Války o rakouské dědictví trvaly v létě roku 1744 už čtyři roky a mladá dědička habsburské monarchie Marie Terezie, který teprve v roce 1740 usedla na trůn uprázdněný smrtí jejího otce, v nich musela „ustát“ nejen první vpád Fridricha II. do Slezska a do Čech, ale i masivní útok spojených bavorsko-francouzských vojsk. Z prvních dvou kol bojových střetů (z první slezské války a z bavorsko-rakouské války) vyšla její monarchie pošramocená, ale stále celistvá – ztratila sice Kladsko a velkou část Slezska, ale jádro její říše bylo nadále nerozdělené.

Navíc se jí začalo dařit získávat nové spojence. „Neblahé zkušenosti nejen ze spojenectví s Francií a Bavorskem, ale především s Prusy přivedly do spojeneckého svazku s Marií Terezií saského kurfiřta a polského krále Fridricha Augusta III. Spojenecká smlouva se Saskem byla podepsána 13. května 1744 ve Vídni,“ píše Jan Vogeltanz ve své studii Sasové v Čechách a na Moravě v letech 1741 – 1745.

Diplomatické i vojenské úspěchy, jichž Marie Terezie dosáhla, znepokojily opětovně zrádného pruského panovníka. V létě 1744 proto využil faktu, že tereziánská armáda operovala právě na Rýně, a v čele 80tisícového vojska znovu vtrhl do nechráněných Čech. Ke vpádu došlo právě před 280 lety, v neděli 16. srpna 1744. Začala druhá slezská válka.

Vpád do Čech

Předchozí přestávky v bojích využil Fridrich k reorganizaci svých bojových sil, při níž se poučil z předchozích válečných střetů – například si všiml, jak mu několikrát zatopilo tereziánské jezdectvo, proto se nyní soustředil na vytvoření velkých a kvalitních husarských pluků jako adekvátního protivníka.

V Čechách a na Moravě se v té době nacházely pouze dva pěší pluky a několik uherských husarů, samotnou Prahu coby tradiční centrum českého království střežily jen pěší roty a roty zemské milice. „O přípravách vpádu do Čech se ve Vídni vědělo, od dubna byl v Horní Falci nedaleko českých hranic připraven Batthyányho sbor. V případě napadení Saska Prusy měl ovšem postoupit na sever do Saska,“ uvádí Vogeltanz.

close Obrázek husara z rueschského husarského pluku z roku 1744 info Zdroj: Wikimedia Commons, Richard Knötel, volné dílo zoom_in Obrázek husara z rueschského husarského pluku z roku 1744

Rakouský generál a polní maršál Karel Josef Batthyány si sice všiml pohybu Prusů a zahájil 9. srpna 1744 přesun do Čech, ale než zkoordinoval svůj postup se Sasy, vpadli Prusové u Broumova do Čech. Hlavní síla pruských vojsk pak překročila české hranice 25. srpna.

Když viděl toto nebezpečí, zahájil rakouský vojevůdce Karel Lotrinský urychlený ústup od Rýna zpátky do Čech, a současně se do středu českých zemí přesouval přes Stříbro Batthyány, který vstoupil 26. srpna do Plas.

Prusové, vedení nejlepším Fridrichovým vojevůdcem, maršálem hrabětem Kurtem Christophem von Schwerinem, však byli pořád o krok kupředu a 31. srpna stanuli před Prahou.

Přes Prahu na jih

V úterý 1. září 1744 rozbila pruská vojska svůj tábor před pražskými hradbami na Bílé hoře a do soboty 5. září sevřela Prahu v obkličovacích kleštích, obepínajících město od Libně až do Braníka.

Ještě v sobotu začalo pruské dělostřelectvo Prahu ostřelovat. V neděli dohnal zbylé docházející Prušáky u Berouna Batthyány a svedl s nimi úspěšnou bitvu, po níž se podařilo tereziánskému vojsku Beroun obsadit.

close Představu o tom, jak vypadala pleněná země během válek 18. století, poskytuje i výjev z bitvy u Hondschoote z roku 1793 info Zdroj: Wikimedia Commons, Jean-Jacques Avril, volné dílo zoom_in Představu o tom, jak vypadala pleněná země během válek 18. století, poskytuje i výjev z bitvy u Hondschoote z roku 1793

Prusové se ale stáhli ke Praze a 17. září 1744 ji dobyli. Následovalo její okamžité vydrancování a téměř dvouměsíční okupace, jež však byla spojená i s dalším pohybem pruských vojsk. Ta postupovala dál v jižním směru přes Benešov a Votice na Tábor, který padl 24. září 1744, a na České Budějovice, které se vzdaly 30. září.

„Dne 29. září dorazily pruské oddíly k Českým Budějovicím. Následující den nedokázala vojenská posádka, v září urychleně přesunutá do Budějovic, odolat pruskému útoku. Po krátkém boji přistoupili obránci města na kapitulační podmínky Prusů, kteří jim zaručili čestný odchod z Českých Budějovic. V dalších dnech obsadily pruské oddíly i Hlubokou (1. října) a Týn nad Vltavou (4. října),“ uvádí Encyklopedie Českých Budějovic.

Pruské panství na jihu Čech ale netrvalo dlouho. Rakouská armáda spolu se spojeneckými saskými oddíly donutila Prusy obratným manévrováním a neustálými útoky lehké uherské jízdy k ústupu.

Velkou roli v tom sehrál plukovník Franz či František von Trenck, který již 17. října 1744 přitáhl k Budějovicím v čele svých obávaných pandurů – nepravidelných jednotek složených zejména z Chorvatů, Srbů a Bosňanů, proslulých sice odvahou, ale také nedisciplinovaností a násilnostmi. V nastalém střetu měla sehrát hlavní roli právě jejich bezuzdnost.

Démon von Trenck

Baron Franz von der Trenck se narodil 1. ledna roku 1711 v italské Kalábrii a jeho příchod na svět neproběhl údajně úplně hladce: „Porodní bába zjistila, že dítě se narodilo přidušené a co nevidět zemře. Uchýlila se proto k prastaré oživovací metodě, totiž celé novorozeně ponořila do vína, které dítě přivedlo zpět k životu. Říká se, že takto pokřtěnému člověku se bude smrt vyhýbat. A mohlo by se zdát, že ve Trenckově případě tomu tak skutečně bylo,“ uvádí web Kudy z nudy.

Trenckův otec připravoval syna odmala na vojenskou dráhu, takže do první bitvy (u Bělehradu) ho vzal už v roce 1717, kdy bylo Franzovi teprve šest let. Nebyla to špatná škola – právě v této bitvě, která se odehrála 16. srpna, porazil princ Evžen Savojský výrazně silnější osmanskou armádu, a rozhodl tak válku proti Osmanské říši ve prospěch Habsburků.

Povahou byl baron Trenck rozdvojenou osobností. „Ve společnosti dokázal být veselým, slušným a zábavným společníkem, ve válečné vřavě nesoucitným, živelným a násilnickým démonem, kdy nepřátelům stínal hlavy a zajatce napichoval na kůl,“ píše Kudy z nudy.

Podle pověstí, které jej provázely, navíc slavný válečník vynikal jak po fyzické, tak po intelektuální stránce – údajně dokázal jednou ranou setnout býka a současně uměl hrát na housle a hovořit plynně sedmi jazyky.

„Pro ženy se urostlý voják stával magnetem, a která jej nechtěla dobrovolně, tu si vzal násilím. Pro svou nezkrotnou povahu a časté konflikty byl několikrát vyloučen z armády rakouské i zahraniční a nejednou jej odsoudili k trestu smrti, ale z něj se mu podařilo vždy nakonec uniknout,“ konstatuje Kudy z nudy.

close Fridrich Veliký oslovuje své generály před bitvou u Leuthenu v roce 1757 info Zdroj: Wikimedia Commons, Adolph von Menzel, Wuselig, volné dílo zoom_in Fridrich Veliký oslovuje své generály před bitvou u Leuthenu v roce 1757

Začátkem 40. let 18. století skončil Trenck znovu ve vězení kvůli vraždění uherských zbojníků, ale ze všech stran tísněná Marie Terezie potřebovala nutně pomoc. A byla kvůli ní ochotna spojit se třeba i s takovým ďáblem, jakým byl on. V červnu 1744 ho nechala povýšit na plukovníka a dala mu volnou ruku.

Trenckovo tažení

Na její žádost zverboval Trenck v oblasti dnešního Chorvatska, kde měl panství, více než tisícovku pandurů a začátkem října s nimi přešel hranice českého království. Jeho muži se dali okamžitě do práce: ve čtvrtek 8. října zmasakrovali pruskou posádku v Týně nad Vltavou, další pruskou posádku na Hluboké odřízli od zdrojů pitné vody a v noci z 21. na 22. října dobyli České Budějovice, které ráno donutili kapitulovat. Se stejným úspěchem dobyli i Hlubokou, Tábor a Přimdu.

Císařovna se ve světle těchto úspěchů netajila vděčností a osobně Trencka vyznamenala. Jenže počínání pandurů mělo i temnou stránku. Naplno se to ukázalo v prosinci 1744 v České Lípě, kde spáchali krvavý pogrom na tamějších Židech, při němž přišlo o život nejméně 32 lidí včetně rabína Jonáše a četných představitelů místní židovské obce, a několik dalších desítek lidé bylo zraněno.

„Nejstarší oběti bylo 80 let, nejmladší byl půlroční kojenec,“ píše Marie Vojtíšková v díle Židé v České Lípě.

Nebyl to ani zdaleka první masakr, jehož se Trenckovi muži dopustili. Už v roce 1742 takto povraždili nejméně 42 obyvatel bavorského městečka Cham, které upálili nebo utopili, a to i přesto, že ani jeden z nich nebyl voják.

Během tažení v českých zemích se Trenck ocitl na vrcholu své moci i slávy. „Vlastnil za dva miliony jmění a neutratil za den jediný zlatý. Nechal své lidi, kam přišel, bezohledně loupit, pak od nich skupoval kořist za nízkou cenu a posílal ji na své statky ve Slavonii. Důstojníky, kteří mu svůj podíl nenabídli ke koupi, posílal do nejtěžších bojů, a když padli, dědil po nich,“ cituje Český rozhlas Trenckovu charakteristiku z úst jeho bratrance Bedřicha.

Konec války

Trenckova hvězda zhasla o rok později, v úterý 30. listopadu roku 1745 u obce Žďár u Trutnova, kam přitáhl se sborem pěti tisíc pandurů na pomoc proti útočícím Prusům, ale před bojem dal přednost drancování pruského tábora (později se hájil tím, že posel s rozkazem k útoku k němu vůbec nedorazil).

Získal sice poklad ve výši 80 tisíc zlatých dukátů i kompletní stříbrný jídelní servis samotného Fridricha, ale byl obviněn z toho, že se tak stal hlavním strůjcem rakouské porážky. Skončil v domácím vězení, a protože si ani potom nedal pokoj a proti nařízení navštívil operu, kde před zraky samotné panovnice málem shodil z lóže člena jejího doprovodu hraběte Gosseaua, stěhoval se s doživotním trestem do vězení na brněnský Špilberk.

Tam žil v poměrném komfortu - měl dvě místnosti, dost jídla a pití a pravidelně obědval s velitelem pevnosti. Později dokonce mohl bydlet v bytě ve městě. V sobotu 5. října 1749 slavný bouřlivák zemřel.

Porážka ve Žďáru znamenala také konec druhé slezské války – ještě téhož roku musela Marie Terezie uzavřít s Fridrichem v Drážďanech pro ni potupný mír, jímž stvrzovala ztrátu Slezska. Ani to ale nebyl konec: o 11 let později začala další válka, tentokrát sedmiletá, která už skončila Fridrichovou porážkou.