Zuřivé boje, těžké ztráty a kamarádi, kteří se nevrátili. To je společný motiv většiny vzpomínek veteránů, kteří byli u největší vyloďovací operace v historii, jíž si Spojenci na francouzském pobřeží otevřeli v Evropě druhou frontu.

Mnozí dnes mluví hlavně o krutosti druhé světové války. „Můžu vás ujistit, že v těch hloupých knížkách o Dni D je úplný…, naprosté žvásty. Sám jsem tam byl, copak se to dá zapomenout? Jsou to moc smutné vzpomínky, protože jsem viděl tolik pobitých mladých amerických rangerů. Byla to jatka. Mně bylo tehdy devatenáct, a ta děcka byla ještě mladší. Viděl jsem, jak je rozstříleli,“ řekl britskému Telegraphu 99letý George Chandler. V den invaze sloužil na jednom z britských plavidel, které doprovázely americké síly k vylodění na nejkrvavějších plážích Omaha a Utah.

V řadách amerického námořnictva byl u vylodění i radista Peter Orlando, nyní 102letý. Loni se o své vzpomínky podělil s listem Washington Post. Na svou roli je náležitě hrdý. „Kdybych to musel udělat znovu, šel bych do toho, naprosto jistě.“

Ráno 6. června 1944 byl jeho člun velmi blízko pláže Omaha. „Bylo mi teprve dvaadvacet a byl jsem příliš hloupý na to, abych měl strach. Pluli jsme sotva tři sta metrů od pobřeží. Stál jsem na přídi, vypadal jsem jak ve filmu Titanic. Pak mě uviděl důstojník a jenom zařval: Orlando, zalez sakra dovnitř, okamžitě,“ vzpomínal starý námořník.

Při vzpomínce na boje, jichž byl z paluby svědkem, zvážněl. „Začali jsme tahat vojáky z vody. Měli jsme jich na zádi našeho člunu asi šest nebo osm. Pak nám nařídili, že další vytahovat nesmíme, nebylo kam je položit. Na pěšáky, kteří se tam utopili, myslím pořád,“ svěřil se Orlando.

Vzpomínky Petera Orlanda

| Video: Youtube

Britský pěšák Harry Howorth se už letošního výročí nedožil, zemřel 17. dubna. BBC ale zpracovala vzpomínky, které svěřil charitě pečující o nevidomé veterány. „Zprvu jsem si připadal jako na dalším cvičení. Pak se ale v boku lodi vedle nás objevila velká díra. Nejdřív jsem nic neslyšel, pak se ozvala obrovská rána. Myslím, že moc jich tam nepřežilo. A mně už bylo jasné, že tentokrát je to doopravdy,“ řekl Howorth, který se vylodil na pláži Sword.

Když jejich člun dorazil k pobřeží, sešel po rampě nejdřív velitel s pobočníkem. Howorth šel hned za nimi, ale rampa se mezitím rozbila a on skončil ve vodě. Byl tak obtížený výstrojí, že nebýt rychlé pomoci spolubojovníků, nejspíš by utonul. Na pláži posléze unikl palbě tanku, který zabil mnoho jeho kamarádů. „Ze Dne D mi nejvíce utkvěla v paměti příhoda z večera. Dokončili jsme s jedním kamarádem kopání příkopu, byla už skoro noc. Přišel k nám plukovník a pochválil nás za dobrou práci. Druhý den ráno padl,“ poznamenal britský veterán.

Rozhovor s Harrym Howorthem

| Video: Youtube

Jiní veteráni o svých zkušenostech z bojů mnoho nenamluví, někteří mlčeli desítky let. „Udělali jsme svou práci, vrátili se domů, to je všechno. Nikdy jsme o tom, myslím, nemluvili, já sám nejméně sedmdesát let,“ řekl agentuře AP kapitán amerického letectva Ralph Goldsticker, který sloužil u bombardérů. Letos do Normandie přijel v delegaci asi šedesáti účastníků bojů druhé světové války.

Jeho jednotka měla za úkol bombardovat německé opevněné pozice a trasy pro přísun posil. „První bombu jsem shodil ráno v 6:58 na pozici těžkého dělostřelectva. Z letadla jsme viděli obrovský kus vyloďovací pláže a tisíce plavidel. V půl desáté ráno jsme se vrátili domů a nabrali munici pro další let,“ vzpomínal letec a znělo to skoro stejně věcně a stručně jako hlášení, která podával před osmdesáti lety.

Ženy v uniformě

Důležitou práci po úspěch invaze odváděly i ženy v uniformách v zázemí. Patricia Owtramová sloužila u ženských jednotek válečného námořnictva, známých podle zkratky svého útvaru jako wrenky. Odposlouchávala a zapisovala zprávy vysílané z německých lodí.

„Protože jsme sloužili v Doveru přímo na pobřeží, existovala možnost přepadu německým komandem. Měli jsme proto ozbrojenou stráž. Říkala jsem si, že kdyby nás měli Němci napadnout, chtěla bych svou stanici ubránit. Požádala jsem proto vojáky, ať mě vycvičí. Myslím, že sousedy u nás v Chicwicku by docela překvapilo, že vážená stará paní Owtramová to zamlada docela uměla se samopalem,“ vyprávěla stoletá veterána londýnským Timesům.

Vzpomínky Patricie Owtramové a její sestry

| Video: Youtube

Jednoho rána s překvapením pozorovala, jak se k jejich stanovišti blíží sám premiér Winston Churchill s generálem Bernardem Montgomerym. „Říkala jsem si, kde se tady v osm ráno berou na našem útesu? Všichni pozdravili, popřáli dobré ráno a pak stáli a dívali se přes kanál směrem ke Francii. Později jsem se dozvěděla, že chtěli být viděni na východní straně kanálu La Manche, protože invaze začala na západní straně. Byla to součást klamných manévrů a fungovalo to,“ dodala Owtramová.

Na schodech ve staré budově ministerstva války prý Churchilla občas potkávala i další z britských wrenek, nyní 104letá Christian Lambová. Ve své maličké kanceláři pracovala na úkolu přímo spojeném s vyloděním. Kreslila podrobné mapy, které používali vojáci nasazení na pláže Gold, Juno a Sword. „Měla jsem za úkol označit vše, co budou z jednotlivých pláží vidět vojáci, kteří se budou blížit po moři, aby mohli určit významné body a přesně věděli, kde jsou. Do mapy jsem zakreslila kostely, hlavní silnice, katedrály, zámky, školy, železnice a všechny podobné věci,“ popsala Lambová Timesům svou práci.

Christian Lambová letos poprvé navštívila pláže, jejichž mapy kreslila

| Video: Youtube

Jako jedna z mála věděla, kde přesně se mají Spojenci vylodit, ale ani ona neznala datum. „Něco bylo ve vzduchu, to jsme věděli všichni, ale nikdo netušil, kdy se to stane. Potom jsem 6. června brzy ráno zapnula rádio a slyšela, že se vojáci vylodili právě na těch plážích, pro které jsem ve své maličké kanceláři dělala mapy. Byl to nejvíc vzrušující okamžik mého života,“ uzavřela veteránka.