Předehra k jednomu z nejkontroverznějších rozhodnutí českého panovníka se odehrála bezmála o 30 let dříve na pařížské Sorbonně, v té době nejprestižnější evropské univerzitě vůbec. Od roku 1378 sužovalo Evropu papežské schizma – kromě papeže Urbana VI. v Římě seděl druhý papež v Avignonu, konkrétně Klement VII. dosazený francouzským králem.

Před třemi sty lety byl blahoslaven Jan Nepomucký, brutálně umučený na rozkaz Václava IV.:

Mrtvé tělo umučeného Jana z Pomuku ve Vltavě pod Karlovým, dříve Pražským mostem, z něhož dal Jana svrhnout český král Václav IV.
Jan Nepomucký zemřel děsivou smrtí, poslední ránu mu nejspíš zasadil český král

V roce 1381 opustili němečtí a čeští mistři na protest proti jeho působení hromadně Sorbonnu a z velké části zamířili právě do Prahy, na pražskou univerzitu. To sice v té době významně posílilo kvalitu jejího profesorského sboru a dočasně i její mezinárodní význam, pozitiva ale neměla mít dlouhého trvání.

Král versus arcibiskup

Český král Václav, kterého jeho otec Karel IV. stačil ještě na sklonku svého panování protlačit na římský trůn a v roce 1376 prosadil jeho volbu a korunovaci římským králem, stál před složitým mezinárodním úkolem, jak papežské schizma řešit. Situaci komplikovalo to, že jeho zájmy se nekryly s tím, jak na věc nahlížel pražský arcibiskup, jímž byl od roku 1379 Jan z Jenštejna.

Vedle v podstatě kompetenčních sporů, které vyvrcholily tím, že Václav nechal v březnu 1393 surově umučit generálního vikáře Jana z Pomuku, se oba muži zásadně rozcházeli i v otázce dvojpapežství: Jan z Jenštejna respektoval římského papeže, ale Václav IV. byl pod velmi silným tlakem francouzského dvora, takže v uznání vatikánské hlavy církve váhal. Odložil kvůli tomu i slavnostní římskou jízdu za císařskou korunou, jíž pak už nikdy v životě nedostal šanci uskutečnit.

Papežské schizma poznamenalo i české království, kde proti sobě postavilo dva mocné muže, krále a arcibiskupa:

Zdroj: Jaroslav Krupka, Jakub Vítek, Jan Herzán

„Dne 23. března 1398 mu před brány Remeše vyjel vstříc francouzský král Karel VI. a v remešské katedrále Václava přivítal celý francouzský dvůr… Z Remeše Václav se svým doprovodem zajel do Epernay na zámek vévody z Orleansu a pak se přes Remeš vrátil do Lucemburku. Až v červnu 1398 dorazil do Frankfurtu a na podzim do Čech. Nedlouho poté se otevřela možnost cesty za císařskou korunovací do Říma, když se římský papež Bonifác IX. obrátil na Zikmunda, aby k ní přiměl Václava IV. Ten ji ale ani tehdy, ani později nenastoupil,“ uvádí k tomu web Královské dílo.

Před doléhajícími problémy začal panovník stále častěji unikat na své lovecké hrady, kde zůstával ve společnosti „přátelských kumpánů“ z řad nižší šlechty i měšťanů, kteří měli tu přednost, že po něm nechtěli, aby něco řešil. Postupem doby jim začal svěřovat i důležité úřady, pro něž neměli potřebné dispozice, což se samozřejmě nelíbilo vysoké šlechtě.

Její zástupci proto vytvořili panskou jednotu a ve spolupráci s ambiciózním Václavovým bratrancem, moravským markrabětem Joštem, krále 8. května 1394 v Berouně zajali a uvěznili. Dokonání prvního státního převratu však zabránil zásah Václavova bratra, třetího syna Karla IV. Jana Zhořeleckého, který krále osvobodil.

Ozývá se Jan Hus

Královo zajetí však ještě více zhoršilo už tak dost špatnou Václavovu pověst v zahraničí, a tak jej v roce 1400 prohlásili porýnští kurfiřti za zbaveného titulu římského krále. Novým králem zvolili Ruprechta III. Falckého, jehož spojenci vtrhli krátce nato do Čech. Právě na protest proti jejich drancování vystoupil ve svém kázání Jan Hus, jenž trochu nešťastně spojil tento protest i s napadáním ostatních „univerzitních národů“, konkrétně Němců.

„Čechové jsou ubožejší nežli psi a hadi, ježto pes hájí pelechu, na němž leží, a kdyby ho chtěl jiný pes odehnati, bojoval by s ním; a podobně had… Čechové v království českém dle zákonů, ba i dle zákona božího a dle vrozeného zákona přírody měli by býti první v úřadech v království českém jako Francouzové v království francouzském a Němci ve svých zemích, aby Čech dovedl spravovati své poddané a Němec Němce; ale k čemu by bylo, aby Čech, neznalý řeči německé, byl farářem nebo biskupem v Německu? Ten zajisté tolik bude platen jako u stáda pes němý, nedovedoucí štěkati; tolik také nám Čechům platen jest Němec,“ citoval Husovo kázání z roku 1401 Arnošt Caha ve své publikaci Mistr Jan Hus: Jeho život, dílo a význam, vydané vlastním nákladem před 105 lety.

Vyčítali mu, že je líný, neschopný a labilní, že nikdy nedorostl svého otce Karla IV. Jaký byl opravdu král Václav IV.?

Václav IV., Karel IV. a Jošt
Nešťastný panovník, záhadná smrt. Proč zemřel Václav IV., se dodnes neví

Neklid mezitím panoval i na pražské univerzitě. Tamní spory (související i s tím, že arcibiskup byl jejím kancléřem, takže profesoři byli pod dvojím tlakem, jednak ze strany církve, jednak panovníka) vedly k tomu, že část mistrů ze Sorbonny zamířila z Prahy raději do Vídně, na vídeňskou univerzitu. V Praze se začalo řešit, kdo má obsadit jejich místa – příslušníci českého univerzitního národa, nebo ostatních tří, tedy polského, bavorského a saského?

Univerzitu rozděloval také pohled na anglického teologa Jana Viklefa, usilujícího o církevní reformu. Čeští mistři kolem Jana Husa Viklefovy myšlenky podporovali, zahraniční (především němečtí) však byli proti reformě. V roce 1403 přehlasovali na univerzitě Čechy a prosadili zákaz Viklefova učení jako kacířského. To vyvolalo otevřený boj o to, kdo má mít na pražském vysokém učení největší vliv.

Král chce podporu

České království upadlo do krize, v němž Václavova autorita coby českého panovníka neustále slábla. V roce 1402 byl dokonce už podruhé uvězněn; tentokrát z podnětu svého bratra Zikmunda, který jej dal pod záminkou slibované římské jízdy unést z Prahy a do roku 1403 ho věznil na hradu Schaunberg v Horních Rakousích. Václavovi se sice s pomocí několika věrných podařilo opět uprchnout a vrátit se do Prahy, ale byl nucen uznávat další a další požadavky vyšší šlechty. Církev se zatím snažila vyřešit problém schizmatu, ohrožujícího celý tehdejší křesťanský svět.

Václav IV. v době kostnického koncilu roku 1415, fiktivní portrét z doby barokaVáclav IV. v době kostnického koncilu roku 1415, fiktivní portrét z doby barokaZdroj: Wikimedia Commons, Hermann vod der Hardt, volné dílo

V květnu 1408 opustila většina kardinálů římského papeže Řehoře XII. a podpořila vyhlášení koncilu v Pise, jenž by tuto otázku rozhodl. K tomuto koncilu upínal své naděje i Václav IV., jenž doufal, že nově zvolený papež by mu mohl potvrdit odebraný titul římského krále, jímž se nyní honosil i Ruprecht Falcký.

Ruprecht sám se v otázce schizmatu stavěl za papeže Řehoře XII., stejně jako nový pražský arcibiskup, jímž se stal po smrti Jana z Jenštejna v roce 1400 Zbyněk Zajíc z Hazmburka. Zbývalo rozhodnutí, kterou stranu podpoří pražská univerzita.

V roce 1387 byl ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem Zikmund Lucemburský, mladší syn Karla IV.:

Zikmund Lucemburský, uherský král a pozdější římský císař
Zabili mu tchyni, zajali ženu. Zikmundovi to paradoxně pomohlo k trůnu v Uhrách

Skupina kolem Husa se postavila za krále, ale němečtí mistři a zejména studenti byli nerozhodní, protože svou budoucnost viděli v Německu – a tam by spadali pod Ruprechtovu pravomoc, jenž jim otevřeně pohrozil, že si za případnou Václavovu podporu ponesou následky. Německá část univerzity se tak nakonec rozhodla postavit se proti její účasti na koncilu – a Václav IV. toho využil, aby s pomocí Jana Husa, Jeronýma Pražského a právníka Jana z Jesenice poměry na univerzitě definitivně zvrátil.

Dekret kutnohorský

Dne 18. ledna 1409 vydal král ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře dokument, jímž přikázal rektorovi pražského vysokého učení, aby změnil poměr hlasů na univerzitě: zatímco do té doby měl každý ze čtyř univerzitních národů (český, polský, saský a bavorský) jeden hlas, nyní měl mít český národ tři hlasy a ostatní národy dohromady jeden.

Král se přitom odvolával na příklad univerzit v Paříži a Itálii, nedocenil ale to, že pražská univerzita plnila funkci vysokého učení také pro německé oblasti tehdejší Svaté říše římské, tedy de facto pro celou střední Evropu, a z toho pramenila její mezinárodní prestiž.

Karel IV. musel svou první bitvu vybojovat už v šestnácti letech. A třebaže pod ním zabili jeho koně a jeho zranili, dokázal v ní i zvítězit:

Karel IV. na fragmentu Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi
První bitva Karla IV.: Koně mu zabili, jeho zranili. Přesto v šestnácti zvítězil

Dekret ji uvrhl do provinčnosti a mezinárodní izolace, umocněné tím, že značná část zahraničních mistrů a studentů na protest proti němu v květnu 1409 Prahu opustila a zamířila jinam, zejména na nově založenou univerzitu v Lipsku.

Svého cíle, jímž bylo uznání jeho titulu římského krále, přitom Václav IV. svým krokem nedosáhl. V březnu roku 1409 sice vyslal do Pisy vlastní poselstvo, jenže koncil schizma neodstranil. Oba stávající papeže, římského i avignonského, sice sesadil a zvolil místo nich hlavou církve Petra Philarga, který přijal jméno Alexandr V., ale dosavadní papežové tuto volbu neuznali, takže místo dvou papežů byli náhle vlastně tři. Situaci nakonec napravil až koncil svolaný v roce 1415 do Kostnice – právě ten, který tak nepěkně zúčtoval s Janem Husem.

Dekret kutnohorský, výňatek z textuDekret kutnohorskýZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

A třebaže Husovy názory nakonec pomohly otevřít dveře evropské reformaci, univerzita již svého někdejšího významu nedosáhla, k čemuž přispěla i očerňovací kampaň ze strany vypuzených cizích mistrů. Do novověku vstupovala jako nevýznamný zemský ústav, z jehož někdejších čtyř fakult (artistické, juristické, teologické a medicínské) zůstala zachována jenom ta první.