„Vzpomněl jsem si na proroctví, které moje matka dostala od jedné paní v Praze těsně po tom, kdy se dostali komunisté k moci. Řekla jí, že prý se mám dožít vysokého věku. Pohybuji se však prý stále ve velikém nebezpečí, vytrpím mnoho, ale dosáhnu prý všeho a půjdu za svým cílem přes mrtvoly,“ popisoval Ctirad Mašín v knize Cesta na severozápad, na co myslel, když se spolu s bratrem Josefem a se zbylými členy odbojové skupiny Milanem Paumerem a Václavem Švédou ocitl v podvečer 16. října 1953 v obklíčení u Waldowa ve východním Německu.

Ležel v tu chvíli v trávě, cesta vpřed byla odříznuta stovkami vojáků a policistů vytvářejícími neprodyšný kordon. Jeden policista stál několik metrů před Ctiradem, měl na sobě dlouhý černý kabát, opíral se o pušku a byl k němu zrovna obrácen zády. Mašín mu zamířil mezi lopatky a střelil…

Přechod hranic

Pětičlenná skupina bratří Mašínů, do níž patřili kromě Ctirada a Josefa Mašína ještě Zbyněk Janata, Václav Švéda a Milan Paumer, vyrazila z Československa na útěk do západního Berlína v sobotu 3. října 1953.

Z Prahy vyjeli vlakem do Chomutova, rozesazeni do dvou různých vagonů. Čtyři byli ozbrojeni pistolemi, Ctirad P-38 ráže 9mm, Josef pistolí Walter, Paumer španělskou Star a Švéda československou policejní CZ 7.65. Jediný, kdo neměl zbraň, byl Janata.

Do Chomutova dorazili kolem jedenácté hodiny v noci a přespali za městem ve křoví. Ráno nasedli na autobus, který je odvezl na Horu svatého Šebestiána, odkud se rozdělení do dvou skupin vydali různými cestami lesem na Horu svaté Kateřiny, po jejímž severním úpatí procházela státní hranice. Tu překročili ještě před svítáním 5. října. Podařilo se jim přejít bez incidentu, ale Paumer ztratil pistoli. Celý den hustě pršelo.

První incident

Déšť neustával ani v dalších dnech, skupina navíc spotřebovala během pochodu všechny skrovné zásoby jídla a dál šla o hladu. V této situaci se rozhodla unést auto, kterým by se přepravila rychleji blíže cíli, ale pokus nebyl úspěšný. Několik řidičů na mávání nereagovalo a minulo je bez zastavení. Když konečně jeden zastavil, odmítl svůj vůz vydat a pokoušel se vyjednávat s Josefem Mašínem a Václavem Švédou, kteří k němu stáli nejblíže.

„To už jsem vzkypěl: Co se to, hergot, děje?“ vzpomínal v knize Jenom ne strach autora Oty Rambouska na tento incident Ctirad Mašín, který byl v té chvíli v záloze a čekal, až mu Švéda s Mašínem řidiče předají.

close Zadní strana budovy nádraží v Uckro, odkud vyběhla pětice Čechů info Zdroj: Wikimedia Commons, Městské státní zastupitelství v Praze, Cesta na severozápad, CC BY-SA 4.0 zoom_in Zadní strana budovy nádraží v Uckro, odkud vyběhla pětice Čechů

„Třásl jsem se vzteky. Jako kdybychom něco takového dělali prvně! Zařval jsem heraus! a rval jsem chlapa z vozu,“ popisoval další situaci – s odvoláním na předchozí akce v Československu, kdy skupina při přepadech stanic SNB použila k cestě také unesená auta.

Ani po vyvlečení řidiče se ale útěkářům nepodařilo s autem odjet, protože šofér vytáhl ze zapalování klíčky. Než je u něj Mašínové stačili najít, ozvala se od silnice střelba. Janata, jemuž Josef Mašín půjčil krátce předtím svou zbraň, se dostal do sporu s náhodným starým cyklistou a vystřelil do vzduchu. Cyklista ujel a celá skupina se vzdálila od silnice hlouběji do lesa. Od té chvíle se o ní ve východním Německu vědělo.

Přestřelka v Uckro

V šest ráno 9. října 1953 dorazila skupina na nádraží ve městě Riesa (česky zastarale Řezov), kde si koupili lístky do stanice Elsterwerda (dolnolužicky Wikow). Nikdo z nich netušil, že vlak je pendl mezi Riesou a Elsterwerdou, takže se s nimi vrátil zpět do výchozího bodu. Do Elsterwerdy se tak nakonec doplahočili pěšky. Večer si na místním nádraží koupili lístky do stanice Uckro, jež byla poslední, kam jim stačily peníze. Vyjeli 10. října ve dvě ráno, opět rozdělení do dvou skupin.

Když skupina dorazila do Uckro, zaznamenala na nástupišti asi pět východoněmeckých policistů (příslušníků Volkspolizei, nazývaných lidově VoPo). Při snaze projít nádražní halou pak jeden z policistů nejdříve Švédu a pak i všechny ostatní zastavil a zavedl je do postranní chodby. Záhy na to se situace začala překotně vyvíjet katastrofálním směrem.

„Od nástupiště se přihnalo asi osm nebo deset VoPo v černých uniformách se zbraněmi v rukou. Bylo slyšet cvakání uzávěrů a pojistek. VoPo s puškou v ruce zařval Hände hoch!, a poněvadž jsme nereagovali dost rychle, zařval ještě jednou,“ vzpomínal později Ctirad Mašín.

Když ani na tuto výzvu nezareagoval a naopak vytáhl pistoli, policista, ztotožněný později jako komisař Hermann Grummini, ho srazil pěstí na lavici a začal se s ním rvát. Nejdříve mu držel obě ruce, včetně ruky s pistolí, pak je ale pustil a začal Mašína škrtit.

„To byl ovšem jeho konec. Pamatuju se, že jsem se až divil jeho hrubé chybě. Přitlačil jsem mu pistoli k hrudi, jak nejblíže jsem mohl, a stiskl spoušť. Ozvala se rána a stisk na hrdle okamžitě povolil,“ líčil později Ctirad.

close Hala nádraží v Uckro. Čáry na snímku odkazují na stopy po střelách info Zdroj: Wikimedia Commons, Městské státní zastupitelství v Praze, Cesta na severozápad, CC BY-SA 4.0 zoom_in Hala nádraží v Uckro. Čáry na snímku odkazují na stopy po střelách

V té chvíli už střílel také Josef Mašín. Pravděpodobně se mu podařilo zasáhnout podkomisaře Helmutha Strempela a Helmuta Witkiewicze. Pálili ale také policisté. Celé skupině se podařilo probojovat se během asi dvou minut na ulici, při bezhlavém útěku se ale rozdělili.

Když se dali dohromady, byli už jen čtyři. Janata se na útěku od ostatních bezděky oddělil a následujícího dne byl ve 20:38 u vesnice Pelkwitz zatčen. Později ho Němci vydali do Československa, kde byl odsouzen k trestu smrti a 2. května 1955 popraven.

V obklíčení u Waldova

Po přestřelce byl v okresech Cottbus a Potsdam vyhlášen nejvyšší stupeň policejní pohotovosti a do oblasti se začaly sjíždět také rozsáhlé vojenské posily. Čtveřice uprchlíků se ale stačila dostat pěšky do vesnice Reichwalde, kde se ukryla ve stodole statku, aniž by o tom jeho obyvatelé věděli. Vesnicí pravidelně projíždělo policejní auto s amplionem, které hlásilo podrobný popis uprchlíků i s jejich jmény, protože policistům už se podařilo díky Janatovu zatčení zjistit, koho mají před sebou.

Po několika dnech byla skupina ve stodole náhodně odhalena. Uprchlíci sice rychle se zbraněmi obsadili statek, ale z něj už se muž vydal pro policii. Nezbývalo než dát se na útěk k nedalekému lesu. Po cestě k němu však zaznamenala uprchlíky policejní hlídka v automobilu. Do hustého porostu je nepronásledovala, ale přivolala posily. Les zatáhla a neprodyšně uzavřela policie. Čtveřice se ocitla v obklíčení.

„Mezi stromy se začaly míhat postavy. Řetěz policistů začal pročesávat les. Stříleli před sebe do křovin a do trávy a pomalu se blížili,“ líčil ve svých vzpomínkách ožehavou situaci Ctirad Mašín. Někdy v té době zastřelil policistu zmíněného v úvodu, zřejmě poručíka Martina Lehmanna.

Lehmannův pád přibrzdil postup policistů. Brzy na to bylo prohledávání lesa ukončeno, protože se začalo stmívat. Obklíčená skupina se znovu sešla dohromady a domluvila se, že se v noci pokusí uzavřený kordon prorazit nečekaným výpadem. Ukázalo se ale, že Švéda byl střelbou těžce zraněn. Odmítl pokračovat. O průlom se mohli pokusit jen tři.

V noci na 17. října 1953 skupina skutečně v husté palbě prorazila obklíčení, přičemž Ctiradu Mašínovi ustřelili botu zavěšenou u pasu. Zahynul policejní rada Herbert Hoffmann, nedá se ale přesně říci, kdo ho zasáhl. Německá policie nahlásila po zátahu ještě několik padlých, ti se ale stali spíše obětí zmatečné střelby z vlastních řad.

Raněný Švéda byl zatčen a, stejně jako Janata, předán do Prahy. Spolu s ním pak byl ve stejný den odsouzen k trestu smrti a stejně tak i popraven.

Konečně do Berlína

V neděli 18. října se kolem uprchlíků znovu zatáhla smyčka čítající až čtyři tisíce policistů. Podařilo se jim ukrýt se pod hromadou větví a klestí. V nepohodlném úkrytu museli ve vlhku a zimě strávit tři dny a tři noci, než bylo uzavření prostoru konečně odvoláno.

Skupina pak postupovala dál, až se brzy ráno 23. října 1953 dostala k usedlosti rodiny Grunertových ve Waldowě. Ukryli se ve stodole, kde je 29. října přistihla majitelka usedlosti. Spolu s mužem ale souhlasila, že je pomůže připravit na další cestu, když večer odejdou. 

„Teprve teď jsme se dozvěděli, co všechno bylo nasazeno na naše polapení. Vlaky nestavěly v obklíčeném území, kde jsme byli. Nikdo nesměl ven z vesnic. Na tratích, silnicích a polních cestách stály hlídky po tři dny, dva metry od sebe. Na silnicích po sedm dní neustále. Policajti vykládali, že všichni běháme jako Zátopek,“ vzpomínal Ctirad Mašín.

Jak se bratři Mašínové probojovali do Berlína:

| Video: Youtube

Grunnert pak uprchlíkům poradil, aby se ukryli v jednom z nákladních vlaků, které zastavují ve stanici Schonwalde. Ujistil je, že všechny vlaky vezoucí brambory jedou do Berlína. Ani tato cesta se ale neobešla bez problémů, protože vlak, který si vybrali, zastavil ve stanici Zeiblitz hned vedle transportu policistů. Uprchlíci ho proto opustili a pokračovali pěšky, až se dostali k dálnici do Berlína. Při jejím přechodu došlo k další přestřelce, při níž byl do břicha zasažen Milan Paumer. Podařilo se mu ale spolu s ostatními uniknout a později naskočit na další nákladní vlak.

V sobotu 31. října 1953 se všichni tři muži konečně dostali k cíli své cesty. Ctirad Mašín dojel až do západního Berlína na podvozku nákladního vlaku, Josef Mašín s Paumerem, kteří cestovali na nárazníku, museli kvůli přítomnosti vojáků v poslední stanici před západním Berlínem vlak opustit, ale podařilo se jim projít pěšky.

Režim v Československu se zatím mstil na jejich blízkých. Matka bratří Mašínů Zdena byla odsouzena na 25 let a zemřela v roce 1956 ve vězení, její bratr Ctibor Novák byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Bratři Václava Švédy Vratislav a Zdeněk byli oba odsouzeni k 22 letům za mřížemi a propuštěni byli podmínečně až v roce 1964.