Clint Eastwood byl v roce 1974 na vrcholu své herecké slávy, ale z hlediska režie šlo teprve o jeho čtvrtý počin. Ve filmu Vražda na Eigeru (v originále The Eiger Sanction), natočeném podle románové předlohy spisovatele Rodneyho Williama Whitakera, ztvárnil současně hlavní roli. Představoval profesora dějin umění a uznávaného horolezce Jonathana Hemlocka, který v minulosti pracoval i jako nájemný vrah pro americkou tajnou službu a nyní je jeho úkolem najít a zlikvidovat ruského zabijáka, jenž se před svými pronásledovateli ukryl mezi členy horolezeckého týmu, připravujícího se zdolat severní stěnu Eigeru.
V srpnu roku 1974 se celý štáb skutečně přesunul do Švýcarska pod Eiger, aby tam pod dohledem zkušených alpinistů natočil klíčové záběry v autentickém prostředí. Eastwood prošel ještě před natáčením horolezeckým výcvikem a byl připraven zvládnout všechny lezecké kousky sám bez pomoci profesionálního dubléra. Ale třebaže se opravdu poctivě snažil nepodcenit ani bezpečnostní opatření, nevyzpytatelná a zrádná stěna měla už brzy předvést, že na ni běžná opatrnost nestačí.
Plechový deštník
Byla druhá polovina srpna, když horolezec a nový odborný poradce štábu Hamish MacInnes vyhledal majitele švýcarské kovoobráběcí firmy Interlaken se speciálním požadavkem. Chtěl speciální ochranný plechový deštník, jazyková bariéra mu ale bránila vysvětlit to přesně.
„Majitel nejdříve nedokázal pochopit, co po něm ten člověk chce. Deštník? S tím nemohl pomoci. Ale v Bernu byl obchod, který dodával deštníky. Muž však vrtěl hlavou, obyčejný deštník nechtěl. Rychle mu nakreslil náčrt. Majitel se chápavě usmál: ‚Aha, přístřešek nad oheň!‘ Ani to ale nebylo přesné. O ocelový přístřešek McInnesovi opravdu šlo, ne ale o kouřovod. Měl chránit před padajícími kameny v severní stěně Eigeru. Majitel na něj nevěřícně zíral a pak se rozesmál: Horolezec, který chce ocelový deštník! Tak teď už slyšel všechno!“
Tak popisuje přípravu jednoho ze specifických bezpečnostních opatření pro natáčení Eastwoodova filmu novinářka a spisovatelka Jo Woolfová v článku Hamish MacInnes a Vražda na Eigeru.
Švýcarský inženýr a majitel kovodílny se dobře bavil, ale McInnesovi do smíchu nebylo. Filmaři se na něj obrátili jen pár dní předtím, protože je potkala tragédie: jeho předchůdce v postavení odborného poradce, zkušeného horolezce Davida Knowlese, zabil krátce předtím ve stěně kámen – a teď se chystalo natáčení stěžejní scény se samotným Eastwoodem. A McInnesovým úkolem bylo zajistit, že slavného herce a režiséra, otřeseného předchozí nehodou, nepotká stejný osud.
Nemáme pád kamenů
Úterý 13. srpna 1974 bylo chladné, jasné a krásné. „V 9:30 nás vrtulník všech 14 přemístil nahoru na západní hřeben Eigeru. Ten den jsme měli dokončit jedno z nejobtížnějších natáčení filmu. Šlo to. Ve tři jsme skončili ve stěně a chystali jsme se natáčet na rovné ploše nahoře,“ popisoval začátek osudného dne, kdy došlo ke smrtelné nehodě, v roce 1975 časopisu American Cinematographer filmař, horolezec a hlavní kameraman lezeckých scén Mike Hoover, který byl při incidentu sám zraněn (jeho vyprávění uchoval blog The Clint Eastwood Archive).
Ten den se točila scéna, kdy horolezecký tým začne stoupat severní stěnou, ale zhorší se počasí a staršího francouzského horolezce zasáhnou padající kameny, které jen tak tak minou hlavního hrdinu v Eastwoodově podání.
Štáb si pro tyto záběry samozřejmě pořídil umělé kameny z montážní pěny, ale po natočení potřebných záběrů s herci si Hoover uvědomil, že nemají natočeny tyto kameny ve volném pádu ze spodního pohledu, jakoby z pohledu horolezce.
„Takže jsem se musel vrátit zpátky do stěny a Dave Knowles se dobrovolně přihlásil, že půjde se mnou, aby mi pomohl, zatímco všichni ostatní už nastupovali do vrtulníku a chystali se vzlétnout. My dva jsme slanili zpátky na skalní římsu a zavěsili se do skob. Myslím, že jsme v tu chvíli byli oba rádi, že jsme na klidné stěně a můžeme nechat nakládání všeho toho harampádí na ostatních,“ vyprávěl Hoover.
Plán byl jednoduchý: jeden z asistentů měl na oba horolezce seshora házet pěnové kameny a Hoover je hodlal zespoda točit tak, aby vznikly dramatické záběry, kdy letící balvany jen těsně míjejí objektiv, a tedy „oko diváka“. Knowlesovým úkolem pak bylo odrazit případně ty kameny, které by letěly přímo na kameru, aby nedošlo k jejímu poškození.
„Když se ty kameny řítily dolů, vypadalo to v kameře perfektně, opravdu děsivě. Dokončili jsme to a já jsem navrhl Daveovi, ať se vrátí, že zatím smotám lana, odložím kameru a vytahám skoby. Ale on že ne, že tam zůstane a pomůže mi. A tak jsme začali uklízet,“ pokračoval Hoover.
Po umělých přiletěl pravý
Oba muži byli v dobré náladě. Právě si navzájem sdělovali různé dobrodružné historky z natáčení, když se najednou krásný a tvůrčím úsilím vyplněný den proměnil v katastrofu.
„Oba jsme se smáli, když jsme uslyšeli zvuk obrovského kamene padajícího shora. Znělo to opravdu blízko a já se okamžitě kryl a přimáčkl se ke stěně co nejblíže, ještě jsem schoval ruce, abych nepřišel o prsty. Cítil jsem se docela dobře, ale pak mě něco praštilo do zad, že jsem málem omdlel, zatímco kolem pokračovala sprška menšího kamení. Ucítil jsem na sobě tíhu a zjistil jsem, že nemůžu hýbat nohama. Tak jsem se rychle štípl a byl šťastný, že cítím bolest,“ popisoval osudovou chvíli Hoover.
V té chvíli ještě netušil, že mu padající balvan naštípl pánev a notně zdevastoval okolní svalstvo. A že jeho zranění, třebaže rizikové, není bohužel to nejhorší, co kámen způsobil.
„Dave musí být v pořádku, říkal jsem si. Ale byl nade mnou – a visel hlavou dolů. Mrtvý. Jsem si jistý, že nic necítil a že ve chvíli, kdy zemřel, byl šťastný – bylo to tak rychlé, že tam nebyl prostor pro vůbec žádný strach,“ dokončil své vyprávění zraněný horolezec.
Následovalo jeho komplikované vyproštění ze stěny, převoz do nemocnice a tíživá otázka, co dál. Clintem Eastwoodem smrtelný incident hluboce otřásl, začal uvažovat, že celé natáčení stopne.
„Producent Robert Daley i Eastwood mluvili o zastavení výroby, ale k čemu by to bylo? Všichni jsme věděli už před natáčením, že v té stěně může vážná nehoda nastat, ale hned druhý den?“ líčil tehdejší rozpoložení ve štábu Hoover.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Beat Albrecht, CC BY-SA 4.0
zoom_in
Už natáčení v ulicích historického jádra Curychu zahrnovalo odvážné kaskadérské lezecké scény
Byli to nakonec právě horolezci, kdo režiséra přiměl, aby v natáčení pokračoval. Znali riziko své práce, byli zvyklí je podstupovat a cítili, že film je nijak nezhoršuje. Po několika dnech přestávky se tak začalo natáčet znovu, podle webu Jasper FitzHugh ale až poté, co všichni uzavřeli životní pojistku na 100 tisíc dolarů.
„Clint nakonec došel k závěru, že přerušením výroby filmu by Knowlesova smrt, nemluvě o veškeré těžké a nebezpečné práci, která jí předcházela, ztratila smysl,“ uvádí The Clint Eastwood Archive.
Ve hře byl i život režiséra
Protože Hoovera vyřadilo jeho zranění na nějaký čas z práce, bylo potřeba za něho najít náhradu.
A právě tehdy oslovili filmaři horolezce Hamishe MacInnese, mimořádně zkušeného horského záchranáře, kterého požádali, zda by mohl přijet do Švýcarska a zajistit další natáčení po bezpečnostní stránce.
„Vrcholná sekvence filmu vyžadovala, aby byl Eastwood zavěšen v severní stěně na laně; to se mělo podle scénáře zachytit o překážku a Eastwoodova postava se mohla uvolnit jen tím, že ho přeřízne. Pak měla padat dolů z hory, dokud její pád nezachytí druhé bezpečnostní lano. Scéna měla být natáčena zblízka, aby se dosáhlo maximálního napětí, a bylo potřeba vymyslet nějaký způsob, jak to udělat bezpečně,“ líčí Jo Woolfová.
MacInnes nakonec jako vhodné pro natočení této scény zvolil legendární místo, kde přímo do severní stěny ústí dveře z tunelu železniční trati Jungfraujoch procházející nitrem hory (legendární proto, že nedaleko tohoto místa zahynul v roce 1936 horolezec Toni Kurz, který se k němu pokoušel zcela promrzlý a vyčerpaný slanit, ale zasekl se o uzel na laně a zemřel ve vzduchu doslova jen pár metrů od záchrany).
Zkušený muž věděl, že díky dveřím do stěny je tu možné herce „vysadit“, aniž by předem musel absolvovat náročný výstup, což bylo pro film klíčové. Stále však zbývala otázka, jak Eastwooda ochránit před neustálým padáním kamenů, kterým je severní stěna proslulá a které se stalo osudné Knowlesovi.
Nejnáročnější scéna
Právě pro ten účel si MacInnes nechal vyrobit onu speciální kovovou stříšku, co tolik pobavila švýcarského inženýra. Doufal, že když ji vztyčí Eastwoodovi vysoko nad hlavou, mimo záběr kamery, bude to dostatečná ochrana.
„Zdálo se, že Eiger má jiné představy. Během přípravných prací na římse za dveřmi se MacInnes musel ukrýt před takovou kamennou lavinou, že by ji žádný ocelový přístřešek nepřežil,“ glosuje to Woolfová.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Dirk Beyer, CC BY-SA 3.0
zoom_in
Horolezci musí v severní stěně Eigeru zdolávat nejen velmi obtížné úseky lezení, ale i zrádná ledová pole a časté laviny sněhu i kamení
Bylo zřejmé, že u výstupu z tunelu se klíčová scéna natočit nedá. Horolezci proto nakonec zvolili převis na západní straně stěny, kam nechali přišroubovat pro potřeby natáčení zajišťovací žebříky.
Pak dopravili vrtulníkem na místo Eastwooda s kameramanem, jímž byl už zase Hoover, který se stačil dát dohromady. Herec se nechal spustit asi devět metrů od konce žebříku a tam se přivázal na lano, jež měl v záběru přeříznout.
„Když byli všichni připraveni, přišel čas. Clint ještě pro klid duše na poslední chvíli křikl: ‚Hej, je to bezpečné?‘ ‚Je,‘ odpověděl MacInnes. ‚Ale já bych to nedělal!‘,“ popisuje nebezpečný okamžik web Alpinist.
Eastwood se v té chvíli soustředil nejvíc na nůž ve své ruce. Ten byl ostrý jako břitva, aby mohl opravdu přetnout lano, a hrozilo, že by mohl herce vážně zranit, když se jeho tělo po přeříznutí lana propadne vzduchem. Eastwood byl proto instruován, aby okamžitě nůž upustil.
Scéna byla riziková i pro kameramana, jenž točil ze žebříku, protože hercův pád mohl se žebříkem pořádně škubnout.
Nakonec všechno dopadlo podle plánu. Eastwood stačil nůž upustit, jak měl, a Hooverovi se podařilo jeho propadnutí vzduchem nafilmovat. Nikomu už se během natáčení nic nestalo.
„Film byl uveden do kin v roce 1975 a pohled na Clinta Eastwooda houpajícího se nad severní stěnou Eigeru diváky zcela uchvátil. Dlouho před příchodem CGI byl chválen za vytváření scén, které byly skutečně přesvědčivé,“ uzavírá Woolfová.
