Na severním okraji historického centra Moskvy, jen pár metrů od známého Zahradního okruhu obepínajícího celé centrum, se nachází menší postranní ulička zvaná Ananjevskij pereulok. U čísla pět této ulice uvádí databáze sdružení Memorial celkem 31 obětí stalinských represí. Necelou polovinu z nich tvořili cizinci: Němci, Maďaři, Poláci a také Češi. Ti všichni žili na této adrese v domovním traktu vyčleněném pro zahraniční odborníky pomáhající sovětskému hospodářství – v tzv. Domech cizinců.

„Spolupracovníci NKVD sklidili v domě zahraničních odborníků a pracovníků na adrese Ananjevskij pereulok 5 hojnou úrodu: celkem asi 30 lidí, z nichž 12 bylo zastřeleno v Butovu,“ uvádí historik Alexandr Vatlin v díle Taková špína. Německá operace NKVD v Moskvě a Moskevské oblasti 1936 – 1941. 

Zlo, které Genrich Grigorijevič Jagoda a Nikolaj Ježov pomáhali rozpoutat, oba muže nakonec smetlo:

Báli se ho jeho spolustraníci i prostí lidé. Velitel NKVD a iniciátor politických procesů se skutečnými i domnělými Stalinovými oponenty Genrich Grigorijevič Jagoda ve své pracovně
Pomáhal rozpoutat teror, ten ho smetl. Šéfa NKVD Jagodu odrovnal krvavý skrček

Jedním z tehdy zatčených byl pravděpodobně i slavný český polární letec Jan Březina. Mladý muž, jehož jen krátce předtím ocenil po úspěšném návratu z výpravy na severní pól osobně sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin. To ale českému dobrodruhovi život nezachránilo: 16. srpna 1938 byl v Moskvě popraven.

Na pomoc Sovětům

Březinův otec Václav byl strojní montér a specialista na obuvnické stroje, který měl v Československu dobrou práci i postavení. Současně to byl ale muž, který věřil komunistickým myšlenkám, jež byly zvlášť po vypuknutí světové hospodářské krize pro mnoho lidí chytlavé. Jako takový 7. srpna 1930 vycestoval s celou rodinou (s manželkou, se svou matkou a s oběma dětmi, tedy Janem a jeho o tři roky mladší sestrou Marií) do Sovětského svazu.

Český polární letec Jan Březina (narozen 5. ledna 1914 v Kolíně, popraven 16. srpna 1938 v Moskvě), nejmladší a jediný zahraniční účastník slavné Papaninovy výpravy na severní pólČeský polární letec Jan Březina (narozen 5. ledna 1914 v Kolíně, popraven 16. srpna 1938 v Moskvě), nejmladší a jediný zahraniční účastník slavné Papaninovy výpravy na severní pólZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné díloJan se v té době učil ve Vojenské továrně na letadla v Praze-Letňanech, kam přešel ze soustružnického a elektrotechnického učiliště. Kvůli odjezdu musel výuku předčasně ukončit, otec mu ale slíbil, že v Sovětském svazu na ni naváže. 

A tento slib opravdu dodržel. „Zatímco otec jezdil po celém SSSR a zaváděl výrobu v továrnách na obuv, Jan pracoval jako technik na jednom z moskevských letišť. V letech 1934 a 1935 byl palubním mechanikem ve zvláštní letecké skupině G-2 se základnou v Ašchabadu a získal zkušenosti s lety nad pouští Karakum v Turkmenistánu,“ uvádí o Janovi Březinovi web Poslední adresa s odkazem na knihu českého historika Mečislava Boráka Moskevská pohřebiště. Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922–1953. 

Země Františka Josefa. Za objevením souostroví v Severním ledovém oceánu je považována rakousko-uherská výprava Carla Weyprechta s výraznou českou účastí:

Opuštění Tegetthoffu, uvězněného v ledu
Polární výprava se změnila v noční můru. Objev nové země Čechy málem stál život

Jan v Sovětském svazu vystudoval leteckou školu v Leningradě a poté nastoupil do moskevského leteckého závodu. „Už ve svých 21 letech byl považován za vynikajícího leteckého mechanika,“ uvedla před časem pro Rádio Praha jeho neteř, česká novinářka Taťána Březinová (ruský přepis rozhovoru lze najít na fóru Polární pošta).

Mladík byl činorodý i jinak, takže se v krátké době stačil dvakrát oženit – poprvé s ruskou herečkou Alexandrou, zvanou Šura, s níž se však brzy rozvedl, podruhé s Josefou Sebastovou, které říkali Džóza, Američankou z židovské rodiny pocházející původně z Čech. Toto manželství vydrželo až do jeho předčasné smrti – po Březinově popravě se jeho žena vrátila do USA.

Na severní pól

V roce 1936 byl Jan Březina vyslán ve svých 21 letech na Hlavní správu Severní mořské cesty (Glavsevmorputi), kam i přes své mládí nastupoval coby schopný a zkušený palubní mechanik. Ředitelství ho díky jeho skvělé pověsti zařadilo záhy po nástupu do náročného výběrového řízení, majícího za cíl najít vhodné piloty a palubní personál pro plánovanou sovětskou leteckou expedici na severní pól.

Úkolem této výpravy bylo doletět na pól přes souostroví Země Františka Josefa a vysadit tam čtveřici vědců, kteří na kře vybudují výzkumnou stanici a budou tam po dobu téměř jednoho roku provádět vědecký výzkum.

Expedice se oficiálně jmenovala Sever 1, ale podle jména svého velitele Ivana Dmitrijeviče Papanina se stala známou jako Papaninova. Jejím neméně důležitým tahounem však byl také Otto Juljevič Šmidt, sovětský polárník německo-lotyššského původu, pověřený praktickou organizací cesty. Právě on vybral do skupiny 45 letců i talentovaného českého mladíka, jenž se tak stal jediným zahraničním účastníkem výpravy.

„Nejprve se předpokládalo, že Březina poletí na druhém ze čtyř letounů, které přistanou na pólu. Poté byl ale převelen k průzkumnému letounu, mezi jehož úkoly patřilo vyhledání místa vhodného pro přistání těžkých dopravních letadel a sledování povětrnostních podmínek na pólu,“ vzpomínala Březinova neteř Taťána, jež o svém strýci zpracovala spolu se svým synem Mikulášem Černým knihu Návrat zmizelého letce.

Sedmnáct lidských životů si vyžádalo ztroskotání vzducholodi Italia určené pro vědecké polární výpravy spojené s přeletem severního pólu:

Vzducholoď Italia prolétá nad Nybrovikenem ve Stockholmu v květnu roku 1928
Zkáza vzducholodi Italia: Lidé přežívali na ledové kře, byl mezi nimi i Čech

K tomuto převelení došlo už během cesty, jež započala 22. března 1937. Pro ctižádostivého českého mechanika to muselo být zklamání, protože věřil, že se stane vůbec prvním Čechem, který kdy stanul na severním pólu (profesor František Běhounek, jenž se v roce 1928 zúčastnil italské polární expedice se vzducholodí Italia, nad pólem pouze přeletěl, vzducholoď na něm nepřistála).

Šmidt oznámil splnění úkolu Stalinovi v květnu 1937. Až mnohem později se ukázalo, že letouny na pólu ve skutečnosti nepřistály, protože dosedly na kru zhruba o 60 kilometrů jižněji.

Triumf a pád

Po návratu čekalo všechny letce triumfální uvítání. Z Leningradu je až do moskevského Kremlu vezla slavnostně vyzdobená kolona, kterou v ulicích měst zdravily tisíce lidí. Všechny přijal osobně Stalin a jednoho po druhém po soudružském způsobu políbil, včetně Březiny. A nebyla to jediná odměna, jíž se odvážným polárníkům dostalo.

„Za svou účast na výpravě byl Jan královsky oceněn: cenou pět tisíc rublů a Řádem rudého praporu práce. Otevřely se mu velkolepé vyhlídky,“ konstatovala Taťána Březinová. Pět tisíc rublů v té době představovalo zhruba šestiměsíční Březinův plat. A letec dostal i nové atraktivní místo. Po letní dovolené, strávené zčásti i v rodném Kolíně, nastoupil jako letecký instruktor v Nikolajevu na řece Jižní Bug u pobřeží Černého moře.

Triumfální jízda účastníků Papaninovy výpravy z leningradského nádraží do moskevského Kremlu. Velitel expedice Ivan Papanin jede v prvním voze označeném vlajkou se Stalinovou podobiznouTriumfální jízda účastníků Papaninovy výpravy z leningradského nádraží do moskevského Kremlu. Velitel expedice Ivan Papanin jede v prvním voze označeném vlajkou se Stalinovou podobiznouZdroj: Wikimedia Commons, Michail Michajlovič Kalašnikov, volné dílo

Už začátkem roku 1938 však dostal rozkaz vrátit se domů do Moskvy. Podle vzpomínek jeho sestry se mu nechtělo: v té době už se dávno naplno rozběhla Stalinova velká čistka, která vedla k zatčení až 1,5 milionu osob, z nichž bylo kolem 700 tisíc popraveno. Březina nemohl nevidět, že mnozí jeho známí nevysvětlitelně mizí, a právem se obával, že něco podobného hrozí i jemu. Doufal ale, že se mu případné nesrovnalosti podaří vysvětlit.

Doufal marně. „Osmého března 1938 přišli pro Jana lidé v černých kožených kabátech a odvedli ho pryč. Byl obviněn ze špionáže pro Československo a pět měsíců po svém zatčení zastřelen,“ vzpomínala jeho neteř.

Vražda prvního tajemníka leningradského oblastního výboru komunistické strany Sergeje Kirova posloužila sovětskému diktátorovi Josifu Vissarionoviči Stalinovi jako záminka k rozpoutání teroru:

Josif Vissarionovič Stalin při volbách v roce 1937, uprostřed velké čistky
Poprava na konci labyrintu. Před 85 lety spustil Stalin velkou krvavou čistku

Podle obžaloby přesvědčil Březinu k této špionáži jeho známý z místa bydliště Jan Hertz, který pracoval v továrně na traktory. Březina mu údajně předával „špionážní informace o značkách a počtu letadel vyrobených v závodě č. 22, o civilním letectví a další tajné informace“. Obvinění projednala Komise NKVD a prokurátora SSSR, která 29. července 1938 odsoudila Jana Březinu k smrti. Rozsudek popravčí četa vykonala 16. srpna 1938.

„Byla to ironie: třebaže se celá jeho rodina přestěhovala do Sovětského svazu a on i někteří jeho příbuzní přijali sovětské občanství, a přestože Československo nehrálo v té době v jeho životě prakticky žádnou roli, obvinili ho ze špionáže právě pro ně, a na základě toho byl souzen,“ uvádí Taťána Březinová.

Skutečný důvod Janovy likvidace se jeho rodina nikdy přesně nedozvěděla. „Snažili jsme se najít nějakou souvislost mezi zatčením a účastí na Papaninově expedici, ale nic jsme nenašli. Myslím, že v té době vůbec nezáleželo na tom, kdo byl nebo co říkal či dělal. Možná ho znal někdo z dříve zatčených. Možná vstoupil do hry jeho československý původ. Psali, že prý vynesl nějaké tajné dokumenty z letecké továrny. Bylo to ale zcela vykonstruované obvinění, fraška,“ uvedla Taťána Březinová.

Utajovací mánie

Ještě druhý den po zatčení donesla Janova manželka Džóza spolu s maminkou Františkou do vězení letci balíček se základními věcmi. Když přišly po pár dnech znovu, dozvěděly se už jen to, že vězeň byl převezen jinam. Na dlouhé desítky let to byla poslední zpráva, kterou o svém příbuzném dostaly.

„V roce 1948 se matka a sestra Jana Březiny s dětmi vrátily do Československa a obrátily se na sovětskou ambasádu s dotazem na Janův osud – co se s ním stalo, jestli žije a zda mají očekávat jeho návrat. Nedostaly žádnou odpověď. Všechno, co souviselo s jeho případem, bylo na mnoho let zahaleno tajemstvím,“ vysvětlovala Taťána Březinová.

Koncem roku 1922 se Stalinovi otevřela cesta k absolutnímu uchopení moci, s jejíž pomocí později smetl i všechny ostatní protivníky:

Josef Visarionovič Stalin a Nikita Sergejevič Chruščov, rok 1936
Před sto lety uchopil Stalin absolutní moc. Vyrazil na cestu lemovanou mrtvolami

Utajování narostlo do tak absurdních rozměrů, že ačkoli Březinova sestra Marie obdržela v roce 1978 ze Sovětského svazu oznámení o tom, že její bratr byl rehabilitován, neřekly jí sovětské úřady ani tehdy pravdu o tom, že byl vlastně popraven. Rodina dostala pouze zprostředkovaně zprávu přes Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce, že Jan prý zemřel v srpnu roku 1944 ve vyšetřovací vazbě. Byla to lež, kterou sovětské orgány zdůvodňovaly zahraničním institucím mizení lidí poměrně často.

Nové informace tak vypluly na světlo až po pádu železné opony a zhroucení samotného Sovětského svazu. V roce 1994 se Taťána Březinová dostala k dokumentům z archivu NKVD, jež mimo jiné pomohly určit místo Janovy popravy. Bylo to již zmíněné cvičiště Butovo u Moskvy, sloužící jako tajné popraviště. Celkem tam bylo zastřeleno asi 20 tisíc lidí, většina z nich v letech 1937 a 1938.

„Když bylo veřejnosti zpřístupněno masové pohřebiště obětí represí v Butovu, dokončil v roce 2004 rodinné úsilí o uctění Janovy památky jeho prasynovec Mikuláš Černý, který nechal při mši za mrtvé v dřevěném Chrámu svatých novomomučedníků a zpovědníků ruských přečíst i jeho jméno. Památku Jana Březiny dnes připomíná i jedna z ulic v jeho rodném Kolíně,“ uzavírá web Poslední adresa.