„Kéž bych vám mohl říci, že se mám dobře a cítím se šťastný, zatímco tohle píšu, ale není tomu tak,“ psal 3. září 1944 tehdy 20letý George Herbert Walker Bush svým rodičům pouhý den poté, co jako jediný člen své posádky téměř zázračně přežil sestřelení svého letadla u japonského ostrova Čičidžima. „Vnitřně se trápím a mám k tomu dobrý důvod.“

Ztráta posádky pro něj znamenala obrovské trauma, protože byl od raného dětství veden k tomu, aby se naučil přejímat zodpovědnost za druhé a přispíval k veřejné službě.

O 45 let později, když už byl prezidentem Spojených států, mu jeho kritici dávnou nehodu na moři znovu připomněli s tím, že je nevděčník – našli totiž zvláštní souvislost mezi jeho tehdejší záchranou a některými aktuálními kroky Bushovy administrativy.

Dětství v duchu služby veřejnosti

George Herbert Walker Bush se narodil 12. června 1924 v Miltonu ve státě Massachusetts, ale ještě když byl malý, přestěhovali jeho rodiče, investiční bankéř Prescott Sheldon Bush a Dorothy Walkerová Bushová, celou rodinu do Greenwiche v Connecticutu.

„Ačkoli byli Bushovi bohatí, vedli své děti ke skromnosti, zdůrazňovali důležitost veřejné služby a odměňování společnosti. Prescott Bush se stal později republikánským senátorem za Connecticut, přičemž v této funkci setrval od roku 1952 do roku 1963,“ uvádí novinář a spisovatel Stephen Knott v článku George H. W. Bush: Život před prezidentstvím.

George Herbert vylétl z rodného hnízda ještě jako dospívající a nastoupil na výběrovou internátní školu Phillips Academy Andover v Massachusetts. Tam už se naplno projevily jeho vůdcovské ambice: stal se kapitánem baseballového i fotbalového školního týmu a předsedou třídy.

Promoval v den svých 18. narozenin v roce 1942. A protože v té době už všude kolem zuřila druhá světová válka, do níž se po napadení Pearl Harboru v prosinci předchozího roku naplno zapojily také Spojené státy, ještě téhož dne narukoval k námořnictvu.

Nebezpečný let nejmladšího pilota

Když si v červenci 1943 připnul „křidélka“ bojového pilota, byl ve svých 19 letech vůbec nejmladším pilotem, jaký v té době u námořnictva sloužil. Létal na torpédových bombardérech v Pacifiku a během války absolvoval 58 bojových misí.

Jeho nejhorší den přišel 2. září 1944, když letěl s úkolem bombardovat nepřátelskou rádiovou základnu a u ostrova Čičidžima ho sestřelila japonská protiletadlová palba. „Kokpit byl plný kouře, dusil jsem se v něm. Podíval jsem se na křídla a všiml jsem si, že hoří,“ popsal Bush situaci v dopise svým rodičům.

close  Pozdější americký prezident George Herbert Walker Bush jako pilot v letadle Grumman TBM Avenger info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Pozdější americký prezident George Herbert Walker Bush jako pilot v letadle Grumman TBM Avenger Jako velitel stroje vydal dalším dvěma členům své posádky, Williamu G. Whiteovi a Johnu Delaneymu, rozkaz, aby vyskočili na padácích, a poté se ke stejnému kroku odhodlal sám. „Když jsem opouštěl letadlo, udeřil jsem se hlavou o jeho ocas. Mám tam teď řeznou ránu a modřinu, ale není to ani zdaleka vážné…“ informoval rodiče.

Mnohem horší bylo to, co musel ze vzduchu bezmocně sledovat: zatímco se snášel dolů, viděl, jak jeho letoun narazil do vody – a ve vzduchu se kromě jeho padáku mihl už jenom jeden další, který se ztratil ve vlnách. Druhý se ani neobjevil. Když Bush doplaval k záchrannému člunu a vyšplhal se do něj, nebyl už nikdo jiný nikde v dohledu. Rozbrečel se – uvědomil si, že oba jeho kamarádi pravděpodobně zahynuli.

Bolest ze ztráty kamarádů však brzy vystřídal strach: velmi blízko se nacházely břehy Japonci obsazeného ostrova Čičidžima, o jehož veliteli se vědělo, že americké zajatce vraždí a poté rád pojídá jejich játra. Bush se bál, že každou chvíli odrazí od břehů ostrova japonská loď, která ho zajme, ale nic takového se naštěstí nestalo. „Myslím, že naše letadla je donutila si to radši dvakrát rozmyslet,“ poznamenal později v dopise rodičům.

Ve člunu strávil jen několik hodin, pak jej zachránila americká ponorka USS Finback.

Nevděk vůči konopí

Když byl o mnoho let později, v lednu 1989, zvolen 41. americkým prezidentem, připomněli mu jeho kritici ono válečné dobrodružství v nové souvislosti.

Bushova administrativa totiž od počátku spustila velmi ostrou kampaň proti drogám, v jejímž rámci začala pronásledovat i firmy nabízející zahradnické vybavení, pokud se toto vybavení dalo nějak využít k výrobě konopí. A to i přesto, že ne každé konopí obsahuje takové množství psychoaktivní látky THC (tetrahydrocanabinoidu), aby se dalo označit za marihuanu.

Zlé jazyky tvrdily, že za tímto tažením proti konopí stály ve skutečnosti zájmy dřevařského a papírenského průmyslu, kterému se už od 30. let minulého století nelíbila levnější konkurence v podobě papíru vyráběného z konopného vlákna, a že šlo tedy od počátku jen o to vytvořit konopí špatnou pověst.

„Produkty z konopí ohrožovaly investice DuPontu do nylonu a výroba konopného papíru zase papírenské závody mediálního magnáta Williama Randolpha Hearsta. Ve 30. letech proto vznikl propagandistický film Chladírenské šílenství, který naznačoval, že ve všech státních školách číhají zlí obchodníci s marihuanou a snaží se zlákat děti na cestu zločinu a degenerace,“ uvedla v roce 2018 na serveri The Conversation socioložka z Bentleyho univerzity Miriam Boeriová.

Když Bush v roce 1989 ohlásil v celonárodně vysílaném projevu novou etapu boje proti drogám včetně konopí, obvinili ho jeho kritici, že tančí právě podle těchto not. Přičemž zdůrazňovali, že jemu samotnému konopí zachránilo život: protože jeho padák, na němž se v roce 1944 snesl do oceánu, měl prý konopné šňůry.

Student v tajném společenství

Zhruba čtyři měsíce po své záchraně, 6. ledna 1945, se Bush oženil s Barbarou Pierceovou, s níž se poprvé potkal o vánočních svátcích 1941 v tanečním country klubu v Greenwichi.

Jejich rodina se rychle rozrostla: v roce 1946 se narodil syn George Walker, jenž později následoval kroky svého otce a také se stal americkým prezidentem, v roce 1949 syn Robin, jenž zemřel už ve čtyřech letech na leukémii, v roce 1953 John Ellis „Jeb“, v roce 1955 Neil, v roce 1956 Marvin a v roce 1959 dcera Dorothy.

V září 1945 byl Bush propuštěn ze služeb námořnictva a spolu s mnoha dalšími mladými veterány 2. světové války se zapsal na Yaleovu univerzitu. Absolvoval zrychlený bakalářský program v oboru ekonomie a v roce 1948 promoval. Také na Yale se hodně angažoval v kolektivu, hrál baseball a nakonec se stal kapitánem týmu.

Kromě toho se stal členem exkluzivního tajného akademického spolku Lebka a kosti (Skull and Bones). „Jde o tajnou mužskou společnost starších studentů (čtvrtého ročníku bakalářského studia) Yaleovy univerzity, založenou v roce 1832. Její členové si říkají Bonesmeni a mnozí vystoupali po promoci na významné pozice v podnikání nebo ve vládě. Tři z nich – William Howard Taft, George H. W. Bush a George W. Bush – se stali americkými prezidenty,“ uvádí encyklopedie Britannica.

Znakem společnosti je lebka se zkříženými hnáty a pod ní číslice „322“, odkazující na rok 322 před naším letopočtem, který je datem smrti řeckého řečníka Demosthena, považované za bod obratu v transformaci starověkých Atén od demokracie k plutokracii. Podle encyklopedie Britannica jde o nejstarší tajný spolek v univerzitním kampusu Yale.

Cesta do politiky

Po promoci se Bushovi přestěhovali v roce 1948 do Texasu a George Herbert Walker začal pracovat v ropném průmyslu. Nejdříve dělal prodejce společnosti Dresser Industries, vlastněné jedním z rodinných přátel, a v roce 1950 s ním spoluzaložil vlastní ropnou společnost, která se o tři roky později spojila s jinou firmou, čímž vznikla společnost Zapata Petroleum. V roce 1954 se Bush stal prezidentem její dceřiné společnosti Zapata Off-Shore Company, jež vyvinula zařízení pro mořské vrty, a brzy na to se s rodinou i firmou přestěhoval do Houstonu v Texasu.

V Texasu se stal předsedou republikánské strany pro okres Harris a tvrdě pracoval na posílení své image konzervativce. Vztahy, které si při tom vybudoval, mu pomáhaly během celé jeho republikánské kariéry.

V roce 1964 kandidoval do Senátu proti úřadujícímu demokratickému senátorovi Ralphu Yarboroughovi, ale prohrál. Yarborough ho porazil poměrem 1 463 958 ku 1 134 337. V listopadu téhož roku byl novým americkým prezidentem drtivě zvolen texaský demokrat Lyndon Johnson.

V roce 1966 to Bush zkusil s vysokou politikou znovu. Tentokrát kandidoval do Sněmovny reprezentantů a volby vyhrál. V roce 1968 si vítězství zopakoval, a navíc získal místo v žádaném výboru způsobů a prostředků, což bylo na začínajícího kongresmana mimořádné.

Podporoval válku ve Vietnamu a hlasoval pro části programu prezidenta Johnsona, včetně návrhu zákona o občanských právech z roku 1968, který stavěl mimo zákon diskriminaci v bydlení – přičemž hlasovat pro něco takového chtělo od kongresmana za jižanský Texas nemalou odvahu.

Ve službách prezidentů

V prosinci 1970 jmenoval další americký prezident Richard Nixon Bushe velvyslancem USA při OSN. Bush ale nebyl součástí užšího okruhu Nixonovy administrativy, což jeho pozici oslabovalo. I tak ale využil tento čas k získávání dalších vlivných přátel v rámci americké vlády a v celém zahraničně-politickém establishmentu.

Od roku 1973 působil jako předseda Republikánského národního výboru a během skandálu Watergate se Nixona neúnavně zastával. Změnilo se to až po zveřejnění nahrávek z Bílého domu, dokazujících, že Nixon chtěl ovlivňovat vyšetřování. Bush jej poté informoval, že ztratil podporu Republikánské strany, a Nixon v srpnu 1974 rezignoval na prezidentský úřad.

close George H. W. Bush s Robertem Nixonem, 6. února 1974 info Zdroj: Wikimedia Commons, George Bush Presidential Library and Museum, volné dílo zoom_in George H. W. Bush s Robertem Nixonem, 6. února 1974

Nový prezident Gerald jmenoval Bushe americkým vyslancem v Čínské lidové republice, kde zůstal dva roky. Do Spojených států se vrátili v roce 1975 na Fordovu žádost, aby převzal vedení Ústřední zpravodajské služby (CIA).

„CIA se vynořovala z kontroverzního období své historie a potřebovala silného a efektivního vůdce, který by zlepšil morálku a reformoval agenturu. Podle většiny názorů byl Bush oblíbený a schopný ředitel. Poté, co Ford v roce 1976 prohrál prezidentské volby s Jimmym Carterem, se mu Bush nabídl, že povede CIA dál, ale Carter jeho nabídku odmítl. Bushovi opustili Washington, DC a vrátili se do Houstonu,“ píše Knott.

Viceprezident Spojených států

V roce 1980 poprvé využil svých kontaktů a ohlásil prezidentskou kandidaturu, ale v tvrdém souboji prohrál s Ronaldem Reaganem. Reaganova politika omezování vládních zásahů do života Američanů, snižování daní a podpora tradičnějších společenských hodnot v podobě podpory modlení ve školách a odpor vůči potratům, stejně jako jeho tvrdý antikomunismus, tehdy hodně imponovaly řadě konzervativních republikánských voličů.

Bush se stal viceprezidentem a předsedal řadě pracovních skupin pro administrativu, včetně té, jež začala připravovat již zmíněné tažení proti drogám včetně konopí.

V roli viceprezidenta stál věrně za Reaganem a zdržel se vyjadřování vlastního postoje k politickým otázkám: „Bushova prohlášení jako například 'Jsem slepě pro Reagana' se jemu samotnému zdála možná vtipná, ale některým pozorovatelům se jevily jako projev nedostatku pevných zásad,“ uvádí stanice Public Broadcasting Service.

V roce 1988 tento vnější dojem zkomplikoval Bushovi jeho druhou prezidentskou kampaň, byť v ní nakonec vyhrál. Někteří kritici ale upozorňovali na to, že není dost silný. Bylo na něm, aby dokázal, že se mýlí.

Válka v Zálivu a odchod do ústraní

Za Bushovy éry definitivně padla železná opona, na jejímž zhroucení intenzivně pracoval jeho předchůdce. Vzápětí se ale vynořil jiný problém.

V létě 1990 napadl irácký diktátor Saddám Husajn sousední Kuvajt. Pro Bushe to byla příležitost stanovit nový standard pro mezinárodní spolupráci ve světě po studené válce – ve světě, v němž budou silné národy chránit ty menší a slabší.

Sestavil největší mezinárodní koalici od druhé světové války, která s mandátem OSN provedla operaci Pouštní bouře a vyhnala irácká vojska z Kuvajtu při minimálních vlastních ztrátách.

Díky tomu se stal v té době možná nejpopulárnějším politickým vůdcem na světě, mezi Američany mu sympatie vyjadřovalo 89 procent obyvatel. Současně to ale znamenalo, že další cesta už může jít jenom dolů.

V roce 1992 prohrál volby s guvernérem Billem Clintonem z Arkansasu, přičemž mu vaz zlomila zejména stagnující ekonomika a fakt, že nedodržel svůj slavný slib z roku 1988: „Čtěte mi ze rtů, žádné nové daně.“

Bílý dům opustil v lednu 1993 a stáhl se do ústraní. Zůstal v něm i poté, co se 43. prezidentem USA stal jeho syn, i když se o otcově vlivu na synovo působení někdy spekuluje. Zemřel 30. listopadu 2018.