„Čtvrtek 15. června večer roku 1944, náš další pracovní den poté, co jsme spatřili první létající bombu V-1, která dorazila do samotného Londýna. Šli jsme spát a přemýšleli o tom, co nám ‚Vrabec‘ řekl. Žádné zvláštní obavy jsme ale neměli. Jenže ve skutečnosti jsme je měli mít!“ zapsal svou vzpomínku na červen 1944 během druhé světové války tehdy 18letý soustružník Alec (podepsal se jen křestním jménem) z odboru údržby britské armády a současně armádní hasič ubytovaný v ubikacích královského dělostřelectva ve Woolwich v jihovýchodním Londýně. Jeho vyprávění zachoval archiv BBC.

Slyšeli jste to? Bomba bez pilota!

Zmíněným „Vrabcem“ myslel Alec svého kolegu a kamaráda z londýnské čtvrti East End, jenž se stal 13. června 1944 očitým svědkem dopadu vůbec první pulzní střely V-1 na Londýn. Řada Londýňanů ten den zaznamenala podivně znějící a zřejmě nepřátelské letadlo, které letělo zhruba 300 metrů nad zemí a nejspíš mu hořel ocas, protože za ním zůstávala krátká, zářivě planoucí stopa.

Podivný letoun přeletěl nad Blackheath Parkem, Greenwichskou observatoří a Rotherhithe, načež plamen na jeho ocase zhasl, chvíli poté zhasl i jeho motor a ozvala se palba protileteckých baterií chránících lodní dopravu po Temži. Záhadný letoun zmizel a všichni v dílnách si podle Aleca mysleli, že byl sestřelen nebo havaroval.

Teprve „Vrabec“ jim přinesl jinou informaci: „Nenašlo se žádné tělo nikoho, kdo by s tím letěl, a policajti nechtěli nikoho pustit k troskám, protože tam byl nějaký Yankee s jakousi hračkou a hledal něco, čemu můj děda říká rádiová aktivita, atom, víte, to, o co šlo Einsteinovi před válkou. Teď si myslí, že to byla bomba bez pilota a žádný pilot v tom nebyl!“

Vrabcův děda měl zčásti pravdu a zčásti se pletl; ano, skutečně se stal svědkem dopadu první bezpilotní střely s plochou dráhou letu V-1 (celým názvem Vergeltungswaffe 1, tedy odvetná zbraň číslo jedna) – jejíž dopad ve východním Londýně zabil šest lidí.

close Průřez bezpilotní střelou s plochou dráhou letu V-1 info Zdroj: Wikimedia Commons, U.S. Air Force, volné dílo zoom_in Průřez bezpilotní střelou s plochou dráhou letu V-1

Střela ale neměla jaderný pohon, jak se starý pán domníval; ve skutečnosti ji poháněl pulsačně reaktivní motor, umístěný nad celokovovým trupem ve tvaru doutníku. Šlo o novou zbraň, kterou nacistické Německo vyvinulo jako v podstatě poslední možnost, jak zvrátit válku.

A právě v noci ze čtvrtka na pátek 16. června 1944 dala německá armáda Londýnu najevo, jak si tuto změnu představuje.

Ošklivá noc se stovkami střel

„Rozezněly se sirény. Rozběhli jsme se do hasičské stanice, kde byl i protiletecký kryt. Sotva jsme připravili ke spuštění čerpadlo, byla nad námi první salva počátečního náletu létajících bomb. Neměli jsme tušení, kolik jich nad námi zaplnilo noční oblohu. Teprve po válce jsme se dozvěděli, že Hitler tu noc vypálil z Cap Grius Nez těsně za Lamanšským průlivem 244 střel V-1 naráz. Netuším, kolik jich přeletělo přes Woolwich, přičemž hodně z nich vybuchlo v okruhu pár mil od nás, ale z těch 244 vypálených z Francie, vzdálené méně než 150 kilometrů a čtvrt hodiny letu, se jich dostalo 73 do velkého Londýna. O čtvrt hodiny později přišla druhá salva, opět nám přeletěla nad hlavou, s cílem zasáhnout přesně stanovený terč, odpočítaný od bodu nula, jímž byl Tower Bridge,“ vylíčil Alec.

Podle webových stránek Den D – Overlord představovala salva 244 střel V-1, odpálených v noci na 16. června 1944, vůbec největší počet střel, které Němci během bitvy v Normandii na Londýn vypálili.

close Spitfire vychyluje V-1 z dráhy info Zdroj: Wikimedia Commons, Walton, Imperial War Museum, volné dílo zoom_in Spitfire vychyluje V-1 z dráhy Proti střelám vzlétly mimo jiné první britské a americké stíhačky s proudovými motory, ale bylo jich příliš málo na to, aby měly na stovky vypálených V-1 nějaký dopad.

Hlavním cílem ostřelování byla kasárna, zbrojní sklady britské armády a loděnice ve Woolwich s velkými doky v severní části čtvrti.

„Otřásající se budova kolem nás, třeskot padajícího skla, střepy, šrapnely tancující po střechách i venku na vozovce, ohlušující detonace jednotunových hlavic ozývající se až příliš zblízka a zvuk zvonků civilních hasičských stříkaček spěchajících k dalšímu ‚incidentu‘, to všechno vytvářelo kakofonický randál, který se pravidelně opakoval ve čtvrthodinových intervalech,“ popsal Alec.

Každou vypálenou salvu, kterou zachytil pobřežní radar, ohlašovala poplašná siréna. A její kvílení se soustavně opakovalo, zatímco noc se pomalu vlekla k úsvitu.

Časně ráno 16. června protiletadlová děla postupně utichala, protože bateriím docházely náboje anebo se hlavně jejich kanónů zahřály během soustavné palby až příliš na to, aby bylo bezpečné s nimi dál střílet. Rozednilo se do zamračeného dne s olověnou oblohou pokrytou nízkými bouřkovými mraky. V-1 přilétaly pořád dál, ale teď už jen v náhodných intervalech. Londýn jejich nejhorší nápor vydržel.

Střely V-1, německý nástroj odplaty

Střely V-1, vyvíjené od roku 1939 v německém podzemním armádním výzkumném centru nedaleko Peenemünde, představovaly první hromadně vyráběnou a užívanou střelu svého druhu na světě. Protože jejich první exempláře měly stále ještě jen omezený dosah, odpalovali je Němci z francouzského a nizozemského okupovaného pobřeží, přičemž cílili na jihovýchod Anglie.

Letounové střely odpaloval pneumatický katapult, který jim poskytl startovací letovou rychlost 320 kilometrů za hodinu. Motor je poté zrychlil až na 540 až 565 kilometrů za hodinu.

close Bezpilotní střela s plochou dráhou letu V-1 v muzeu v Peenemünde info Zdroj: Wikimedia Commons, Chron-Paul, CC BY-SA 3.0 de zoom_in Bezpilotní střela s plochou dráhou letu V-1 v muzeu v Peenemünde

K cíli letěly tyto bezpilotní „letounky“ ve výšce od 300 do 2000 metrů bez dalšího manévrování. Když překonaly nastavený dolet, který měřila malá vrtule na přídi, uzavřel se automaticky přívod paliva, došlo k zablokování kormidel a vysunula se přítlačná křídla, jež střelu zbrzdila na pádovou rychlost.

V-1 se pak zřítila k zemi a jedna ze tří variant roznětek odpálila její bojovou hlavici, vyplněnou tunou výbušniny Amatol-39. Později Němci začali používat výbušný Trialen.

Z více než 10 tisíc odpálených střel V-1 jich na Londýn mířilo během 80denního ostřelování asi 9251. Jižní pobřeží Anglie jich dokázalo podle webu West End at War přeletět celkem 7488.

Protiletadlový flak, obranná balonová baráž a stíhači ve Spitfirech, Hawker Tempestech, Mosquitech nebo v již zmíněné první britské proudové stíhačce Gloster Meteor dokázali zlikvidovat dohromady 3957 střel, zhruba 2,5 tisíce jich ale dopadlo do londýnských ulic (koncem června 1944 to představovalo kolem 50 až 100 střel denně). Tyto bezpilotní bomby zničily asi 18 tisíc domů, zabily 6 184 lidí a zranily dalších bezmála 18 tisíc lidí.

Přežili se štěstím

Jedna z těchto střel málem zlikvidovala i ubikace, kde se nacházeli Alecovi kamarádi, ti ale měli nakonec štěstí.

„V době snídaně se naše četa seřadila do pochodového tvaru, aby se v něm přemístila do ubikací vzdálených asi 400 metrů. Ve stylu britské armády jsme vyrazili v trojstupu k dělostřeleckým kasárnám, a když jsme míjeli řadu přístřešků z vlnitého plechu naplněných až po střechu dřevěnými bednami nacpanými skleněnými lahvemi s éterem (rezervními zásobami Lékařského sboru pro invazi), zavládlo děsivé ticho. Míjeli jsme tuhle smrtící a vysoce hořlavou zásobu s kradmými pohledy a snažili se nemyslet na to, co by se s námi stalo, kdyby náš tábor a tohle skladiště zasáhla nějaká V-1,“ popsal Alec.

A jako kdyby tu noční můru přivolali. Ve chvíli, kdy dorazili k bráně tábora, se tato střela opravdu objevila. „Ozval se zvuk další bzučící bomby a mířil přímo k nám. Střela sama ale byla mimo dohled, schovaná nad plujícími mraky. Zvuk se rychle přibližoval, až jsme ho měli téměř nad hlavou. Pak se motor zastavil,“ vylíčil vypjatý okamžik 18letý soustružník.

Celá pracovní četa zalehla a čekala, co se bude dít. Vzápětí se z mraků bezhlesně vynořilo malé jednokřídlé „letadlo“ bez vrtule a mířilo diagonálně přímo k obrovskému průčelí kasáren. O několik vteřin později z dohledu za průčelím zmizelo, a pak už se objevil jen záblesk exploze a okrasné zdivo vymrštěné silou výbuchu do vzduchu. Následovala hromová rána, opožděná o pár okamžiků za zábleskem.

close Bezpilotní střela s plochou dráhou letu V-1 na startovací rampě info Zdroj: Wikimedia Commons, Miška123, CC BY-SA 4.0 zoom_in Bezpilotní střela s plochou dráhou letu V-1 na startovací rampě

„Hrůza z toho pohledu mě úplně zbavila disciplíny, zpanikařil jsem. Pořád se slyším, jak ječím: ‚Vy zatracený bastardi, to jsou mí kámoši! Rychle na pomoc, musíme je zachránit!‘ Rozběhl jsem se tam, ale ostatní chlapi v četě byli starší a chytřejší a někdo z nich na mě zavolal: ‚Vrať se, Alecu, je příliš pozdě, nemůžeme nic dělat!‘ Mohl také říct, že kdyby ta střela dopadla jen o pár vteřin později, byli bychom všichni na jejich místě, ale to už nahlas nezaznělo, i když nám to v tu chvíli všem zarezonovalo v hlavě,“ vyprávěl Alec.

Nakonec se ukázalo, že V-1 kasárna o pár stovek metrů minula a místo nich zasáhla jen hlavní konstrukční kanceláře Královských inženýrů, kde tak brzy ráno naštěstí ještě nikdo nepracoval. Všichni měli štěstí.

Útoky pokračovaly až do dobytí odpališť

Celkem Němci odpálili proti Británii 9521 střel V-1. Nejsmrtonosnější zásah si připsali 28. července 1944, kdy jedna ze střel pozabíjela v Lewishamu 51 lidí, dalších 151 bylo zraněno. Poslední raketa V-1, která zasáhla britskou půdu, dopadla 29. března 1945 poblíž Datchworthu v hrabství Hertford. Nezpůsobila však žádné škody na zdraví ani životech.

Od 8. září 1944 do 28. března 1945 začali Němci ostřelovat Londýn také vyspělejšími střelami V-2 s dlouhým doletem, což byly vlastně první balistické střely na světě. Každá z těchto střel nesla tunovou výbušnou hlavici a odpalovala se z mobilních nosných raket v Německu a v okupovaných pobřežních státech. V-2 zabily v Británii celkem 2 754 lidí a zranily dalších 6 523. K nejhorší explozi došlo 25. listopadu 1944 v londýnské čtvrti New Cross, kde naráz zahynulo 160 lidí. Poslední V-2 odpálená proti Británii dopadla 27. března 1945 do Orpingtonu v Kentu a zabila jednoho člověka.

Útoky skončily až pouhý měsíc před ukončením války v Evropě, kdy spojenecké síly dobyly poslední odpalovací místo v Nizozemsku.