Jak upozorňuje web Yesterday's News, obětí masové sebevraždy z března roku 1644 byl ve skutečnosti dokonce ještě větší počet lidí, protože k více než než 200 členům pekingské císařské rodiny je třeba přičíst ještě dalších bezmála 700 členů dvora a služebného personálu.

„Jakkoli to zní v dnešní době extrémně, v Číně se v té době masové sebevraždy z úcty a loajality skutečně páchaly a dokonce se dá říci, že se vcelku i očekávaly. A to nepočítáme tisíce eunuchů, kteří krátce na to zemřeli v boji při obraně císařského paláce proti povstalcům,“ píše web Yesterday's News.

Události v Tibetu z první poloviny minulého století mají lidé v Česku spojeny zejména s filmem Sedm let v Tibetu:

Obyvatelé Tibetu na snímku z 24. března 1959
Tibetské povstání: Film Sedm let v Tibetu neuvádí vše. Pitt dodnes nesmí do Číny

Za eunuchy byli označováni muži vykastrovaní před pubertou kvůli tomu, aby mohli vykonávat v tehdejší společnosti různé specifické sociální funkce – kvůli tomu, že jim kastrace bránila mít děti, je tehdejší vládci považovali za zbavené pokušení chopit se moci, a proto je měli za plně důvěryhodné.

Proč ale k sebevražednému masakru v císařském paláci vlastně došlo? Co se v té době dělo s císařskou rodinou a s celou panovnickou dynastií, která vládla Číně od roku 1368?

Mohl tehdejší vládce, císař Čchung-čen, této tragédii předejít?

Nejdřív byla doba rozkvětu

Dynastie Ming (čínsky v českém přepisu Ming čchao, tedy doslova Jasná nebo Zářivá dynastie) vládla říši skutečně více než půl století, stala se však poslední čínskou národní dynastií, po jejímž pádu zemi dobyla mandžuská říše Čching existující až do roku 1912.

Zakladatelem dynastie Ming byl Ču Jüan-čang, vůdce takzvané vzpoury Rudých turbanů, tedy povstání proti mongolské dynastii Jüan. V únoru roku 1364 se pak prohlásil za krále Wu a pro svůj stát a novou dynastii zvolil název Ming.

Podařilo se mu pozvednout Čínu k dlouhodobé hospodářské prosperitě a politické stabilitě, v čemž zdárně pokračovali i jeho potomci. Díky polygamii běžné u vyšších vrstev čínské společnosti vzrostl počet mužů v dynastii na sto tisíc, z politiky však byli kromě císařů a následníků trůnu všichni ostatní vyloučeni, aby se zajistila stabilita vlády.

Lidé dynastie Ming na obrázku zachycujícím vzhled lidí z různých zemíLidé dynastie Ming na obrázku zachycujícím vzhled lidí z různých zemíZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Císařským sídlem dynastie Ming se stalo nejdříve Zakázané město, slavný palácový komplex vybudovaný v tehdejším hlavním městě Nankingu. Jeden z Jüan-čangových následovníků, císař Ťün-le, však rozhodl o jeho přenesení do Pekingu, kde bylo nové Zakázané město vybudováno do roku 1420 na ploše 72 hektarů. Ještě v témže roce se do něj také přestěhoval panovník s celým dvorem.

Úpadek začal zemětřesením

V lednu roku 1556 zasáhlo severní provincie Číny silné zemětřesení, při němž zahynula kolem 830 tisíc lidí.

„Zemětřesení, k němuž došlo v roce 1556 v Ša-an-si v Číně, bylo nejsmrtonosnější zaznamenané zemětřesení v historii, doprovázené četnými sesuvy půdy a následnými otřesy. Tato katastrofa zpustošila Si-an, velké město na východním konci Hedvábné stezky, a zabila kolem 800 tisíc lidí, přičemž celá tehdejší světová populace činila asi 500 milionů. K menšímu, ale stále smrtonosnému zemětřesení došlo v roce 1558 mezi Si-anem a Wej-nanen, městem rozkládajícím se podél východního břehu řeky Wej,“ píše web GeoHazards International.

Na příkaz Lavrentije Beriji se v kavkazských horách soustředila obrovská síla, jež rozpoutala peklo:

Staří ingušští manželé Gazdijevcovi truchlí v Kazachstánu nad tělem své zesnulé dcery. Deportace Ingušů v roce 1944
Operace Čočka: Sověti začali čistit Kavkaz, Čečeny a Inguše vyháněli i vraždili

Také proto se Čína v druhé polovině 16. století potýkala s velkými hospodářskými problémy, jejichž důsledkem byla početná rolnická povstání.

Čínskou dynastii nepokoje a ekonomický úpadek samozřejmě zásadně oslabily, což povzbudilo její mocichtivé sousedy. V roce 1616 vpadly do země od severu invazní síly Džürčenů, tunguzského etnika obývajícího oblast dnešní severovýchodní Číny a přejmenovaného v roce 1635 na Mandžuy. Džürčenská armáda porazila vojsko dynastie Ming a obsadila několik měst na severní hranici Číny.

Zima, bída, hladomor

Klimatické podmínky přitom slábnoucí dynastii i nadále podrážely nohy. Během 17. století udeřila na Čínu malá doba ledová, která vyvolala rozsáhlé sucho a hladomory. A hlad vedl k tomu, že se lidé vzbouřili proti svému císaři znovu.

„Žádný císař dynastií Jüan a Ming nečelil podmínkám tak abnormálním a drsným, jakým musel čelit Čchung-čen. V tomto směru měl opravdu smůlu,“ uvádí web The China Project.

Web pak připomíná, že rozsah tehdejší katastrofy je v dnešní době jen těžko představitelný, a vypočítává, čemu všemu musel poslední vládce dynastie čelit: „Hladomor v roce 1632. Epidemie nějaké nemoci, možná neštovic, v roce 1633 a znovu v roce 1635. Téhož roku kobylky zdecimovaly úrodu. Další epidemie v roce 1636. Sucho začalo v roce 1637 a přetrvalo i po pádu dynastie Ming. V celé severní Číně byl hlášen kanibalismus. V roce 1639 znovu propukla nemoc.“

Ilustrace z 20. století zobrazující Li C'-čchengovy povstalce pálící ​​a drancující PekingIlustrace z 20. století zobrazující Li C'-čchengovy povstalce pálící ​​a drancující PekingZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, Hutchinson's History of the Nations, 1915, volné dílo

To vše provázela ještě neobvyklá zima, protože 40. léta 17. století byla v oblasti dnešního Mandžuska nejchladnějším desetiletím za 500 let. „Historik Tim Brook ve své knize Jüan a Ming: Neklidné impérium tvrdí, že tato krutá zima nejenže zásadně oslabila mingské hospodářství, ale také přiměla Mandžuy, aby se vydali na jih za mírnějšími teplotami, čímž se stali pro dynastii Ming její poslední a konečnou metlou,“ uvádí The China Project. Podle Brooka šlo o vůbec nejdelší sérii katastrof za více než 300 let. Invaze Mandžuů pak znamenala pro populaci i pro státní pokladnu další obrovskou zátěž.

Vypuklo povstání

Čchung-čen tak čelil v podstatě všemu, co si lze jen představit: pandemiím, nepřátelské invazi, hladomoru, suchu a zimě i kolapsu celého hospodářství. V takové situaci se jen těžko hledá správné řešení a nepřipadl na ně zřejmě ani císař – i když měl snahu, způsob, jakým se snažil svou říši znovu zkonsolidovat, ji spíše dorazil.

Ve snaze naplnit nějak státní pokladnu vyprázdněnou vojenskými výdaji zvýšil daně, jenže ani lidé už neměli peníze nazbyt. Podle Brooka v té době až 80 procent všech čínských osídlených aglomerací přestalo posílat centrální vládě jakékoli příjmy. Zvýšení daní pak vedlo k otevřené vzpouře.

Téměř 200 let před Kolumbem se v Evropě objevil muž, jenž líčil tehdejší společnosti úplně jiný svět, než jaký znala:

Bratři Polové, Marcův otec Niccolo a strýc Matteo, podnikli coby benátští kupci výpravu do Mongolské říše už v 60. letech 13. století. Na obraze je přijímá chán Kublaj
Cestovatel Marco Polo: Pomohl stvořit výraz pro vraha, ukázal Evropě bankovky

Dvě povstalecké armády – jedna vedená vzbouřeným rolníkem Li C'-čchengem, druhá Čangem Sien-čungem – vytáhly na Peking. Armáda dynastie Ming je napoprvé ještě odrazila, ale už neměla sílu na to, aby povstalce definitivně rozprášila. Nepodařilo se ani ničím uklidnit naštvané obyvatelstvo.

Povstání tak vypuklo znovu. A začátkem roku 1644 přerostlo do velikosti, jež byla pro dynastii kritická. Do čela vzpoury se znovu postavil Li C'-čcheng, původně rolník a kovář pracující na rodinném statku, který podobně jako mnoho jiných zkrachoval v důsledku valících se pohrom. Podle čínské lidové pověsti byl C'-čcheng odsouzen k veřejnému vystavení v železech za to, že nesplácel půjčky lichvářskému smírčímu soudci, ale vzbouření rolníci ho osvobodili a prohlásili za svého vůdce.

Tato legenda sice až příliš připomíná jiné báchorky o zbojnících (včetně slovenského Janošíka) na to, aby se dala brát vážně, ale faktem zůstává, že v březnu 1644 už C'-čcheng vedl dost silné povstání na to, aby byl schopen dobýt Peking.

Císař prohrává

V tom, co a jak se stalo potom, se různé prameny rozcházejí. Podle některých spáchalo více než 200 členů císařské rodiny 19. března 1644 z loajality ke svému vládci již zmíněnou masovou sebevraždu.

Moderní náhrada stromu, na kterém se údajně oběsil císař Čchung-čenModerní náhrada stromu, na kterém se údajně oběsil císař Čchung-čenZdroj: Wikimedia Commons, Clee7903, CC BY 3.0

Podle jiných uspořádal císař – ve snaze vyhnout se zajetí a ponižující popravě – ve svém paláci velkolepou poslední hostinu, kam sezval všechny členy císařské domácnosti s výjimkou svých synů, načež se se všemi rozloučil zvoláním: „Proč jste se museli narodit do mé rodiny?“ a všechny pozabíjel svým mečem. Poté se prý vzdálil do parku za palácem, kde se oběsil na zvláštním stromě. Po jeho smrti pak spáchalo sebevraždu dalších více než 700 lidí od dvora.

Ve svém hábitu císař údajně zanechal úmrtní list, v němž stálo: „Mé ctnosti jsou nedostatečné a v jednání jsem sláb, proto ten nebeský trest. I mí ministři mě zklamali. Nemaje žádnou důstojnost čelit svým předkům, sňal bych korunu ze své hlavy a zakryl si vlasy svou tvář. Zmrzačte mé tělo, chcete-li, ale neubližujte nikomu bezbrannému.“

V Zakázaném městě bylo místo pro tisíce žen. Ale jen pro jednoho muže: 

Eunuchové na nástěnné malbě v hrobce čínského prince Zhanghuai z dynastie Tang
Tajemná říše eunuchů. Moc čínských kastrátů udivuje dodnes, kuli pikle ve velkém

Existuje však ještě jiný historický výklad, podle nějž žil císař ještě v dubnu, kdy došlo k útoku povstalců na Peking. Dobytí města pak prý usnadnil rebelům zrádný eunuch Tu Č'-č' (jenž nebyl tak důvěryhodný, jak si císař myslel), který dal otevřít útočníkům městské brány.

Rebelové tak vpochodovali do města bez boje. I podle této verze ale ukončil císař svůj život vlastní rukou tím, že se oběsil na stromě.

Vláda vítězného Li C'-čchenga neměla dlouhého trvání. Brzy nato přišla invaze silnější dynastie Čching vedené Mandžuy, která dobyla celou Čínu a vládla jí až do svého pádu v roce 1912.