o tom, jak zemřeli jeho rodiče, se dozvěděl až později. „Zastřelili je a pak jejich dům zapálili,“ uvádí web Balkan Insight.

Snipeři proti civilistům

Jednotky Chorvatské rady obrany nejenže ostřelovaly muslimskou část vesnice, místní muslimy navíc cíleně popravovaly - pálili na ně snipeři a jejich domy zapalovali, mnohdy se stále ještě živými lidmi uvnitř. „Nejmladší obětí se stalo tříměsíční dítě, které bylo rozstříleno ve své kolébce,“ uvádí web Institute for Research of Genocide Canada.

Několik strůjců a vykonavatelů masakru později odsoudil k mnohaletým trestům vězení Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii. O osudovém dni před ním vypovídal i Abdulah Ahmić, který jako jeden z mála místních muslimů masakr přežil. Byl v domě se svým otcem, bratrem, matkou a sestrami, když ozbrojenci začali střílet do jejich dveří. Když jim rodina otevřela, příslušníci Chorvatské rady obrany nejprve požadovali vydání všech zbraní, které měla rodina doma, a následně zastřelili Ahmićova bratra i otce.

Pak namířili zbraně na něj. „Voják mi řekl, abych ustoupil dva kroky, a pak do mě vypálil. Zasáhl levou stranu mé hlavy a kulka vyletěla mou pravou tváří,“ uvedl Ahmić u soudu.

Události na Balkáně z roku 1991 šokovaly:

Budova, ve které bylo internováno cca 200 raněných chorvatských vojáků a civilistů, později zastřelených příslušníky srbských paravojenských jednotek
Peklo v Chorvatsku po 30 letech. Vyšetřovatel zločinů války se vrací v dokumentu

Přestože přežil, padl na zem a tvářil se, že je mrtvý. Vojáci mezitím odvedli pryč jeho matku i tři sestry. Když odešli, vyplazil se z domu a schoval se do příkopu u silnice. Později zjistil, že chorvatské jednotky zapálily většinu muslimských domů. Když nastala tma, přemístil se do jednoho z těch, které ještě částečně stály. „Odtud jsem slyšel matčin hlas, jak někde pláče a říká: Zabili mi manžela a syny. Bylo ale mlhavo a nic jsem neviděl. Jenom jsem to slyšel,“ vypověděl.

Později se dozvěděl, že jeho matku i sestry vojáci nakonec také zavraždili. On sám přežil i to, když si ho chorvatské jednotky všimly, a do domu, v němž se skrýval, hodily granát. Z vesnice ho nakonec dostali dva sousedé, chorvatští civilisté, kteří ho spatřili, když na ně zamával.

Jeden den, dva masakry

Masakry ale nepáchaly pouze jednotky bosenských Chorvatů na muslimských civilistech, děly se i obráceně. Paradoxně ve stejný den, kdy byli vyvražděni muslimští obyvatelé vesnice Ahmići, Bosňáci zmasakrovali chorvatské civilisty ve 100 kiilometrů vzdálené vesnici Trusina. „Příslušníci bosenské armády zde zabili patnáct chorvatských civilistů a sedm chorvatských vojáků, kteří se ovšem předtím vzdali,“ uvádí web Balkan Insight.

Dragica Tomicová, která v Trusině přišla o příbuzné, po letech popsala, že jednotky Bosňáků místní Chorvaty bezdůvodně popravovaly. Podle ní vojáci vzali jako rukojmí ženy a děti a vyhrožovali místním mužům, že je zabijí, pokud jim neodevzdají všechny zbraně, které doma mají. „A když to udělali a své zbraně jim dali, vojáci je zabili před zraky jejich blízkých,“ uvedla Tomicová pro Balkan Insight.

Den, kdy padl most

Přibližně v době, kdy se odehrály oba masakry, se také začala zhoršovat situace v Mostaru. Jednu část města ovládaly jednotky bosenských muslimů, druhou jednotky Chorvatské rady obrany. Na denním pořádku začaly být útoky sniperů či vzájemné ostřelování. Do podzimu 1993 byl jediným mostem spojujícím řekou Neretvou rozdělené město Stari Most ze 16. století. Velitel místních chorvatských jednotek pak v listopadu 1993 vydal příkaz k jeho zničení.

Srebrenický masakr se stal nejhorší genocidou civilního obyvatelstva od druhé světové války:

Exhumace obětí srebrenického masakru v roce 1996
Genocida v Srebrenici: z města se stala jatka, zůstaly jen slzy a masové hroby

Pád mostu do řeky zachytil na amatérský filmový záznam tehdy 17letý Eldin Palata. Později popsal, že chvíle, kdy se zhroutil, byla pro něj až neskutečná. „Když se na to díváte hledáčkem kamery, všechno je černobílé. Je to jako sen a říkáte si: Pokud teď zvednu oči od hledáčku, ten most tam stále bude stát,“ popsal později.

Jenže nestál. Jeho zničení vyvolalo celosvětovou reakci. Na jeho znovupostavení se začalo za dohledu organizace UNESCO pracovat sedm let, poté, co bosenští muslimové a bosenští Chorvati podepsali po silné intervenci amerických vyjednavačů v březnu 1994 ve Washingtonu mírovou dohodu, která jejich vzájemný konflikt ukončila. Když byl v roce 2004 most znovuotevřen, měl se stát symbolem tolerance a už klidného soužití bývalých znepřátelených stran. To se ale celkem nesplnilo, neboť společnost zůstala jak v Mostaru, tak v celé Bosně po válce rozdělená.