„Chtěl, ať se z něj kouří. Když jste ho trefili, bavil se tím. A pokud jste ho srazili, jenom se naštval,“ řekl před lety v seriálu SportsCentury na ESPN Classic o Joem Frazierovi jeden z jeho nejváženějších soupeřů George Foreman.

Joseph Frazier, přezdívaný „Smokin' Joe“, patří mezi největší legendy boxu v historii. V roce 1964 získal zlato na olympiádě v Tokiu, v letech 1970 až 1973 dobyl v nepřerušované řadě titul profesionálního mistra světa v těžké váze. Do světového povědomí se však nejvíce zapsal svým mnohaletým soupeřením s jiným černým boxerem: Cassiem Clayem, známějším jako Muhammad Ali.

Ruce omotané otcovou kravatou

Frazier se narodil 12. ledna 1944 jako jedenácté z dvanácti dětí Rubina a Dolly Frazierových a poslední, které přežilo – Frazierovým se totiž ještě po něm narodil syn David, ten ale zemřel už v devíti měsících na záškrt.

Znáte slavné sportovce, kteří skončili za mřížemi? Vyzkoušejte náš kvíz:

Joeův otec Rubin Frazier byl oficiálně naturálním pachtýřem, reálně si ale vydělával něčím trochu jiným. „Převážel načerno vypálenou kořalku a pěstoval nějakou páchnoucí látku, což si dnes říkám, že musel být tabák nebo marihuana,“ vzpomínal Frazier ve své autobiografii z roku 1996.

Rodina bydlela ve venkovské komunitě Gullah v Laurelově zálivu v Jižní Karolíně poblíž města Beaufort, kam se později slavný boxer po celý život vracel. Zlom v jeho životě nastal, když si začátkem 50. let pořídila černobílý televizor. Jeho pozornost si okamžitě získaly boxerské zápasy a rozhodl se, že se stane boxerem. „Pověsil si na dub těžký, podomácku vyrobený pytel vycpaný španělským mechem a cihlami, kolem rukou si omotal otcovy kravaty a začal cvičit údery pěstí,“ napsala o Frazierově dětství Kerry Eganová.

Zápas mezi Muhammadem Alim a Joe Frazierem v roce 1971:

| Video: Youtube

Trénink s chlazeným hovězím

Škole na rozdíl od boxu tolik nedával, opustil ji už ve 13 letech. Dva roky pak nádeničil na polích, ale když se poprvé setkal s rasismem vůči černým, řekl si, že má takového života dost. V 15 letech proto nasedl do dálkového autobusu Greyhound a vydal se do New Yorku za svým starším bratrem Tommym a jeho ženou Ollie.

Ani začátky v tomto městě ale nebyly lehké. Najít práci se mu nepodařilo, takže si nakonec začal přivydělávat krádežemi aut, která prodával na brooklynském vrakovišti po 50 dolarech za kus. „Dospělo to do bodu, že jsem se už moc styděl viset bráchovi pořád na krku. Tak jsem zvedl kotvy a zamířil do Filadelfie. I tam jsem měl příbuzné, kteří mě u sebe nechali, a doufal jsem, že se na mě konečně usměje štěstí.“

Český boxer Tomáš Šálek si prošel těžkými chvílemi, ale vrátil se na scénu:

Dělal pro to, co mohl. Když dostal práci na jatkách, začal trénovat na půlkách hovězího a v chladicích boxech do nich mlátil pěstmi, což od něj později odkoukal Sylvester Stallone do prvního dílu svého Rockyho.

V prosinci 1961 došlo v jeho životě k dalšímu zásadnímu kroku. Bylo jím překročení prahu tělocvičny Policejní atletické ligy, do níž vkročil s 15 kily nadváhy.

Býk s pěstmi místo rohů

V této tělocvičně se po pár týdnech potkal s osudovým člověkem svého života, boxerským trenérem Yankem Durhamem. „To Durham udělal z Fraziera šampiona. Zkrátil jeho údery, zlepšil klinč, přidal rychlost a dodal sílu pozdější charakteristické Frazierově zbrani – jeho slavnému levému háku,“ přiblížil Mike Sielski v článku Frazier bojoval s Alim v nadčasové trilogii.

Pod vedením Durhama začal Frazier pravidelně boxovat a současně cestovat za zápasy po celé zemi. A brzy se dostavil úspěch. Zlaté rukavice pro mistra středního Atlantiku v těžké váze získal hned třikrát po sobě.

Legendární Muhammad Ali zemřel v roce 2016:

Při kvalifikaci na olympiádu v Tokiu v létě 1964 Fraziera sice ve finále porazil Buster Mathis, ale protože se hned při dalším exhibičním utkání zranil, otevřela se mladému ambicióznímu boxerovi do Japonska přece jen cesta a on svou příležitost plně využil: navzdory tomu, že v posledním zápase s Němcem Hansem Huberem bojoval se zlomeným palcem levé ruky, získal zlato, když sudí rozhodli tento zápas v jeho prospěch. „V ringu byl Joe býkem, který nepotřeboval červenou muletu. Vůbec nebylo nutné ho provokovat, aby se skloněnou hlavou vyrazil za mužem před sebou, s pěstmi sloužícími namísto ostrých rohů a schopnými napáchat podobnou škodu,“ popsal Sielski Frazierův styl.

Jak už to bývá, záhy po životním úspěchu přišla rána – Frazier se dozvěděl, že má v levém oku šedý zákal. Navzdory tomuto postižení si však zvolil profesionální dráhu. Zrodil se houževnatý a neúnavný boxer, předurčený k tomu, aby se postavil druhé rodící se nepřemožitelné legendě: Muhammadu Alimu.

close Joe Frazier v zápase s Muhammadem Alim z roku 1971. Snímek byl použit jako podklad pro poštovní známku města Adžmán ve Spojených arabských emirátech info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, CC BY-SA 4.0 zoom_in Joe Frazier v zápase s Muhammadem Alim z roku 1971. Snímek byl použit jako podklad pro poštovní známku města Adžmán ve Spojených arabských emirátech

Střety s Alim

Právě Ali se stal Frazierovou Nemesis, věčným soupeřem, s nímž se neutkával jen v ringu, ale i v osobním životě. „Diskutovat o Frazierově boxerské kariéře a vynechat Aliho je jako mluvit o Neilu Armstrongovi a nezmínit se o Měsíci. Ty dva navždy spojily nejen jejich tři nadčasové životní zápasy – z nichž Frazier vyhrál pouze první a třetí je oba dostal až na pokraj smrti – ale i kontrastní styly, kterými bojovali, a jedovatost, s níž se pokaždé naváželi jeden do druhého,“ uvedl Sielski.

Zatímco Frazier horoval pro mírové soužití všech ras, Ali byl stoupencem radikálního hnutí černých muslimů a vinil svého vyzyvatele z kolaborace s establishmentem. Frazier se nikdy nesmířil s Aliho verbálními útoky, v nichž mu jeho slavný soupeř spílal do goril a vysmíval se mu přezdívkou „strýček Tom“, připomínající otrokářské časy.

O roli ve filmu ho připravilo zranění, o olympiádu prohra s hořkou pachutí. Příběh boxera Jaromíra Anderta:

Příležitost oplatit mu to dostal v roce 1967, kdy Ali odmítl nastoupit vojenskou službu ve Vietnamu, a následkem toho přišel o boxerskou licenci a byl odsouzen k pětiletému pobytu za mřížemi. Frazier toho v ringu okamžitě využil, aby se sám stal mistrem těžké váhy. Ali se však z problémů po několikaletém sporu vysekal a získal zpět i licenci. Den před silvestrem 1970 se oba bojovníci písemně zavázali k tomu, že se spolu utkají. Pro Fraziera se tento zápas stal osobní věcí. „Říkal si ‚ten největší‘. No, největší tedy nebyl a ten největší už vůbec ne,“ poznamenal o Alim ve své autobiografii. „Stalo se mým posláním ukázat mu, jak velkou chybu tou svou pošetilou pýchou dělá.“

Ani po letech ho hněv vůči jeho soupeři nepřešel. Když v roce 1996 zažehl Ali, v té době už bojující s Parkinsonovou chorobou, olympijský oheň na Letních olympijských hrách v Atlantě, utrousil Frazier k novinářům, že by ho do těch plamenů nejradši strčil.

První zápas s osudovým soupeřem

Jejich první bitva, nazvaná „Boj století“, se odehrála 8. března 1971 ve zcela zaplněné newyorské Madison Square Garden a přihlížela jí řada celebrit (třeba Woody Allen, Dustin Hoffman, Burt Lancaster nebo Frank Sinatra, jenž navíc zápas fotografoval pro časopis Life).

Ačkoli byl Frazier proti Alimu drobnější a měl i kratší paže, dokázal v tomto utkání něco, co před ním ještě nikdo: svého soupeře unavit. V 15. kole se ujal iniciativy a vyslal proti obrovitému boxerovi svůj jedovatý smrtící levý hák, po němž se Ali zřítil na zem. Právě utrpěl první porážku své profesionální kariéry.

Ukrajinský boxer Oleksandr Usyk neváhal a vyrazil bránit svoji zemi proti ruské invazi:

Frazierovo vítězství znamenalo světovou senzaci, umocněnou tím, jak moc mu držela palce tehdejší bílá společnost. Boxer si získal slávu, bohatství i společenskou prestiž. Zúročil je tak, že si v rodném kraji koupil farmu o rozloze 368 akrů a také se stal prvním Afroameričanem od dob rekonstrukce Jihu, který promluvil před zákonodárným sborem Jižní Karolíny.

Získaný titul dvakrát úspěšně obhájil, ale 22. ledna 1973 sám narazil na silnějšího a rychlejšího. Tím mužem byl George Foreman, který ho na Jamajce během prvních dvou kol poslal šestkrát k zemi. Zápas skončil pro Fraziera technickým K. O.

O rok později, 28. ledna 1974, se znovu utkal s Alim, v zápase o to, kdo dostane další šanci sesadit Foremana z trůnu. Ali verdiktem sudích vyhrál, přestože několik sportovních novinářů zastávalo názor, že vítězem měl být jmenován Frazier. On sám si to myslel pochopitelně také.

Horor v Manile

Šedý zákal ve Frazierově levém oku se stále zhoršoval, ale boxer přesto souhlasil, že se s Alim utká ještě jednou, naposledy. Zápas, jenž mnozí historici boxu považují dodnes za největší boxerský souboj všech dob, se odehrál 1. října 1975 v Manile.

close Plakát s Joem Frazierem a Muhammadem Alim, lákající k zápasu, jenž vstoupil do historie jako Horor v Manile info Zdroj: Wikimedia Commons, Tom Rogan, CC0 zoom_in Plakát s Joem Frazierem a Muhammadem Alim, lákající k zápasu, jenž vstoupil do historie jako Horor v Manile Pro boxery se ten den vyvíjelo všechno špatně. Aby se mohlo ostře sledované utkání přenášet do co možná největšího počtu zemí, byl jeho začátek stanoven na 10. hodinu dopoledne. V tu dobu se ale už do hliníkové střechy haly Araneta Coliseum tvrdě opíralo horké filipínské slunce a činilo podmínky uvnitř nesnesitelnými. „Bylo tam příšerné dusno, v životě jsem takové vedro nezažila. Ani jediný závan čerstvého vzduchu, nic. A to jsme tam jenom seděli. Umíte si představit, že byste byli v ringu? Nechápu, jak to dokázali,“ řekla později manažerka Denise Menzová, jež byla součástí Frazierova týmu. Boxer sám odhadl teplotu v ringu, rozpáleném navíc televizními světly, na 49 stupňů.

Následný zápas se stal pro oba muže noční můrou, jež oba dostala až na úplnou hranu jejich fyzických i psychických možností. Slavným se stal Aliho výrok, když se po skončení 9. kola dopotácel do svého rohu a na pokraji sil utrousil: „Tohle je nejblíž, co jsem kdy byl k smrti.“

V protějším rohu Frazier už téměř nic neviděl, protože měl celý obličej napuchlý z desítek úderů zaměřených výhradně na jeho hlavu.

Box bohužel píše i tragické osudy:

Ve 12. kole inkasoval od Aliho další spoustu úderů, které jeho problémy se zrakem ještě zhoršily. Po skončení kola se navíc ukázalo, že si už nemůže oteklé oko zaledovat, protože pytel s ledem nevydržel horko. Do 13. kola tak nastupoval téměř slepý. „Hlavní zlom zápasu přišel v polovině 13. kola, když Ali jedním ze dvou ohromných smečů pravačkou vyrazil Frazierovi z úst chránič. Během 14. kola ho pak zasypal 30 ohromnými ranami… Očividně vyhrabával poslední zbytky sil, aby měl jistotu, že 15. kolo už nebude muset být,“ popsal pro Daily Minor finálová kola britský sportovní novinář Frank McGhee.

Tato strategie Alimu vyšla – Frazierův trenér Eddie Futch se opravdu rozhodl zápas ukončit. Jeho soupeř později řekl svému životopisci Thomasi Hauserovi: „Frazier skončil těsně předtím, než jsem to udělal já. Nemyslel jsem si, že můžu dál bojovat.“

Po Manile Frazier svou profesionální kariéru ukončil. Živil se jako trenér a žil spíše v ústraní. Zemřel náhle v roce 2011 v důsledku rakoviny jater. Bylo mu 67 let.