Fotografii, kde mladá žena zadumaně hledí na lidskou lebku a píše děkovný dopis za její zaslání, pořídil fotograf Ralph Crane. V časopise Life se objevila 22. května 1944 jako Obrázek týdne. Dobový popisek už tehdy zdůrazňoval vytučněným textem, že ozbrojené síly Spojených států amerických takové věci silně neschvalují.

Celý popisek, který je dodnes vlastně jedinou informací k tomu, jak fotografie vznikla, zněl následovně: „Když se před dvěma lety loučil velký, pohledný poručík námořnictva s 20letou Natalie Nickersonovou, válečnou dělnicí z Phoenixu v Arizoně, slíbil jí Japonce. Minulý týden Natalie obdržela lidskou lebku podepsanou jejím poručíkem a jeho 13 přáteli a opatřenou nápisem: Takhle vypadá dobrý Japonec - mrtvola sebraná na pláži Nové Guineje. Natalie, překvapená dárkem, ji pojmenovala Tojo po japonském válečném premiérovi Hidekim Tojovi. Ozbrojené síly takové věci silně neschvalují.“

Bitva o Iwodžimu na dobových fotografiích:

Vlna hněvu

Uveřejnění snímku okamžitě vyvolalo velkou kritickou reakci. Jednak šlo o to, že zveřejněním podobné fotografie vystavoval časopis krajnímu nebezpečí všechny americké vojáky v japonských zajateckých táborech, protože hrozilo, že Japonci se jim za to budou mstít. Jednak o to, že Amerika se podle čtenářských ohlasů postavila touto praktikou na roveň těm, proti kterým bojovala.

Redakci časopisu Life tak vzápětí zavalila vlna rozhořčených dopisů šéfredaktorovi, v nichž čtenáři časopisu vyjadřovali emotivně svůj odpor k tomu, že se na jeho stránkách museli setkat s fotografií, kterou označovali za odpornou a hrůznou.

Plánování bitevního útoku na Iwodžimě
Jako zuřiví pavouci. Japonci byli v bitvě o Iwodžimu zákeřní, Američané trpěli

„Jeden čtenář vtipně napsal: Lebka zmíněného poručíka námořnictva je bezpochyby stejně prázdná jako ta lebka na stole na obrázku,“ uvádí Jeremiah J. Garsha v článku Nepříjemná historie: Novodobé sbírání lebek.

Dlužno dodat, že magazín se k těmto dopisům postavil čelem a všechny na svých stránkách zveřejnil. Zmínka o prázdné důstojníkově lebce vyšla 12. června 1944. Datum stojí za povšimnutí, protože právě v té době vrcholilo vylodění Spojenců v Normandii, které začalo 6. června. Válečná propaganda byla na vrcholu a americká armáda potřebovala co největší podporu veřejnosti.

Hamletovsky pojatý snímek americké dívky s lebkou japonského nepřítele vedl k nemalému pobouření americké veřejnosti. Ukazoval, že barbarské praktiky nejsou cizí ani americkým vojákůmHamletovsky pojatý snímek americké dívky s lebkou japonského nepřítele vedl k nemalému pobouření americké veřejnosti. Ukazoval, že barbarské praktiky nejsou cizí ani americkým vojákůmZdroj: Wikimedia Commons, Ralph Crane, Life, 22. května 1944, str. 35, volné dílo

Rozhodnutí časopisu Life, že i přesto zveřejní kritické dopisy na adresu svého šéfredaktora i počínání amerických vojáků v Tichomoří, tak představovalo pozoruhodnou ukázku amerického způsobu myšlení. „Sbírání hlav se v něm jevilo jako reálné, existující, nejmodernější oživení koloniálních praktik z dob konce 19. století,“ podotýká Garsha. Právě kolonialismus podle něj uvažoval v intencích „naši civilizovaní lidé“ versus ti druzí „divoši“, které se v USA projevily zejména utlačováním i vražděním původního indiánského obyvatelstva.

Nyní se ukazovalo, že toto uvažování ještě není minulostí. A skutečnost, že tento snímek zveřejnil právě časopis Life, který byl americké veřejnosti prezentován jako „hlavní zdroj informací o válce“, to ještě podtrhovala.

V zajateckém táboře vytvořeném z měděného dolu Kinkaseki na Tchaj-Wanu bylo během druhé světové války drženo více než 1100 spojeneckých vojáků
Zapomenuté peklo. V zajateckých táborech na Tchaj-wanu byla smrt vysvobozením

Jeden čtenář to ve svém dopisu vyjádřil slovy: „Obraťme to a představme si, že jeden z nejprominentnějších časopisů v Tokiu zveřejní snímek mladé japonské dívky ve stejné póze, jak hledí na lebku jednoho z našich synů, který zemřel za svou vlast – v tom případě by proti takové nestoudnosti určitě Ameriku zachvátila bouře protestů a celá věc by nám byla zcela jistě předložena jako příklad beznadějné zkaženosti japonské mládeže. Je nepříjemné myslet na to, že sbírání lebek u nás existovalo ještě v nedávné době a že to je i praktika ‚civilizovaných‘ národů. Ale možná bychom si tyto nepříjemné myšlenky měli dopřát častěji.“

V memorandu datovaném den poté, co byly tyto dopisy šéfredaktorovi zveřejněny, označil generálmajor Myron Cady Cramer sbírání lebek a dalších lidských ostatků za „krutou a brutální politiku, odpornou citlivosti všech civilizovaných národů“.

Odlidštění nepřítele

Americká veřejnost chápala boj proti mocnostem Osy Berlín - Řím - Tokio jako boj dobra proti zlu, demokracie proti diktátorství a humanity proti nelidskosti. A nyní se objevila fotografie, která vlastně otevřeně ukazovala, že američtí vojáci dokážou být stejně nelidští jako jejich protivníci.

„Spojenecká vojska často brala Japonce stejně jako Němci Rusy - ti je považovali za Untermenschen, tedy za podlidi. Vyvařování lebek nepřátel za účelem výroby suvenýrů nebylo neobvyklé. Sbíraly se také uši, kosti a zuby,“ napsal spisovatel Niall Ferguson ve své knize Světová válka: konflikt 20. století a sestup Západu, vydané v roce 2006.

Američtí námořníci se vyloďují na Guadalcanalu dne 7. srpna 1942
Kolosální improvizace. Plán bitvy o Guadalcanal vznikal za pochodu, ale fungoval

„Že se japonská vojska sama dopouštěla ve 30. a 40. letech minulého století zvěrstev, z nichž se svírá žaludek: pohřbívání válečných zajatců zaživa, používání živých zajatců k nácviku útoku na bajonety, masového vraždění a znásilňování, mučení a popravování zajatých spojeneckých letců a tak dále a tak dále, je dobře zdokumentováno. Ve světle těchto brutálních excesů se může jevit zaslání jedné jediné lebky své milence ve Státech jako téměř nevinná, i když úděsná věc,“ uvedl před 10 lety v časopise Time Ben Cosgrove.

Podle webu Rare Historical Photos (Vzácné historické fotografie) dostal podobný suvenýr jednou dokonce i tehdejší prezident USA Franklin Delano Roosevelt, kterému poslali nůž na dopisy vyrobený z lidské paže. „Říká se, že ho vřele přijal, ale později ho nechal spolu s jinými ostatky pohřbít,“ píše web.

Kam vede propaganda

Skutečnost, že v Tichomoří byli Američané, na rozdíl třeba od dění v Evropě, ochotni a schopni považovat takové excesy za běžnou věc, svědčila o účinnosti propagandy usilující o to, co nejvíce protivníka odosobnit, aby v něm vojáci přestali vidět lidskou bytost.

„Podle Nialla Fergusona odpovídal snímek jeho tezi, že etnický konflikt narušil šířením teorií rasových rozdílů sociální vztahy do té míry, že donutil Spojené státy v jejich válce proti totalitarismu přijmout další z rysů charakteristických právě pro totalitarismus: dehumanizaci nepřítele, aby ho bylo možné snadněji vyhladit,“ konstatuje Jeremiah J. Garsha.

Slavná fotografie Joea Rosenthala, zachycující vztyčení americké vlajky nad IwodžimouSlavná fotografie Joea Rosenthala, zachycující vztyčení americké vlajky nad IwodžimouZdroj: Wikimedia Commons, Joe Rosenthal, volné dílo

Tato věc měla podle historiků neblahý důsledek v podobě masové sebevraždy japonských civilistů, k níž došlo v roce 1944 v severním cípu ostrova Saipan, na útesu Banzai s výhledem na Tichý oceán. Američané tento ostrov, jenž patří do souostroví Severní Mariany, dobývali od 15. června do 9. července 1944. Vylodění na Saipanu bylo součástí operace Forager, jejímž cílem bylo vytvořit v Tichomoří předsunuté základny, jež by mohly sloužit jako odrazový můstek pro útok na Japonsko.

V okamžiku, kdy se bitva na Saipanu chýlila ke konci, zvolily stovky japonských civilistů i vojáků japonské císařské armády raději smrt skokem z útesu, než by se daly Američany zajmout – a svou roli v tom podle některých badatelů mohlo sehrát i to, že Japonci očekávali z rukou svých nepřátel nedůstojnou a ponižující smrt.

Britští vojáci v Barmě
Fanatický japonský odpor. Než by se v bitvě o Barmu vzdali, raději volili smrt

Po válce, kdy se Japonsko stalo pro Spojené státy znovu důvěryhodným partnerem a spojencem, se na válečné suvenýry v podobě upravených částí těl japonských vojáků tiše zapomnělo. Znovu připomínat se začaly v novém tisíciletí poté, co radikální islamisté začali zveřejňovat hrůzná videa uřezávání hlav zajatcům zaživa, která jakoby někdejší válečnou praktiku znovu připomněla.

„I po všech těch letech, kdy naši vizuální paměť zahltilo válčení dalšími obrazy tak hrůznými a nepravděpodobnými, jako je online nahrávané a zveřejňované sekání hlav, zůstává něco podivně znepokojivého na pohledu na atraktivní mladou ženu, jak se dívá na ‚nepřátelskou lebku‘ a píše děkovný dopis (nejmenovanému) krasavci, který jí tuto lebku poslal,“ konstatoval Ben Grosgove v článku, který zveřejnil v roce 2014.