Po šestiměsíční obraně předmostí na řece Narva v Estonsku se německé síly stáhly 26. července 1944 na předem vybudovanou obrannou linii, rozloženou na nevysokých Modrých kopcích (estonsky Sinimäed), zvedajících se zhruba 50 metrů nad okolní krajinu. V tomto obranném pásmu, pojmenovaném jako tannenberská linie, měla proběhnout bitva, která je v německých zdrojích až dodnes pojmenovaná jako bitva o tannenberskou linii, zatímco v estonských a někdy i v ruských pramenech je nazývána jako bitva o Modré kopce. Její připomínání představuje až dodnes jeden ze sporných bodů v estonsko-ruských vztazích.

Předvečer bitvy

Sovětský maršál Leonid Govorov považoval v létě 1944 tannenberskou linii za klíčové postavení skupiny armád Sever, a tak proti ní soustředil nejlepší síly Leningradského frontu, skládající se z 11 divizí a šesti tankových pluků vyzbrojených novými těžkými tanky IS-2 (zkratka IS skrývá jméno komunistického diktátora Josefa čili Iosefa Stalina - pozn. red).

Této síle mělo čelit několik unavených německých pluků bez jakýchkoliv záložních jednotek. Velitel německé pěchoty Anton Grasser hlásil, že nedostane-li okamžitě posily, prolomí Sověti tannenberskou linii nevyhnutelně do 29. července. Všechno ale nakonec dopadlo jinak – a velký podíl na tom měli estonští vojáci, kteří tu vlivem neúprosného osudu bojovali na řadě míst proti sobě navzájem.

„Sovětská Rudá armáda zahájila v červnu na Karelské šíji ofenzívu proti Finsku s cílem je porazit a vyřadit z války. Obě strany potřebovaly soustředit síly i na jiných úsecích fronty. Nejpočetnější zálohou německého velení se v té době stali zmobilizovaní Estonci, jejichž nově vytvořené a vycvičené jednotky začaly nastupovat na frontu postupně od března a dubna. V květnu byla dokončena formace estonské divize SS Nordland, jejíž početní stav činil k 8. červenci 1944 16 202 mužů. Sestaveno bylo i šest pluků pohraniční stráže se záložním plukem, čtyři policejní prapory, prapory domobrany a další jednotky,“ píše estonský autor Thomas Hiio v publikaci Průvodce estonskou vojenskou historií.

Estonská SS divize Nordland byla nasazena i do boje o tannenberskou linii. Ale estonští vojáci mohli být také na druhé straně, v řadách Rudé armády.

close Mapa bitvy o tannenberskou linii. Kříž označuje dnešní umístění válečného pomníku info Zdroj: Wikimedia Commons, Martintg, CC BY-SA 3.0 zoom_in Mapa bitvy o tannenberskou linii. Kříž označuje dnešní umístění válečného pomníku

Zverbováni oběma stranami

Situace Estonska za druhé světové války byla totiž dost mimořádná. V srpnu roku 1940 anektoval tuto zemi násilně Sovětský svaz na základě tajného dodatku v sovětsko-německém paktu Molotov-Ribbentrop o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. „Rusové nastolili v Estonsku vládu teroru spojenou s vražděním těch, jimiž se cítili ohroženi, a deportováním asi 11 tisíc dalších Estonců na Sibiř, z nichž tam polovina zemřela,“ píše na blogu Nekonvenční voják estonský autor Arno Lamster ve svém rodinném příběhu.

Když potom Němci přepadli 21. června 1941 Sovětský svaz, bylo asi 34 tisíc estonských mužů nuceno vstoupit do sovětské Rudé armády.

Už v říjnu 1941 ale dobyla Estonsko postupující nacistická vojska, která značná část Estonců skutečně brala jako osvoboditele. Brzy se však ukázalo, že jde jen o nahrazení jednoho násilného diktátorského režimu druhým, možná ještě násilnějším. Jako jinde na východní frontě, i v Estonsku vypuklo masové vyvražďování Židů (i s aktivní pomocí estonských kolaborantů s nacistickým režimem) a násilné potlačování jakéhokoli odporu.

V roce 1942 zavedly nacistické okupační úřady ve spolupráci s kolaborantským estonským režimem nucenou brannou povinnost, v jejímž důsledku byla řada estonských mužů naverbována pro změnu do německé armády. Tento turbulentní vývoj měl za následek, že se estonští vojáci vyskytovali na obou stranách fronty.

Těžká bitva

Samotná bitva o Modré kopce začala 26. července přípravnou dělostřeleckou palbou, při níž Sověti vypálili proti německým obranným postavením, uzavírajícím Rudé armádě cestu na západ, kolem 25 tisíc granátů (ke slovu přišly i legendární sovětské pojízdné raketomety Kaťuša). Dělostřelba i následné letecké bombardování však způsobily zakopaným jednotkám jen malé škody.

Následoval pěchotní a tankový útok, do nějž se zapojilo šest tisíc sovětských pěšáků podporovaných zhruba stovkou tanků. Kolem poledne 29. července 1944 se jim podařilo dobýt jeden z kopců, zvaný Sirotčí vrch, čímž tannenberskou linii téměř ovládli.

Stalo se tak ale za cenu vysokých ztrát, které zcela vyčerpaly dvě ze tří útočících střeleckých divizí, protože sovětské tanky najížděly v lesním terénu na zakopané miny, jež jejich ženisté nestačili odklidit, a pěchotu zase decimovali zakopaní a maskovaní obránci.

close Němečtí protitankoví střelci, bojující v srpnu 1944 o tannenberskou linii v Modrých kopcích info Zdroj: Wikimedia Commons, Vorpahl, Bundesarchiv, Bild 101I-734-0019-15, CC-BY-SA 3.0 zoom_in Němečtí protitankoví střelci, bojující v srpnu 1944 o tannenberskou linii v Modrých kopcích

Třetí, 109. sovětská střelecká divize mezitím pokračovala v útoku směrem na další kopec, zvaný Granátnický vrch.

„Na obranu Granátnického vrchu byl do bitvy poslán každý dostupný Estonec, včetně spojařů a raněných z polní nemocnice. Centrální velitelské stanoviště zničila sovětská palba, ale němečtí, vlámští, norští a estonští vojáci unikli likvidaci tím, že se ukryli v bunkrech. Vrch byl pod neustálou palbou sovětských tanků, které jej obléhaly a kroužily kolem za neustálé palby proti obráncům, ale přesto se jim ho nepodařilo dobýt, protože samy utrpěly těžké ztráty od německých protitankových děl,“ uvádí vojenský historik Fernando Corona (vlámská dobrovolnická brigáda SS dorazila na narvskou frontu 25. července, pozn. red.).

Podle Průvodce estonskou vojenskou historií ztratila Rudá armáda v bitvě o Modré kopce ve dnech 27. až 30. července 1944 113 tanků. Na druhé straně ale měla těžké ztráty i německá strana. Část obránců na nejzápadnějším kopci, nazývaném Vrch lásky (případně anglicky Tower Hill), byla zničena poté, co k nim prorazily sovětské tanky. Dobrovolnická brigáda pancéřových granátníků SS Nederland, bránící vrchol Granátnického vrchu, byla zredukována na velikost pluku. Z tanků zůstal Němcům jen jeden nezničený Panther.

Nakonec se však Sovětům obsadit tannenberskou linii nepodařilo. Boje o ovládnutí kopců pokračovaly s menší intenzitou až do 10. srpna a znamenaly pro Rudou armádu ztrátu dalších více než čtyř desítek tanků. Poté sovětské velení další útoky odvolalo a fronta se v této oblasti stabilizovala až do poloviny září.

Trvající kontroverze

V roce 2015 se stal příběh estonských vojáků bojujících na obou stranách fronty námětem filmu 1944 (v Česku se objevil na festivalech pod festivalovým názvem 1944: Přinuceni k boji, pozn. red.) režiséra Elma Nüganena. Film byl v Ruské federaci zakázán.

Rusko také kritizuje fakt, že Estonsko uctívá ve výroční dny bitvy památku svých veteránů, kteří v ní padli v boji proti Rudé armádě. „Vadí nám, že v Estonsku pokračuje nešťastný zvyk oslavovat veterány Waffen-SS,“ uvedla podle estonské veřejnoprávní stanice ERR v roce 2018 ruská ambasáda v Tallinu.

Někteří estonští politici to označili za vměšování do vnitřních věcí země. „Kdyby sovětské Rusko nechalo v roce 1939 pakt uzavřený s nacistickým Německem nepodepsaný, a místo toho šlo na pomoc Polsku, když se dostalo pod útok nacistů, k velké části následujícího tragického dění včetně bitvy o tannenberskou linii by nedošlo. Vezmeme-li toto všechno v úvahu, bylo by moudré, kdyby ruské velvyslanectví využilo příležitosti zůstat v tuto chvíli zticha,“ reagoval tehdy estonský europoslanec Urmas Paet.