„Všichni, celý národ, musíme se dnes vzepříti proti bolševickému nebezpečí a měli bychom vytvořiti hnutí, které by si vzalo za úkol pevně čelit bolševickému teroru!“ zahřímal v polovině prosince 1943 na manifestační schůzi Kuratoria pro výchovu mládeže v Lucerně prominentní protektorátní novinář Karel Werner, šéfredaktor Večerního Českého slova.

Svým projevem, jenž byl hlavním tahákem celého večera, zavdal popud ke vzniku České ligy proti bolševismu.

Jezuité nemají v českém obecném povědomí nejlepší pověst. Jezuita Antonín Zgarbík však bojoval proti zlu: 

Jedna z obětí proticírkevního tažení, rektor Svaté Hory Josef Hynek (snímek z roku 1947). V roce 1951 byl odsouzen za údajnou velezradu na 12 let vězení
Terezín přežil, Valdice už ne. Jezuita Antonín Zgarbík vzdoroval zlu všech tváří

Šlo zřejmě o snahu co nejrychleji reagovat nějakým činem na vznik československo-sovětské spojenecké smlouvy, kterou 12. prosince 1943 uzavřela se Stalinem londýnská exilová vláda Edvarda Beneše. Beneš, zklamaný Mnichovem, hledal nové poválečné geopolitické zajištění Československa, a našel jej ve větším přimknutí se k Sovětskému svazu, aniž by vzal v potaz, že to dříve či později bude znamenat konec demokracie.

Nacistům pochopitelně nešlo o demokracii, ale chtěli existence nové smlouvy mezi ČSR a SSSR využít k tomu, aby vyděsili český národ hrozbou nástupu bolševismu natolik, že ho získají na svou stranu. Tento plán jim ovšem nevyšel.

Z podnětu nacistů, dobrovolně povinně

Oznámení vzniku nového protibolševického hnutí nebyla samozřejmě žádná Wernerova osobní iniciativa, kolaborantský novinář pouze plnil zadání nacistických orgánů. Svědčí o tom i záznam ze 17. prosince 1943, uložený v Archívu Kanceláře prezidenta republiky, v němž se píše: „Tím byl poprvé širší veřejnosti sdělen úmysl, který podle zdejších informací pojalo ministerstvo lidové osvěty, aby bylo založeno formálně organisované hnutí proti bolševismu. Podle zdejších informací přípravné práce jsou v proudu.“

Ministerstvem lidové osvěty je pravděpodobně míněno protektorátní ministerstvo školství a národní osvěty, vedené neblaze proslulým Emanuelem Moravcem, jehož úřadu liga po svém vzniku opravdu od počátku podléhala. Ale ani Moravec nebyl zřejmě hlavním iniciátorem vzniku nové organizace – více se v této souvislosti zmiňuje v historických pramenech jméno německého státního ministra Karla Hermanna Franka.

Mezi kolaborantskými českými novináři, které se generál Alois Eliáš pokusil zlikvidovat otrávenými chlebíčky, byl také Emanuel Vajtauer:

Předseda Národního soudu v Praze generál justiční služby doktor Šrámek vynesl rozsudek nad aktivistickými novináři. Emanuel Vajtauer (foto vlevo) byl odsouzen v nepřítomnosti
Emanuel Vajtauer: Chválil Hitlera, přežil aféru s chlebíčky, pak záhadně zmizel

Zhruba o měsíc později, v neděli 23. ledna 1944, liga opravdu vznikla. Ustavující schůze proběhla v Pressklubu v Praze. A to nijak spontánně. Přípravný výbor, který existoval už od prosince, obeslal dopisem vytipované osobnosti, jimž hodlal nabídnout funkce v definitivním výboru, přičemž dikce dopisu i tehdejší atmosféra v protektorátu dostatečně jasně naznačovaly, že účast na ustavujícím shromáždění by měla být brána jako dobrovolně povinná.

V uvedený den se také v Pressklubu sešlo asi 30 až 40 osob, jež byly usazovány ke stolu podle předem nachystaných jmenovek. I to nasvědčovalo tomu, že s odmítnutím pozvání se nepočítalo. Jeden z pozvaných však přesto účast odmítl. A co víc, podařilo se mu dát dostatečně veřejně najevo proč.

Odbojný kněz

Jednu z pozvánek obdržel farář a generální vikář Církve československé Jan Lomoz, od 21. února 1942 vykonávající funkci správce Pražské diecéze této církve, jíž se ujal po smrti biskupa-patriarchy Gustava Adolfa Procházky. Na stole mu, podobně jako ostatním, přistála až 20. ledna 1944, tedy poměrně těsně před ustavující schůzí, což bylo zřejmě záměrné, aby žádný z pozvaných neměl čas vytvořit si „alibi“, proč nemůže účast přijmout.

Lomoz nebyl jediný duchovní, o kterého měli kolaboranti zájem, stejnou pozvánku obdržel (a přijal) například synodní senior Českobratrské církve evangelické Josef Křenek. Lomoz ale odmítl. A co víc, dal si záležet na tom, aby se o jeho postoji a důvodech k němu dozvěděla i celá církev.

Emanuel Moravec (vpravo) s prezidentem protektorátu Emilem Háchou na Pražském hradě u příležitosti tryzny za Reinharda HeydrichaEmanuel Moravec (vpravo) s prezidentem protektorátu Emilem Háchou na Pražském hradě u příležitosti tryzny za Reinharda HeydrichaZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

„O dva dny později (míněno dva dny po obdržení pozvánky, tedy 22. ledna 1944, pozn. red.) Jan Lomoz odeslal přípravnému výboru ligy zamítavý dopis, v němž vysvětlil svůj postoj k této organizaci. Své stanovisko 14. února 1944 oznámil i ústřední radě, a aby nemohlo být jeho rozhodnutí zpochybňováno, současně rozeslal duchovním a některým význačným laikům (i mimo církev) důvěrný oběžník, v němž popsal důvody, které ho k odmítnutí vedly,“ uvádí historik Martin Jindra na stránkách Ústavu pro studium totalitních zločinů.

Jak dále dodává, 5. dubna 1944 byl o Lomozově odmítnutí informován K. H. Frank, který dostal i návrhy kárných opatření proti takovým „sabotérům“. Konkrétně o Lomozovi bylo rozhodnuto tak, že musí neprodleně opustit veškeré církevní funkce a Moravcovo ministerstvo mu vysloví nedůvěru.

Tak se málem i stalo, jenže odbojný kněz se vzepřel znovu. Sice 10. července 1944 na „přání“ Emanuela Moravce skutečně rezignoval na funkci správce pražské diecéze, ve funkci tajemníka diecézní rady se ale rozhodl setrvat. Okupačním orgánům to neuniklo a K. H. Frank v reakci na to shodil rukavice. „Zavřít!“ rozhodl a vymínil si, že o splnění rozkazu bude informován.

Česká ústřední odbojová organizace se v roce 1941 začala hroutit: 

Dvojitý agent Paul Thümmel, pracující pro československou i německou rozvědku, na setkání s českými agenty Tauerem a Frankem v srpnu 1938 v ulici Čsl. armády v pražských Dejvicích
V říjnu 1941 vyvrcholilo zatýkání českých odbojářů. Začalo střelbou na záchodě

Ve čtvrtek 14. prosince 1944 byl Lomoz zatčen. Skončil spolu s některými dalšími kněžími v Malé pevnosti v Terezíně, odkud byl propuštěn až na začátku května 1945, kdy nacisté potřebovali uvolnit místo pro vězně nakažené tyfem.

Po válce působil ve Sdružení duchovních-účastníků druhého odboje, ale po nuceném vystěhování ze svého pražského bytu v roce 1953 ztratil se společenstvím své církve kontakt. Zemřel v roce 1957 ve věku 67 let.

Nebyl člen jako člen

Je třeba říci, že ani někteří z těch, kteří funkce v rozšířeném výboru ligy přijali, tak nečinili s nadšením a v některých případech se i snažili jinou svou aktivitou význam tohoto kroku snížit.

Svým způsobem se to týká dokonce i předsedy ligy, profesora Josefa Drachovského, v letech 1934 a 1935 rektora pražské univerzity. V čele ligy stál sice od počátku, ale současně navázal kontakt s odbojem, což vedlo v říjnu 1944 k jeho zatčení a věznění až do konce války. Po válce byl i tak za své předsednictví souzen jako kolaborant a odsouzen k osmi měsícům vězení - což byl s ohledem na to, že skutečně usvědčeným kolaborantům se dávala oprátka, poměrně nízký trest.

Příběh Karla Lažnovského, kolaborantského žurnalisty zlikvidovaného premiérem protektorátní vlády:

Hlavním řečníkem na Lažnovského pohřbu se stal Emanuel Moravec (na snímku v roce 1943 coby ministr školství a osvěty)
Karel Lažnovský. Oběti chlebíčkové popravy poslal na pohřeb kytku i Heydrich

Členství v lize bylo vytýkáno například i vynikajícímu českému dirigentovi Václavu Tallichovi nebo fotbalistovi pražské Sparty Karlu Peškovi. Oba za to byli po válce postiženi, i když se činnosti ligy účastnili nejspíše jen formálně.

K přesvědčeným kolaborantům a nadšeným aktivním členům ligy naopak patřil například novinář Vladimír Krychtálek, jeden z těch, kdo přežili takzvanou chlebíčkovou aféru - tedy pokus předsedy druhé protektorátní vlády Aloise Eliáše otrávit nejvíce kolaborující české novináře chlebíčky s botulotoxinem. Aféra se stala osudnou žurnalistovi Karlu Lažnovskému, Krychtálek ale přežil a dál psal antisemitské články a aktivistické texty proti československé exilové vládě. V roce 1947 byl za kolaboraci popraven.

Liga terčem posměchu

Sama liga toho na propagandistickém poli vlastně moc nedosáhla. Od svého založení do ledna 1945 sice uspořádala 231 veřejných projevů a přednášek, které musely školy i závody navštěvovat povinně, ale jejich dopad na veřejné mínění byl slabý.

„Všechny tyto aktivity měly ukázat nesvobodný a nuzný život v Sovětském svazu pod vedením bolševiků. K tomu sloužili především lidé, kteří měli se Sovětským svazem autentickou zkušenost. Asi nejznámějším takovým příkladem je publicista Josef Klička, autor knih s výmluvnými názvy Žil jsem v SSSR nebo Neznámé Sověty. On a jemu podobní o krušném životě ve Stalinově říši informovali v podstatě pravdivě. Ovšem je třeba si uvědomit, že nešlo o soucit s oběťmi komunismu, ale o propagandistické působení na obyvatele protektorátu,“ uvádí redaktorka Českého rozhlasu Veronika Kindlová.

Gertrude Hahnová byla dívka, kterou muselo její okolí milovat. Nebyla však jen krásná, ale i zákeřná: 

Generál William Platt při inspekci svých jednotek
Krásná a zákeřná. Gertie z Berlína za války chytře demoralizovala vojáky USA

Asi vůbec nejznámějším počinem České ligy proti bolševismu se tak nakonec stalo vytvoření a vyvěšení známého protibolševického plakátu „Zachvátí-li tě, zahyneš“ s legendárním motivem drápovité ruky se srpem a kladivem, natahující chtivě ruku po Pražském hradu. Právě tento motiv se ale stal – i díky své všudypřítomnosti, neboť liga jím zaplavila protektorát – terčem vtipů ze strany obyvatel. Ti na něj připisovali: „My se nebojíme, my tam nebydlíme.“

Plakát se objevil i v českém oscarovém filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, kde se na něj kamera posune bezprostředně poté, co zabírala zakrvácené ruce hlavního hrdiny Miloše Hrmy, jenž si zkusil podřezat žíly kvůli neúspěšnému pokusu o první sex.