„Byl to poslední velký indiánský náčelník, který zemřel svobodný a absolutně neporažený,“ řekl o něm o mnoho let později rockový zpěvák, kytarista a skladatel Thomas Babtist Morello, jenž mu věnoval svou píseň Cochise.

Tajemný náčelník

Slavný čirikavský náčelník je dodnes považován za jednoho z největších indiánských vůdců z éry indiánských válek proti bílým osadníkům během 19. století. A také za jednoho z prvních, ne-li vůbec prvního, kvůli němuž změnila novodobá přistěhovalecká americká kultura své pojímání indiánů jen jako bezejmenné masy divochů a nepřátel.

O raném Cochisově životě víme málo, vlastně jen to, že se zřejmě narodil někdy mezi lety 1810 a 1815 a vyrůstal v apačském kmeni Čirikavů, obývajícím území na pomezí dnešního Mexika a Spojených států amerických, tedy území zahrnující zhruba dnešní mexický stát Sonora a jižní americké státy Nové Mexiko a Arizona.

V polovině 19. století už byl náčelníkem kmene Čokonen z pohoří Čirikava a za ženu měl dceru náčelníka dalšího apačského kmene Mimbreňů (kopáčů mědi) jménem Mangas Coloradas. Tento zkušený válečník pomáhal Cochisovi zdokonalovat jeho vůdcovské schopnosti.

„Stejně jako mnoho dalších Apačů Čirikavů nesnášel Cochise vpády mexických a amerických osadníků do jejich tradičních zemí. Vedl četné nájezdy na osadníky žijící po obou stranách hranice a Mexičané i Američané začali volat po vojenské ochraně a odplatě,“ uvádí o legendárním náčelníkovi web History.

Za přepad farmy nemohl

Nejslavnější kapitolu Cochisova života tvoří jeho guerillová válka se Spojenými státy, která však podle historiků vzešla z počátečního nedorozumění.

V lednu roku 1861 (některé prameny uvádějí i říjen 1860, ale leden 1861 je zmiňován podstatně častěji) přepadla skupina indiánů kmene Arivaipa či Tonto (v různých pramenech jsou uváděny oba tyto názvy, ani v jednom případě však nejde o kmen náležející k Čirikavům) farmu amerického osadníka irského původu Johna Warda, unesla jeho 12letého adoptivního syna Felixe Tellese a odehnala několik kusů dobytka.

close Indiánský náčelník Cochise na poštovní známce info Zdroj: Shutterstock zoom_in Indiánský náčelník Cochise na poštovní známce

Ward nebyl doma, ale když později začal po nájezdnících pátrat, zjistil, že skupina mířila k horám Čirikava, takže okamžitě uvěřil že to byli Cochisovi muži. Požádal proto o zásah vojenskou posádku z arizonské pevnosti Buchanan, jejíž velitel, podplukovník Morrison vyslal do oblasti oddíl pod velením mladého a ctižádostivého poručíka George Bascoma. K setkání Bascoma s legendárním indiánem došlo 3. února 1861.

„Bascom pozval Cochise na schůzku poblíž dostavníkové stanice Butterfield Stage v Apačském průsmyku. Cochise s tím souhlasil a na jednání s sebou přivedl několik členů své rodiny. Když se usadili v soukromí Bascomova stanu, obvinil poručík náčelníka, že nájezd na farmu vyvolal on. Cochise mu popravdě odpověděl, že o tom nic neví, ale přislíbil, že pomůže vypátrat skutečné iniciátory. Poručík však jeho nabídku odmítl a prohlásil, že ho nepropustí, dokud se farmáři jeho syn a všechny ukradené věci nevrátí. Cochise ale rychle vyřízl nožem díru do stanové plachty a utekl,“ píše na svých stránkách věnovaných historii indiánských válek Národní památník Arizona.

Masakry zajatců

V Bascomových rukách ale zůstali ostatní členové Cochisovy rodiny, což si hrdý válečník nehodlal dát líbit. O dva dny později proto poručíkovi vzkázal, ať jeho lidi propustí, ale armádní důstojník o tom nechtěl ani slyšet. Prohlásil, že všichni budou propuštěni teprve poté, co indiáni v pořádku vydají uneseného farmářova syna a ukradený dobytek, jenže nic z toho neměl Cochise na svědomí. Podmínku vnímal jako křivdu a rozhodl se vyřešit celou situaci po svém.

Následující den zaútočil s velkou skupinou Apačů na dostavníkovou stanici, pobil devět lidí a tři vzal s sebou jako své rukojmí (údajně šlo o kočího z dostavníku a o dva cestující). Pak nabídl poručíkovi vzájemnou výměnu zajatců, ale tvrdohlavý Bascom opět odmítl a trval na svých původních podmínkách.

Po prvním Cochisově přepadu tak přišel druhý, při němž indiáni napadli vojáky nabírající vodu, pobili několik dalších mužů, ostatní zajali a vzali je s sebou do Sonory, kam se stáhli před očekávanou trestnou výpravou.

Aby zastrašili pronásledovatele, pobili při tomto ústupu několik zajatců, jejichž těla nechali ležet na cestě jako výstrahu.

Pohled na zmučená mrtvá těla rozzuřil velitele trestné výpravy poručíka Isaiaha Moorea, který dal v Apačském průsmyku oběsit Cochisova synovce a také náčelníkova milovaného bratra Coyunturu, načež obrátil výpravu k návratu. Když Cochise uviděl visící mrtvoly dvou lidí, kteří mu byli v životě nejblíž, dostal příšerný vztek.

Bitva v Apačském průsmyku

Právě nález zabitých Apačů považují historici za klíčový okamžik, kdy Cochisův kmen přenesl svou zášť pociťovanou k Mexičanům (kteří se v minulosti také dopouštěli masakrů na indiánech) na Američany a zahájil desetiletí plné nájezdů na americké osady a potyček s vojáky.

„Náčelníci Cochise a Mangas Coloradas shromáždili vůbec největší bojové uskupení apačských válek, zhruba 200 bojovníků,“ uvádí Národní památník Arizona. Američané ale zase umístili v oblasti po vypuknutí americké občanské války řadu jednotek Unie, aby zabránili Konfederaci obsadit jihozápad Spojených států. Celkem 2,5 tisíce mužů z Kalifornské kolony tak pochodovalo v roztroušených skupinách přes vyprahlý jihozápad, aby obsadilo a zajistilo všechny zdroje vody.

V úterý 15. července 1862 se zhruba 120členná skupina vojáků z této kolony dostala do Apačského průsmyku a postupovala směrem k pevnosti Bowie poblíž Apačského pramene. Čirikavové ji sledovali z okolních kopců a rozhodli se zaútočit, pravděpodobně aby se zmocnili zásob z vojenských vozů.

close Legendární náčelník Čirikavů Cochise info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Legendární náčelník Čirikavů Cochise Následovala dvoudenní bitva o Apačský průsmyk, jedna z největších v celém čtvrtstoletí apačských válek. Indiáni by možná zvítězili, nebýt dvou horských houfnic Howitzer umístěných na vozech, jež je začaly nemilosrdně masakrovat. „Vyhráli bychom, kdybyste neměli střílející vozy,“ okomentoval to později jeden apačský bojovník.

Čirikavové, decimovaní nemilosrdnou palbou, se tedy rozprchli. A bitva měla neblahý důsledek i pro Cochise – byl v ní totiž těžce raněn jeho tchán a mentor Mangas Coloradas, jehož vůle dál bojovat pod vlivem utrpěného zranění silně ochabla. Ještě téhož roku proto přistoupil na jednání s Američany o možnosti sjednání míru, aniž by zaznamenal, že mu jeho protivníci chystají léčku: když byl v roce 1863 pozván do pevnosti McLane dojednat mírové podmínky, byl na místě zajat, mučen a nakonec zastřelen, údajně na útěku.

Cochise uzavírá mír

Po Mangasově smrti začal Cochise operovat především z nedobytné horské skalní formace známé jako Cochisova pevnost v Dračích horách, z níž podnikal bleskové přepady. Jeho pevnost nebyla nikdy dobyta. I když ho armáda pronásledovala, Čirikavové dokázali ve své zemi nacházet spoustu úkrytů a žádný střet nevedl ke Cochisově porážce.

V 70. letech byl proto proti němu povolán do oblasti generál George R. Crook, absolvent West Pointu a důstojník s pověstí úspěšného a vynalézavého velitele, navíc oblíbeného mezi vojáky. „Ať v bitvě nebo při práci, Crook byl většinou v první linii se svými muži,“ píše o něm Národní památník Arizona. Ani Crook ale s Cochisem nic nepořídil.

Na druhé straně však neustálé přesuny vyčerpávaly také Čirikavy. Odchodu do rezervace ale dál vzdorovali, protože v té době to bylo prostředí téměř k nepřežití: zkažená voda, šíření nakažlivých nemocí, nucená a pro bojovníky podřadná práce. Tím vším byla rezervace San Carlos, kde by skončili, pověstná.

Začarovaný kruh nakonec rozťali v roce 1872 generál Oliver O. Howard a armádní zvěd a zaměstnanec arizonské poštovní služby Tom Jeffords, kteří se na vlastní pěst vydali ke Cochisově pevnosti, přičemž se bojovnému náčelníkovi vydali v podstatě do rukou. „Nepřišli jsme bojovat, ale pohovořit si,“ sdělili Čirikavům.

„Cochise nechal Howarda a Jeffordse několik dní čekat, než jim povolil vstup do svého tábora. Nakonec ale Howarda přijal a zahájili jednání o rezervaci,“ uvádí Národní památník Arizona.

Ve vzájemných hovorech měl nakonec slavný náčelník navrch a dosáhl mimořádného výsledku: Howard mu ponechal jako rezervaci prakticky celé území jihovýchodní Arizony. Čirikavové se tam mohli pohybovat zcela volně, měli jenom umožnit volný průjezd poštovních dostavníků.

Agentem rezervace se stal Tom Jeffords, jenž začal s domorodými obyvateli Ameriky velmi silně sympatizovat a byl zřejmě jediným bělochem, s nímž se kdy Cochise upřímně spřátelil (v roce 1950 vznikl o přátelství obou mužů slavný film Zlomený šíp, v němž roli Jeffordse ztvárnil James Stewart).

Inspirace Vinnetoua?

Uzavřená dohoda apačské války výrazně zklidnila a Crook byl odvolán na sever, aby se připojil k výpravě proti spojeným siouxským kmenům pod vedením Sedícího býka a Šíleného koně. K tažení, při němž Crookovi muži utrpěli těžké ztráty v šestihodinové bitvě u říčky Růžového poupěte a které nakonec vyvrcholilo katastrofální porážkou Sedmé kavalerie u Little Big Hornu.

Cochisův kmen zatím zažíval čtyři roky relativního míru a prosperity, které mu přineslo náčelníkovo uvážlivé jednání. Možná právě tento moment se stal důvodem, proč je Cochise někdy považován za předlohu románového Vinnetoua, usilujícího zajistit indiánům život v míru a bezpečí.

Sám Cochise se však z dosaženého příměří dlouho netěšil. V roce 1874 začal trpět nesnesitelnými bolestmi břicha a 8. června toho roku zemřel, pravděpodobně na rakovinu žaludku. Jeho tělo bylo spolu s jeho zbraněmi uloženo v Dračích horách na neznámém místě, zřejmě do nějaké skalní rozsedliny poblíž jeho pevnosti. „Cochise byl jedním z nejúspěšnějších náčelníků Čirikavů v době apačských válek. Jako jediný dokázal svému lidu přinést dlouhodobý mír a svobodu, i když toto období nevydrželo po jeho smrti dlouho,“ uzavírá Národní památník Arizona.

Felix Ward, unesený chlapec, kvůli němuž to vlastně všechno začalo, byl nalezen asi 10 let po Cochisově smrti. Potvrdil, že ho neunesli Čirikavové, a stal se zvědem americké armády.

Možné propojení mezi skutečným osudem indiána Cochise a smyšlenou literární a filmovou postavou Vinnetoua našlo pozoruhodné vyústění v roce 2012, kdy nejslavnějšímu (a celoživotnímu) představiteli Vinnetoua, francouzskému herci Pierru Briceovi, napsala osobní dopis Cochisova prapravnučka Debi Naiches-Martinezová. Zmínka o tomto psaní se dostala do německy psané knihy Pierre Brice…a pak jsem navždy zůstal Vinnetouem.

„Představil jste můj lid s velkou důstojností a převedl jste na plátno důležité oblasti naší kultury, takže si jich diváci povšimli,“ sdělila slavnému herci Cochisova prapravnučka.

Ve zkratce mu také popsala osud Cochisových potomků. „Jeho starším synem byl náčelník Taza, který zemřel ve Washingtonu D. C. během setkání s vládními poslanci. Jeho mladší syn, náčelník Naiches, bojoval spolu s Geronimem proti armádě USA, Mexičanům a mnoha západním osadníkům. Náš lid byl posledním, který se vzdal americké armádě a potom byl dlouhých 27 let v zajetí. Po našem osvobození v roce 1913 jsme žili společně s Mescalerskými Apači.“

V dubnu 2013 oslavili Apači v Mescaleru v Novém Mexiku sto let svobodného života v míru. Toho míru, k němuž v závěru svého života napřel své síly indián Cochise.